NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 3074.

Učitelstvo: * Služebním stářím ve smyslu čl. IV. zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. rozuměti jest služební dobu významnou pro vyměření zaopatřovacích požitků. Rozdíl služebního stáří při několika uchazečích vykazujících 351etou služební dobu nemá pro presentaci významu a rozhoduje pro volbu uchazeče jeho kvalifikace. — II. Pravidlo čl. IV. cit. zák. má platnost i v městech tvořících zvláštní okres školní.
(Nález ze dne 9. ledna 1924 č. 7767/23.)
Prejudikatura: Boh. 2984 adm.
Věc: Užší správní komise hlavního města Prahy proti ministerstvu školství a národní osvěty o porušení presentačního práva při obsazení místa ředitele na občanské škole.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zškr v Praze výn. z 23. června 1922 nepotvrdila podle § 12 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. presentaci Josefa D. na místo definitivního ředitele při občanské a obecné škole chlapecké v Praze . . . ., poněvadž užší správní komise nevzala proti výslovnému ustanovení čl. IV. zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. při výkonu tohoto svého práva presentačního zřetele na žadatele služebně staršího, vykazujícího stejně dobrou kvalifikaci jako presentovaný služebně mladší žadatel Josef D.
Odvolání užší správní komise hlavního města Prahy do výnosu tohoto podané zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím a vyslovilo, že zškr nepotvrdivši zmíněnou presentaci jednala správně a po zákonu, ježto presentovaný uchazeč není služebně nejstarším ze žadatelů alespoň dobře kvalifikovaných a jeho volba tudíž odporuje ustanovením výše cit. čl. IV. a min. výn. z 31. prosince 1920 č. 40897, kterým se článek ten provádí.
O stížnosti vytýkající rozhodnutí tomu nesprávné právní posouzení uvažoval nss takto:
Stížnost čerpá především svůj právní názor o nezákonitosti nař. rozhodnutí z uvozovacích slov čl. I. zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. tohoto znění: »Bez újmy presentačních práv přiznaných vydržovatelům škol zemskými zákony v Čechách, na Moravě a ve Slezsku . . .« a snaží se dovoditi, že článkem tím má býti chráněna integrita presentačních práv vydržovatelů škol, jimiž jsou hlavně zastupitelstva v městech tvořících samostatné školní okresy a školy národní vydržujících. Nemá tedy po názoru stížnosti norma čl. IV., pokud se jí činí újma presentačnímu právu, platnosti pro samostatné školní okresy.
Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 2984 adm. právní názor, že výhrada čl. I. má — jak ze znění tohoto článku zřejmo — jen ten smysl, že vedle jmenování učitelstva na definitivní místa, které se děje i nadále za předepsané účasti vydržovatelů školy zavádí zákon ještě nový způsob definitivního jmenováni učitelů a to podle stejných zásad, pcdle kterých čekatelé úředničtí jsou jmenováni úředníky, totiž automa- ticky i pokud nejsou volná místa, tedy v podstatě uplynutím určité slu- žební doby.
Kromě toho "sluší uvážiti, že uvedený předpis mluví o vydržovatelích škol všeobecně a že nezavdává podle své stylisace žádné příčiny k tomu, aby pojem ten omezován byl pouze a výhradně na města tvořící samostatné okresy školní a byli z něho vylučováni ostatní či- nitelé, jimž charakter vydržovatelů školy po rozumu §§ 50, 62 a násl. ř, z. o školách národních ze 14. května 1869 č. 69 ř. z. nesporně přísluší.
Z toho všeho se podává, že nelze v čl. I. zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. nalézti oporu pro názor stížností hájený, že pravidlo čl. IV. nemá platnosti v samostatných školních okresích, a míjí se tedy námitka svého cíle.
