Č. 800.

Obecní nemovitosti (Čechy): I. * Pro rozhodnutí otázky, zda určitý majetek obce jest jměním či statkem obecním ve smyslu § 70 obec. zříz., jest okolnost, jak nabyla obec vlastnictví tohoto majetku, naprosto bez významu; jedině rozhodnou okolností jest jeho určení, jakého se mu dostalo příslušnými faktory. — II. * Je-li původ práva jednotlivých uživatelů obecního majetku hledati v tom, že oprávněné subjekty jsou v určité veřejnoprávní relaci k obci, buď jako držitelé určitých usedlostí v obci, buď jako příslušníci obce aneb jen jako obyvatelé obce, jde nepochybně o veřejnoprávní poměr, který dodává ráz veřejnoprávní i jejich právu užívacímu.
(Nález ze dne 6. dubna 1921 č. 4849.)
Věc: Obec Volary (adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (zast. vrchním zem. radou Drem Jos. Karasem, za zúčastněnou stranu správní výbor oprávněných občanů adv. Dr. K. Wolf z Prahy) stran právní povahy nemovitostí obecních.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Obec Volary v mimořádném sezení zastupitelstva dne 12. srpna 1919 učinila toto usnesení:
»Dle § 1 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. prohlášeny byly nemovitosti, jež jsou obecním statkem, dle ustanovení obecního řízení za obecní jmění. Nařizuje tudíž zákon ten, aby držba, užívání a správa nemovitostí zanesených ve vložce knihovní č. 1951 kat. obce Volar přešly ode dne účinnosti tohoto zákona, t. j. od 30. července 1919 na obec. Provádějíc tento zákon přejímá obec Volary držbu, užívání a správu nemovitostí zapsaných ve vložce č. 1951. Obec Volary přejímá správním výborem ustanovené úředníky a hajné do obecní služby dle stávajících služebních smluv, vyhrazujíc si upravení služebních poměrů zvláštním organisačním statutem. V příčině odbytného po rozumu § 4 cit. zák. buďtež vyčkány návrhy na základě usnesení valné hromady občanstva. Veškeré smlouvy pachtovní a nájemní, týkající se těchto nemovitostí, veškeré listiny, týkající se obecního jmění, hospodářské, pomocné plány buďtež vyžádány. Ustanovení úředníci a hajní buďtež vyrozuměni, aby se do 8 dnů hlásili u městského úřadu písemně, že nastupují službu. Nestane-li se přihláška, má se za to, že dotyčný nepočítá se službou obce. Jakmile bude zřízeno oddělení lesní a hospodářské, budiž vydána vyhláška, že prodej dříví provádí na žádost ono oddělení a že veškeré platy za to dějí se nyní u obecního důchodu«.
O tomto usnesení byl vyrozuměn správní výbor občanstva oprávněného bráti dříví z lesů a pásti na pozemcích zanesených ve vložce č. 1951, kterýž podal z něho odvolání k správní komisi zastupitelského okresu prachaticko-volarského, v níž namítal, že usnesení odporuje zákonu. Po rozumu § 1 zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. prohlašují se prý za obecní jmění touze takové nemovitosti, které podle ustanovení obecních zřízení jsou obecním statkem. Nemovitosti zapsané ve vložce č. 1951 pozemkové knihy volarské nemají však povahy obecního statku § 1 cit. zák. předpokládané.
Dle § 288 o. z. o. jsou věci statkem obecním jen tehdy, slouží-li k užívání každého člena obce. K pojmu obecního statku jest tedy třeba, aby byli všichni příslušníci obce oprávněni ho užívati a aby statek onen byl ve správě obce.
Dle § 70 obec. zříz. nesmí žádný člen obce míti větší požitky obecního statku, než jest třeba ke krytí potřeby domu a statku. Veškerá tato ustanovení zákonná prokazují, že vytčené nemovitosti nejsou obecním statkem. Nemovitosti ony neslouží nikterak k užívání každého člena obce volarské, naopak nemá obec volarská žádného podílu na výnosu jejich a také neprovádí správu jich obec, nýbrž zvláštní výbor občanů oprávněných ku braní dříví a k pastvě.
