Čís. 4055.

Vyhovuje-li závěť, zřízená tuzemcem v cizozemsku, tuzemským předpisům o formě závěti, jest zřízena v »náležité formě« ve smyslu §u 126 nesp. říz., třebas nevyhovovala předpisům místa zřízení.
Rozhoduje o poukázání dědiců na pořad práva, smí pozůstalostní soud pouze přezkoumávati, zda byla zachována předepsaná vnější forma; zkoumati vnitřní platnost závěti vyhrazeno jest soudci procesnímu.
(Rozh. ze dne 9. července 1924, R I 550/24.)
K pozůstalosti československého státního příslušníka, pořídivšího v Anglii, přihlásili s v tuzemsku dědicové ze zákona i ze závěti. Soud prvé stolice přijal dědické přihlášky těch i oněch na soud a poukázal dědice ze závěti na pořad práva, rekursní soud poukázal na pořad práva dědice ze zákona.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nesporno jest, že zůstavitel byl československým státním příslušníkem, že zemřel v tuzemsku, že zanechal jmění jednak v tuzemsku, jednak v Anglii, a že též zanechal poslední pořízení, které dne 12. června 1921 v Birminghamu v Anglii v anglické řeči vlastnoručně sepsal a podepsal. K pozůstalosti, projednávané u okresního soudu v Jablonci n./N., přihlásili se jednak matka a sourozenci zůstavitelovi na základě zákona bezvýminečně, jednak nezletilé děti zůstavitelova bratra na základě onoho posledního pořízení výminečně. Oboje odporující si přihlášky byly podle § 122 nesp. pat. na soud přijaty. V tomto případě jde jen o otázku, která z obou skupin dědiců má podle § 126 nesp. říz. vystoupiti v roli žalobců. Podle tohoto zákonného předpisu má převzíti roli žalobce onen dědic, jenž má slabší dědický důvod, při čemž dědic, opírající se o závěť v náležité formě zřízenou, jejíž pravost nebyla popřena, má býti žalován dědicem, opírajícím přihlášku o zákon. Zákonní dědici nepopřeli, že poslední pořízení zůstavitelovo obsahuje ustanovení dědiců, že jest tedy závětí (§ 553 obč. zák.) a nepopřeli také, že bylo zůstavitelem vlastnoručně sepsáno a podepsáno, že jest tedy pravé. Popírají toliko jeho právní platnost, protože anglický soud, projednávající pozůstalost, jsoucí v Anglii, prohlásil poslední pořízení podle tamějších předpisů za neplatné a protože všichni zákonní dědici — i otec nezletilých dědiců ze závěti — uznali rovněž u anglického soudu neplatnost závěti. Dovolací rekurs má jen potud pravdu, pokud tvrdí, že otázka popřené platnosti posledního pořízení může být rozřešena jen sporem. Ale o to tu nejde, nýbrž o to, zdali co do pravosti nepopřená závěť byla zřízena »v náležité formě«, jak § 126 nesp. říz. praví. Co znamenají slova »v náležité formě«, sluší zde posouditi podle §u 578 obč. zák., jenž předpisuje, že kdo chce písemně a beze svědků pořizovati, musí závěť vlastnoručně psáti a vlastnoručně svým jménem podepsati. Ohledně těchto požadavků může se nesporný soudce pouštěti do přezkoumání pouze potud, pokud byla zachována předepsaná vnější forma, kdežto zkoumání vnitřní platnosti vyhrazeno jest soudci spor rozhodujícímu. Protože jest nesporno, že poslední pořízení vyhovuje na venek §u 578 obč. zák., byla právem v napadeném usnesení přikázána role žalobců zákonným předpisům. Lhostejno jest, že poslední pořízení sepsáno bylo v Anglii a že anglický soud podle tamějšího práva jeho platnosti neuznal, protože stačí, že československý státní občan v cizině šetřil formy československého zákona, podle kterého dlužno u soudu v tuzemsku pozůstalost projednávajícího posuzovati i obsah posledního pořízení (§ 4 a § 35 obč. zák. conclusione a maiori ad minus, pak § 21 nesp. říz. a § 106 j. n. viz též Walker Internationales Privatrecht 2. vydání str. 804). Lhostejno jest také, zda otec nezletilých dědiců, kteří se na základě závěti přihlásili, neplatnost závěti v Anglii uznal, neboť nehledě k nedostatku opatrovnického schválení tito dědici zastoupeni jsou v tomto pozůstalostním řízení kolisním opatrovníkem, který přihlášku jménem nezletilců na základě závěti podal. Nepadá konečně na váhu ani ta okolnost, že soud nemá po ruce posledního pořízení v prvopisu, nýbrž jen v ověřeném opisu a ověřeném německém překladu, protože okolností pro rozhodnutí sporné otázky ve smyslu §u 126 nesp. říz. podstatné, jsou nesporný.

Citace:

č. 4055. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 98-99.