NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 825.

Zločin podvodu křivým svědectvím dle § 199 lit. a) tr. zák.
Ohledně svědka lze použíti zásady §u 202 tr. ř. pouze tehdy, měl-li za to, že sám jest obviněn, a vypovídal-li ve prospěch svůj, nikoliv ve prospěch osoby třetí.
(Rozh. ze dne 4. května 1922, Kr I 399/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jiřího K-a do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. února 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným spoluvinou na zločinu podvodu podle §§ 5, 197 a 199 a) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Napadený rozsudek přičítá stěžovateli spoluvinu na zločinu dle §§ 197 a 199 tr. zák., jíž se dopustil tím, že dne 2. června 1920 navedl Františka Š-a, by vydal u okresního soudu v S. v trestní věci proti stěžovateli pro přestupky §§ 411 a 496 tr. zák. křivé svědectví. Zmateční stížnost dovolává se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Její vývody soustřeďují se v námitce, že František Š. neměl jmenovaným okresním soudem býti slyšen jako svědek, nýbrž jako spoluobviněný, že na jeho výpověď nelze pohlížeti jako na výpověď svědka, nýbrž obviněného, že Š. nedopustil se tudíž křivého svědectví, a že v důsledku toho nemohl ho stěžovatel k němu naváděti. Ze spisů okresního soudu v S. je patrno, že poškozený František B. učinil trestní oznámení nejen proti stěžovateli Jiřímu K-ovi a Kateřině V-ové, nýbrž též proti třem spoluvinníkům neznámého jména, a že před výslechem Š-a jako svědka prohlásil, že svědek tento jest v podezření, že byl jedním z těch tří mužů, kteří byli klacky ozbrojeni a stáli u otevřených dveří světnice, kde byl K-em ztýrán a různými nadávkami na cti uražen. Přes toto prohlášení poškozeného В-a usnesl se soud na výslechu Š-a jako svědka, načež tento učinil pod přísahou křivou výpověď. Po té byly okresním soudem postoupeny spisy státnímu zastupitelství k eventuelnímu stíhání pachatelů pro zločin těžkého poškození na těle: toto navrhlo zavedení přípravného vyhledávání proti K-ovi a V-ové pro zločin dle §§ 152 a 155 b) tr. zák. a později jeho rozšíření proti K-ovi a Š-ovi pro zločin podvodu dle §§ 197 a 199 a) tr. zák. Vyslýchán byv jako obviněný seznal Š., že jeho svědecká výpověď, že přijel s K-em z S. zpět do dvora v O. kolem 6. hodiny večer, byla nesprávnou, pravdou že naopak, že se vrátili odpoledne po 3. hodině a že ho potom vyzval, aby šel s ním do čeledníku, kde viděl, jak K. uhodil B. třikrát přes záda a nadal mu kluků židovských. Svou křivou výpověď v příčině doby návratu z S. do dvora v O. ospravedlňoval Š. tím, že ho К. к tomu naváděl a zaplacení sliboval bál se to odmítnouti ze strachu, by ho K. jako nadřízený nepropustil z práce a on pak s 5 malými dětmi nebyl bez chleba. Při tomto ospravedlnění setrval B. i při hlavním přelíčení a bere to nalézací soud též za prokázáno. Za tohoto stavu věci dlužno právem posouzení věci nalézacím soudem označiti za bezvadné. Soud stojí na stanovisku, že Š. věděl, že jest vyslýchán jako svědek a že přes to vypovídal vědomě nesprávně. Vzhledem k tomu není pochyby, že formelní předpoklad stíhání a odsouzení jeho pro křivé svědectví jest dán. Pokud se týče materielnílio předpokladu, dlužno arci vycházeti ze zásady, ovládající ducha řádu trestního a vyslovené zejména v předpisu § 202 tr. ř., že vinník není povinen k vině se doznati a nesmí býti k doznání nijakým způsobem donucován a že ani sankce §u 199 lit. a) tr. zák. nesmí býti použito za prostředek k obejití zákazu §u 202 tr. ř. Na druhé straně dlužno však trvati při tom, že zásada §u 202 tr. ř. může míti platnost jen tehdy, cítí-li se vyslýchaná osoba také subjektivně skutečně obviněnou, stíhanou, a že rozhodným jest úmysl, v jakem výpověď učinila, chtěla-li jí totiž pomoci sobě či někomu jinému. V případe, o nějž jde, neospravedlňoval se Š. ani v přípravném vyhledávání ani při hlavním přelíčení tím, že proto křivě vypovídal, poněvadž předpokládal, že je spolupachatelem anebo spoluvinníkem činu, o němž byl vyslýchán, naopak vychází z jeho shora uvedeného ospravedlnění zřejmě na jevo, že při závadné výpovědi neměl na mysli svou účast při činu, a nechtěl jí zakrýti svou eventuelní vlastní vinu, nýbrž že chtěl vyslovenou nepravdou přispěti jen Jiřímu K-ovi. Tomu nasvědčuje úplně pohnutka, Š-em uplatňovaná, že tak učinil z obavy, by nepřišel o své místo ve dvoře v O. Za těchto okolností není oprávněn předpoklad, že Š. pokládal se subjektivně za obviněného a nelze proto důvodně tvrditi, že jeho výpověď byla svou podstatou zodpovídáním se obžalovaného a nikoli seznáním svědka. Vyhovuje-li však dle toho Š-ovo odsouzení pro křivé svědectví ve smyslu §§ 197 a 199 tr. zák. zákonu, není též vyloučeno, odsouzení spoluobžalovaného Jiřího K-a pro spoluvinu na tomto zločinu. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. není proto dán.

Citace:

č. 825. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 246-248.