Také práva těchto občanů na výtěžky oněch nemovitostí sahají dále, a nejsou nijak obmezena, jak ustanovuje § 70 obec. zříz. Dle smíru z roku 1810 byly sice ony nemovitosti postoupeny obci volarské, s výslovným však ustanovením, že přináleží výhradné užívání 222 privilegovaným občanům. Také byl na poukaz zemského výboru pro Čechy ustanoven zvláštní orgán ku správě těchto nemovitostí a byly stanovy správního orgánu, jakým byl správní výbor oprávněných volarských občanů ku braní dříví a k pastvě, výnosem zemského výboru ze dne 24. července 1876 č. 15562 a ze dne 2. prosince 1876 č. 33168 schváleny. Zemský výbor tehdy vyslovil, že ustanovení zvláštního správního orgánu jest plně opodstatněno, poněvadž privilegovaní občané počtem 222 mají jediní výhradné užívání oněch nemovitostí, tudíž mají větší práva, než občané na statku obecním, dále že tyto nemovitosti dle jejich užívání sluší pokládati za lesy korporace a že obmezení výhradně oprávněných, pokud se jedná o skutečný výnos, není přípustno. Dle stanov schválených spravovány jsou ony nemovitosti samostatně. Nevztahuje se proto citovaný zákon na tento případ, poněvadž nejde o obecní statek, což ostatně bylo před mnoha léty soudně vysloveno.
Proti tomuto odvolání podala obec volarská okresní správní komisi ohrazení, v němž stanovisko zaujaté ve svém rozhodnutí šíře vyložila.
Správní komise zastupitelského okresu prachaticko-volarského v sezení ze dne 13. února 1920 vyhověla odvolání správního výboru občanu oprávněných ku braní dříví a k pastvě, zrušila naříkané usnesení obecního zastupitelstva ve Volarech ze dne 12. srpna 1919 a to v podstatě z těchto důvodů:
Původ sporných užívacích práv dovozen jest ovšem z privilegií rožmberských z roku 1506 a z roku 1596, potvrzených také císařem Rudolfem II., zvláště z listiny Petra Voka z Rožmberka ddto Krumlov z června 1596, jíž poslední vladař z domu rožmberského propůjčil celé obci volarské právo bráti si dříví a pásti, resp. právo to schválil.
Stav tento byl však změněn později rozsudky tří instancí a to zemského soudu v Praze ze dne 17. května 1800, apelačního soudu v Praze ze dne 9. ledna 1801 a následkem revise vydaným dvorním dekretem ze dne 27. listopadu 1801 v rozepři Josefa knížete Schwarzenberga s obcí, jakož i smírem uzavřeným mezi Josefem knížetem ze Schwarzenbergů jako vrchností panství volarského s jedné strany a obcí městysem Volary s druhé strany dto. 20. listopadu 1810.
Smírem oním byly obci volarské do úplného vlastnictví odstoupeny určité plochy lesů a pastvin na místě práv ku braní dříví a k pastvě, vytčenými privilegiemi rožmberskými jí udělených a oněmi rozsudky blíže určených a sice tím způsobem, že privilegovaným občanům této obce bude náležeti výlučné právo užívání.
Nerozhodno je, zda slova »výhradné právo k užívání« mají význam, že pouze oněm 222 občanům a majícím usedlosti (»behauste«) přináleží právo užívací, takže by byli vyloučeni ostatní občané volarští, jakož i ti, kteří sice nemají usedlostí (»unbehauste«), ale mají rolární pozemky (»rolaristé«), anebo zda výraz onen značí, že vrchnosti patří »výhradné používání« ostatních pozemků, které nejsou uvedeny v odstavci prvním smíru.
Správní komise jest náhledu, že jak privilegia rožmberská tak i vytčené rozsudky a smír onen tvoří soukromoprávní podklad pro požívací práva dosud vykonávaná oněmi privilegovanými 222 volarskými a že práva ta jsou soukromými právy, jež byla dle § 12 obec. zříz. výslovně zachována v platnosti a jichž se netýká zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. Názor ten jest tím oprávněnější, ježto i dřívější c. k. gubernium v Čechách ve svém rozhodnutí ze dne 5. května 1836 č. 16375 a dřívější zemský výbor království Českého ve svém výnose ze dne 4. dubna 1872 čís. 6032 souhlasně prohlašují, že rozhodnutí o tom, zda ona užívací práva patří také jiným osobám, náleží před soudy jako záležitost soukromoprávní.
