NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 10195.

Symbolické odevzdání podle § 427 obč. zák. připouští zákon nejen tam, kde by hmotné odevzdání bylo přímo nemožné, nýbrž i tam, kde by bylo spojeno s velkou obtíží. K odevzdání movité věci stačí po případě odevzdání účtu, obsahujícího výhradu vlastnictví s prohlášením, že se postupuje účet jakož i výhrada vlastnického práva.
Požadavek bezelstnosti vztahuje se i na nabytí movitých věcí ve veřejné dražbě. Bezelstnost nabyvatelova záleží zpravidla v tom, že bez hrubé nedbalosti věří, že prodávající (dlužník) jest vlastníkem věci.
(Rozh. ze dne 29. září 1930, Rv II 695/29).
Firma S. prodala Š-ové pianino na splátky s výhradou vlastnictví až do úplného zaplacení kupní ceny. V exekuci Samuela B-a proti Š-ovi bylo pianino zabaveno a v dražbě je vydražil Samuel B. Firma R. jako postupnice firmy S. domáhala se na Samuelu B-ovi vydání pianina. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Ze skutkových zjištění plyne, že již při zabavení pianina bylo tvrzeno, že pianino patří Š-ové, že svědek, jenž zastupoval žalovaného, to zvěděl a oznámil žalovanému, že otec Š-ové před dražbou žalovanému řekl, že pianino patří Š-ové. Ze skutkových zjištění plyne dále, že při dražbě Š-ová ukázala kupní list a účet, že v nich bylo, že si firma S. vlastnictví vyhradila až do zaplacení, že bylo splaceno jen 2500 Kč a že J. to viděl, tedy o tom věděl. Když tomu tak a když J. přes to pianino vydražil jako by patřilo Š-ovi, nelze říci, že postupoval bezelstně. Opak vyplývá již z toho, že J. uznal za nutné žalovanému oznámiti, co při zabavení pianina zvěděl, a zejména z udání žalovaného samého, že by byl pianino vyloučil, kdyby mu byla předložena faktura s výhradou vlastnickou, a to se stalo tím, že před dražbou byly předloženy kupní list a účet, že obsahovaly doložku, že pianino je vlastnictvím firmy S. a že J., který při tom vystupoval jako zástupce žalovaného, tyto listiny viděl. Žalovaný namítal dále, že pianino prodala firma S. a že není prokázáno, že bylo žalobci odevzdáno. Poněvadž jde o věc hmotnou, jest patrno, že žalovanému tane tu na mysli hmotné odevzdání podle § 426 obč. zák., přehlíží však, že pianino bylo v rukách S-ových, že firma S. je v M., kdežto žalující firma v L., že tedy hmotné odevzdání bylo, ne-li nemožné, aspoň obtížné a že v takovém případě jest možné odevzdání znameními podle § 427 obč. zák., konkrétněji řečeno odevzdáním listiny dotvrzující vlastnictví firmy S., a že tomuto požadavku bylo vyhověno tím, že firma S. odevzdala žalující firmě účet pravící ..... »právo majetnické je až do úplného zaplacení vyhrazeno panu F. S-ovi v M.« ..... a dále »tento účet, jakož i výhradu majetnického práva postupuji tímto firmě R. v L.« ...... [srov. rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 1912 čís. XV:6129; Randa: Vlastnictví, IV. vydání § 28 b)] umožnivši takto, co jest účelem tradice, možnost nakládati s nabytou věcí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce jest se obírati dvěma otázkami; 1. bylo-li sporné pianino žalobkyni odevzdáno způsobem postačujícím k nabytí vlastnictví, a 2. jednal-li žalovaný při koupi pianina ve veřejné dražbě bezelstně. Prvý soud odpověděl k první otázce záporně, k druhé kladně, pročež vlastnickou žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud vyhověl žalobě, uznav, že se odevzdání pianina žalující společnosti stalo řádně podle § 427 obč. zák. a že žalovaný nejednal bezelstně, vydrаživ planino. Nejvyšší soud připojuje se v obou otázkách k názorům soudu odvolacího a schvaluje v podstatě důvody napadeného rozsudku, ježto se srovnávají se zjištěným stavem věci a vyhovují zákonu. Pokud jde o první otázku, dodává se k vývodům dovolatelovým, že symbolické odevzdání podle § 427 obč. zák. připouští zákon nejen, kde by hmotné odevzdání bylo přímo nemožné, nýbrž i tam, kde by bylo spojeno s velkou obtíží, tedy na příklad, když strany nemají věc po ruce a okamžité odevzdání pro vzdálenost není možné. Tak tomu bylo podle zjištění odvolacího soudu právě v souzeném případě a odvolací soud tudíž nepochybil, uznav, že se odevzdání pianina žalující firmě stalo způsobem v § 427 obč. zák. naznačeným. K odůvodnění právního názoru odvolacího soudu o odevzdání hodí se však též poukaz na rozhodnutí býv. víd. nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 1912 Rv II 1005/12 (XV. č. 6129), třebas tam byla věc posuzována s hlediska odevzdání prohlášením podle § 428 obč. zák. Také druhá právní otázka byla odvolacím soudem správně řešena. Dovolatel se zřejmě mýlí, snaže se z § 368 obč. zák. vyvozovati, že se požadavek bezelstnosti nevztahuje na nabytí movitých věcí ve veřejné dražbě, nýbrž jen na ostatní případy § 367 obč. zák., neboť v § 367 obč. zák. jest zcela jasně ustanoveno, že vlastnická žaloba jest vyloučena jen proti bezelstnému nabyvateli věci ve veřejné dražbě. Bezelstnost nabyvatelova podle § 367 obč. zák. záleží zpravidla v tom, že bez hrubé nedbalostí věří, že prodávající, při exekuční dražbě dlužník, jest vlastníkem věcí. (Ehrenzweig, Sachenrecht, § 207). Ale ze zjištěných skutečností, že zástupce žalovaného Jindřich J. ještě před dražbou viděl kupní list a účet, z nichž bylo zřejmé, že pianino jest vlastnictvím jiné osoby než dlužníka S-a, a že to bylo oznámeno před dražbou také žalovanému samému, dospěl odvolací soud právem k úsudku, že žalovaný nejednal bezelstně, koupiv přes to svým zástupcem sporné pianino ve veřejné dražbě. Nelze proto žalovanému přiznati podle § 367 obč. zák. ochranu proti vlastnické žalobě a dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. není opodstatněn.

Citace:

Čís. 10195. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 459-461.