Mimo to bývalý zemský výbor pro král. České po dohodě s bývalým c. k. místodržitelstvím v Praze výnosem ze dne 24. července 1876 č. 13562 zřídil ku správě oněch nemovitostí zvláštní orgán »správní výbor občanstva volarského oprávněného ku braní dříví a k pastvě« a schválil jeho stanovy, čímž bylo vyjádřeno, že nepokládá nemovitosti ony za statek obecní po rozumu § 70 obec. zříz. Na podkladě těchto úvah projevuje okresní správní komise svůj názor v ten smysl, že zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. v tomto případě nelze užíti, že práva ona nejsou povahy veřejnoprávní (§ 70 obec. zříz.), nýbrž soukromoprávní (§ 12 obec. zříz.) a že je nelze proto pokládati dle § 2 cit. zák. za uhaslá, takže naříkaný výnos, jakož i důsledkem toho učiněná opatření nemají opory v zákoně.
Proti tomuto rozhodnutí okresní správní komise podala obec Volary odvolání na zemskou správní komisi, v němž namítala:
1. že usnesení naříkané jest nezákonné, protože se na něm zúčastnil jeden člen, který není československým státním občanem,
2. že rozhodnutí samo ve věci není správné.
Zemský správní výbor výnosem ze dne 17. června 1920 zamítl odvolání, připojiv se v podstatě k důvodům uvedeným v rozhodnutí druhé stolice a odkázav námitku stížnosti, že hlasování správní okresní komise se zúčastnil člen, který pozbyl státního občanství československého, člena samého však nejmenující, před úřady politické, jež jednotlivé údy správní komise jmenovaly a tedy výlučnou mají kompetenci rozhodovati o tom, zda osoba některá má způsobilost býti údem tohoto orgánu.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí k nejvyššímu správnímu soudu vznesená vytýká:
1. že zemská správní komise neprávem odmítla rozhodnouti o zákonitém sestavení okresní správní komise, jež učinila rozhodnutí ve věci,
2. že nález jest ve věci samé nesprávným, ježto původ sporných užívacích práv nezakládá se ve smíru ze dne 20. listopadu 1810, nýbrž v rožmberských privilegiích z roku 1506 a 1596, jimiž dáno bylo určité jmění obci, kteréžto jmění dle starých zvyklostí bylo v užívání jednotlivých usedlíků. V tom však leží podstata veřejného statku dle § 70 obec. zřízení.
Na tomto poměru právním ničeho nemohly změniti rozsudky soudní z roku 1800 a 1801, jimiž vyřízen byl spor mezi obcí a knížetem Schwarzenbergem o vzájemných mezích práva vlastnického, ani narovnání z roku 1810, které rovněž jest uzavřeno jen mezi vrchností a obcí volarskou a jímž právo vlastnické obce ke sporným nemovitostem se uznává a uděluje svolení, by toto právo, bylo pro obec zapsáno v knihy pozemkové.
Že se v narovnání mluví i o 222 občanech privilegovaných, nemá pro věc významu, ježto tímto poukazem nezakládají se práva těchto občanů, nýbrž vytýká se jen určení tohoto majetku obce jako majetku určeného k užívání jisté skupině usedlíků obecních. Charakter majetku dotčeného jako veřejného statku není tím vyloučen, že užívání oprávněných uživatelů sahalo přes potřebu domu a statku, ježto i § 70 obec. zříz. toto širší užívání nevylučuje, když se zakládá na zvláštním právním titulu. Soukromá práva ve smyslu § 12 obec. zříz. jsou ona, která jsou založena k jiným objektům než k obecnímu statku.
Z okolnosti, že v narovnání z roku 1810 obec poskytuje právo užívací i jiným ještě usedlíkům volarským, různým od oněch 222 privilegovaných občanů, a že se mluví o množství dosud zachovávaném, tedy o starém zvyku, pro obsah požívacích práv rozhodném, plyne, že šlo o veřejný statek dle § 70 obec. zříz. Starší nálezy v naříkaném rozhodnutí uvedené nemohly založiti právní moc ve smyslu opačném.
Nejvyšší správní soud musil si dříve, než přistoupil k věcnému rozboru vlastního sporu, zodpovídati dvě otázky formální, které se vztahují k momentům, jež by po případě bránily zabývati se meritem sporu.
Jest to předně výtka, že rozhodnutí okresní správní komise se zúčastnil člen, nemající státního občanství, tedy člen neschopný k výkonu svého úřadu, v čemž tají se námitka, že výnos druhé stolice byl pro nesprávné obsazení rozhodujícího orgánu zmatečným, a pak otázka, zda sporná záležitost není vlastně již pravoplatně rozhodnuta buď rozsudky soudními, buď nálezy úřadů autonomních či politických.
Co se uvedené námitky formální týče, má stížnost toliko za to, že zemská správní komise neměla výtku tuto pro svoji inkompetenci odmítnouti, nýbrž ji svému rozhodnutí podříditi a v tom směru konati příslušné šetření.
Nejvyšší správní soud nemohl však ani v postupu ani ve výroku naříkaného rozhodnutí, jež se námitkou tou vůbec obírati odepřelo, shledati nižádné podstatné vady nebo nezákonnosti již proto, že stěžovatelé sami tuto námitku blíže nekonkretisovali, onoho vyloučeného člena okresní správní komise nejmenovali a tak neposkytli rozhodujícímu úřadu dostatečného podkladu, aby okolnost tvrzenou vzal v úvahu.
Co se dotýče otázky, není-li tu věci již rozsouzené, na niž by měl nejvyšší správní soud i ze své úřední povinnosti pozírati, nutno především zdůrazniti, že res judicata zásadně předpokládá, aby již byl vydán nález o téže otázce mezi týmiž stranami.
Naříkaný nález cituje tu rozhodnutí okresního výboru ze dne 29. února 1870 a 31. března 1870, jimiž prý bylo vysloveno, že reality ony tvoří část obecního jmění a jimiž nároky občanů byly odkázány na pořad práva civilního.
Ale, jak již naříkané rozhodnutí samo doznává, šlo tu o spor, zahájený jen některými občany hlásícími se o podíl na užitcích, kteří stáli mimo dosavadní oprávněnce, nešlo tedy o spor mezi nynějšími uživateli a obcí a nemůže tudíž rozsudek tento vůbec zakládati právo mezi dnešními stranami.
Totéž platí i o výnosech zemského výboru ze dne 6. dubna 1872 č. 6031 a 6032 i ze dne 11. prosince 1872 č. 26589, které měly za předmět pouze otázku, jakou cestou osoba, jež nebyla zařazená do počtu uživatelů, tvrzené právo požitkové má uplatňovati, nebyly však vyneseny v nižádné rozepři, ve které by obec s jedné a všichni oprávnění se strany druhé vystupovali jako vzájemné procesní strany a jichž spor by se týkal právního charakteru užívaných nemovitostí. Třebas i rozhodnutím ze dne 11. března 1874 č. 2417 zemský výbor prohlásil, že užívání oněch lesů spočívá výlučně na smlouvě ze dne 20. listopadu 1810 a že tato smlouva jest soukromoprávní, nelze z toho ničeho odvozovati pro rem judicatam v rozepři nynější již z toho důvodu, že týž zem. výbor v nálezu pozdějším ze dne 3. prosince 1874 č. 31469, jakož i v rozhodnutích ze dne 24. července 1876 č. 15562, která rovněž i v odpor vzatý nález cituje, zabývá se meritem těchto práv užívacích a vyslovuje se o obsahu jejich, což by bylo nemožno, kdyby práva ta byl pokládal za práva čistě soukromá.
Pokud pak naříkané rozhodnutí dovolává se i usnesení nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 1920 č. j. RI 128/20-93, jímž byla zamítnuta žádost obce volarské za výmaz práv měšťanů k oněm nemovitostem podaná podle § 5 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n., stačí podotknouti, že usnesení toto se otázkou o právní povaze dotčeného statku vůbec nezabývá, nýbrž naopak připouští, že o tom mohou rozhodovati způsobem právní moci schopným toliko příslušní úřadové autonomní.
Rozhodnutí tomu sloužiti má právě nález zemského správního výboru. který jest přítomnou stížností naříkán, a v němž tento úřad neobmezuje se pouze na poukaz na právní moc vyřízení o sporné otázce již vydaných, nýbrž činí výrok ve věci samé a dovolává se usnesení dřívějších jen na potvrzení správnosti náhledu nyní projeveného, nikoli však proto, aby od sebe odmítl rozhodnutí meritorní ob rem judicatam jako nepřípustné.
Nutno tudíž i nejvyššímu správnímu soudu zabývati se meritem věci.
V té příčině nutno především konstatovati nesporný fakt, že nemovitosti, o které zde jde, jsou ve vlastnictví obce volarské. To připouští výslovně i naříkané rozhodnutí, které k tomu dokládá, že obec vykonávala toto právo vlastnické odprodavši r. 1850 část těchto pozemků, t. zv. »Stögerhütte«, a později v letech 1890tých další část na stavbu železnic. Nesporno jest dále, že k pozemkům těmto přísluší určitému počtu občanů volarských právo užívací; a jisto jest, že subjekt těchto uživatelů určen jest jejich právním vztahem k obci v této její vlastnosti.
Spor točí se toliko o otázku, zda tato užívací práva jest právně kvalifikovati jako soukromoprávní právo užívací, existující k nemovitostem tvořícím předmět obecního jmění ve smyslu § 12 ob. zříz., či zda jsou to v obor práva veřejného spadající práva požitková určité třídy občanstva volarského k majetku obecnímu, který tímto svým určením jest obecním statkem ve smyslu § 70 obec. zříz.
Při luštění tohoto problému třeba si uvědomiti, že již dle předpisu § 288 o. z. o. jest charakteristickou známku rozdílu mezi obecním jměním a obecním statkem kteréžto oba majetky jsou stejně »v1astnictvím« obce, hledati jedině v účelu, kterému ten který majetek obce dle svého určení slouží. Je-li ustanoven k tomu, aby při soukromohospodářském svém použití byl základem výnosu spadajícího na obec jako hospodářský subjekt, čili jinými slovy, je-li používáno určitého kusu majetku obecního se strany obce k účelům výdělečným stejným způsobem, jak by mohl stejného statku používati každý vlastník soukromý, pak jest tu čisté obecní jmění. Pakli však je majetek tento věnován k tomu, aby sloužil k ukojení obecných potřeb jednotlivců, pak jde o statek obecní. Vlastnictví obce k takovému obecnímu statku jest obmezeno oním obecným užíváním, jehož nositelem jest buď každý občan či lépe řečeno celá veřejnost, veškeré publikum, buď jen určité třídy občanstva.
V případě prvém, kdy jde o »usus publicus« v pravém slova smyslu, mluví se o veřejném statku vůbec, jehož předmětem jsou na příklad obecní cesty, obecní náměstí; v druhém případě, kde se jedná o používání zpravidla výdělkové, rovnající se svým obsahem soukromoprávnímu právu užívacímu nebo požívacímu, jde tu o t. zv: obecní statek zvláštní.
O tomto zvláštním obecním statku občanský zákon nemá žádných bližších předpisů. Ale institut ten byl jako zvláštní právní institut všeobecně znám, jako legální stav v § 70 obec. zříz. pro král. České zásadně uznán a v zákoně tomto alespoň do jisté míry upraven.
Pro rozhodnutí otázky, zda určitý majetek obce jest jměním či statkem obecním ve vyloženém jednom či druhém smyslu, jest naprosto bezvýznamnou okolnost, jak obec vlastnictví tohoto majetku nabyla. Můžeť obec i soukromoprávní smlouvou kupní opatřiti si pozemky, jež jako cesty obecní stanou se veřejným statkem v plném toho slova smyslu a jest tudíž i pro úvahu, je-li tu obecní statek zvláštní, naprosto nerozhodno, jakým způsobem se svého času dostaly do vlastnictví obce pozemky, o které jde. Jest tedy lhostejno, zda jí byly dány vrchností, či zda je koupila, zda přišly ve vlastnictví její autoritativním výrokem zeměpána nebo úřadu, či zda opírá svůj nabývací titul o soukromoprávní úmluvu nebo narovnání soudní. Rozhodnou jedině okolností jest jejich určení, jakého se jim příslušnými faktory dostalo.
Slouží-li dle tohoto určení k tomu, aby produkty onoho majetku kryly potřeby domácnosti nebo statku určité řady oprávněnou, kteří titul tohoto svého práva čerpají ze svého veřejnoprávního vztahu k obci, pak tu jest nepochybně statek obecní, o němž jedná § 70 obec. zříz.
Jest sice pravda, že v praktickém efektu bude postavení stran na tomto právním poměru zúčastněných, t. j. obce jako vlastníka nemovitosti s jedné a uživatelů se strany druhé velice se blížiti onomu stavu, který by tu byl, kdyby šlo o jmění obecní stížené soukromoprávními právy užívacími podobné řady oprávněnců. Ale bezpečnou cynosuru pro právní rozpoznání obou těchto právních vztahů, zevnější svou stránkou podobných, skytá zjištění onoho právního titulu, na němž jsou práva jednotlivých uživatelů založena.
Je-li jejich důvod hledati v tom, že oprávněné subjekty jsou v určité veřejnoprávní relaci k obci, buď jako držitelé určitých usedlostí v obci, buď jako příslušníci obecní, nebo i jen jako obyvatelé obce, pak jde nepochybně o veřejnoprávní poměr, který dodává rázu veřejného práva i jejich právu užívacímu.
Nade vši pochybnost vystupuje tato kvalita tenkráte, je-li s právem požitkovým jako, jeho ekvivalent spojena i povinnost plniti určitá veřejná břemena, ačkoliv by i nedostatek této povinnosti, o jejíž existenci rozhoduje toliko obyčej r. 1864 panovavší, nikterak povahu dotčeného oprávnění jako veřejnoprávního nevylučoval.
Z toho plyne, že kde se naskytuje zjev, že r. 1864, t. j. v den, kdy vstoupil v život zákon o obecním zřízení, které v § 70 za dále platné uznalo všechny právní vztahy tak, jak právě v tento den ohledně obecního statku existovaly, bylo vyhrazeno užívání určitého majetku obce jisté řadě subjektů, určených svým veřejnoprávním vztahem k obci, nutno tu viděti poměr spadající pod předpis § 70 obec. zříz.
Opak musil býti zvláště dokazován. K důkazu takového opaku nestačí však tvrzení, že statku dotčeného obec kdysi nabyla soukromoprávním aktem, ani poukaz na to, že práva uživatelů byla vložena v pozemkové knihy (viz § 5 zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.), nebo hned tím, hned oním úřadem nebo i samou obcí a účastníky pokládána za práva soukromá.
K důkazu takovému nestačí ani, že obec svěřila správu takového statku i samým uživatelům jeho a že tento způsob správy jeho byl nadřízenými orgány dozorčími uznán za správný a přípustný.
Důkaz onen mohl by býti proveden jen zjištěním, že obec jako vlastnice nemovitosti, patřící nesporně k obecnímu jmění, zřídila určitým subjektům soukromopráví úmluvou práva požívací ve smyslu obč. práva.
V případě předloženém se nikdo o tento důkaz ani nepokusil; naopak všechny momenty zjištěné mluví pro závěr, že sporné nemovitosti jsou obecním statkem dle § 70 obec. zříz. Již z narovnání z r. 1810, kterého se naříkané rozhodnutí tak často dovolává, jest patrno, že již tenkráte obec volarská jako sporná strana uznávala, že výtěžek z tohoto majetku nebude patřiti jí — jak by tomu bylo při obecním jmění — nýbrž že bude náležeti určité řadě subjektů jiných.
Již tenkráte byly jako tyto subjekty označeny »privilegovaní občané« a tím vytknuto, že titul, který tvořiti má podklad jejich užívacích práv, jest příslušnost jejich usedlostí k obci.
Ba i, kde se mluví o poskytování dříve pro kostel, faru a školu, jest odvoláváno se na to, že i tu jde o budovy volarské (srovnej slova »stejně a z téže příčiny« na str. 17 narovnání ze dne 20. listopadu 1810), a že tedy titulem tohoto nároku jest rovněž jen přináležitost k určitému veřejnoprávnímu svazku.
Ze všeho toho patrno, že důvod požitkových práv oprávněných občanů volarských k spornému obecnímu majetku hledati sluší jen v tom. že oni jako příslušníci obce skutečně vykonávali tato práva roku 1864, z čehož důsledně plyne, že tu jde o poměry právní upravené v § 70 obec. zříz. česk.
Jest tudíž naříkané rozhodnutí založené na opačném stanovisku v rozporu se zákonem a bylo je zrušiti.

Citace:

č. 800. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 431-438.