Než názor ten nedochází podpory ani v další okolnosti stížností zvláště zdůrazňované, že čl. IV. cit. zák. ruší jen platnost zemských zákonů, které jsou s ním v odporu a že tudíž zůstává v platnosti § 50 zák. ze 14. května 1869 č. 69 ř. z. a tím i nárok vydržovatelů škol na potvrzení jejich presentace vyhovující podmínkám cit. § 50 i tehdy, neodpovídá-li presentace zásadě čl. IV. zák. č. 306/20. Vyslovilť již nss v dříve řečeném svém nálezu, že článkem IV. cit. zák. byl podstatně změněn zmíněný předpis § 50 zák. o školách národních z r. 1869 a § 12 zák. č. 86 z. z. 1875 a to v tom směru, že zem. úřad školní může resp. musí odepříti schválení provedené presentace nejen z důvodů uvedených cit. § 50, odst. 4, nýbrž i z toho důvodu, že presentace nevyhovuje předpisům uvedeného čl. IV. Má tedy presentator nárok na schválení jím vykonané presentace jenom tehdy, vyhovuje-li presentace — vedle ostatních dosavadních podmínek — též obsahu právě uvedené normy čl. IV. Na těchto právních názorech setrvává nss i v daném sporu a poukazuje po rozumu § 44 j. ř. co do bližšího odůvodnění na nál. ten.
Právně bezvýznamnými jsou i další vývody stížnosti, které poukazujíce na praktické důsledky uvedeného výkladu čl. IV., vyzdvihují škodlivé účinky, jaké bude míti pro školství v městech provádění jmenovaného předpisu, neboť úvahy ty podložené momenty účelnosti a vhodnosti dotčené právní normy, nemohou míti žádného vlivu na účinnost a platnost její.
Jinak jest tomu však, pokud stížnost rozvádí, že presentací st-lkou provedenou nebyl porušen čl. IV., ježto presentovaný uchazeč má již více než 35 služebních let, takže nelze důvodně tvrditi, že by pominutím žadatele ještě staršího byla porušena norma čl. IV. a rozhodují tedy ostatní momenty čl. IV. podle volného uvážení presentatorova.
Podle cit. zákonného ustanovení má býti vzat zřetel při jmenování učitelů na místa definitivně systemisovaná na prvém místě k služebnímu stáří a kvalifikaci uchazeče pro služební místo, o jehož obsazení právě jde. Zákon sám nedeterminuje blíže uvedené pojmy a neodkazuje také na žádný právní pramen, z něhož by bylo lze čerpati pomůcky při výkladu zmíněných výrazů. Sluší tudíž při výkladu jich přihlédnouti po rozumu vykládacích pravidel uložených v § 7 o. z. o. k příbuzným právním normám a k pravidlům jejich.
Zákon sám označuje se za přechodnou normu upravující právní svazky učitelstva na veřejných školách obecných a občanských a jest tudíž na snadě hledati podporu při výkladu dříve zmíněných slovních obratů v zákonodárství, obírajícím se tímto výsekem služebního poměru učitelských osob. V tom směru nutno poukázati, pokud jde o pojem »služebního stáří« k tomu, že zákony o právních svazcích učitelstva přihlédají k služebnímu stáří jako k jednomu z koeficientů pro výpočet a zabezpečení určitých výhod a že připínají výhody ty zpravidla na délku služební doby, takže má služební doba právní relevanci jenom potud, pokud jest zákonem prohlášena za měřítko nebo za podmínku přiznání té které výhody. Tak vázal v Čechách § 50 a násl. zák. z 19. prosince 1875 č. 86 b. z. ve znění zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. výměru zaopatřovacích požitků jednak na výši ročního služného, jednak na služební dobu a činil vznik nároku na výslužné závislým na uplynutí l0leté služební doby. Rovněž t. zv. zákon paritní z 23. května 1919 č. 274 Sb., jímž zaveden byl do soustavy personálního zákonodárství učitelského právní institut časového a platového postupu, pokračuje zavedením tohoto systému v hodnocení služebního stáří osob učitelských jako předpokladu pro přiznání určitých výhod a dospívá, pokud jde o rozsah hodnocení služebního stáří, k nejzaší hranici tím, že zavádí pro učitelstvo všeobecně 351etou služební dobu. Překročením této hranice přestává pak míti služební stáří významu pro právní postavení osoby učitelské. Tomuto názoru svědčí také ustanovení § 5 cit. par. zák., podle něhož jsou učitelé, kteří dosáli 60. roku věku a 35 služebních let, vyloučeni z časového postupu.
Z těchto úvah plyne, že zákon v čl. IV. slovním obratem »služební stáří« nemohl míti na mysli jinou služební dobu, než které popřává platné zákonodárství ještě právního významu pro určení zaopatřovacích požitků osob učitelských. V tomto smyslu byl také cit. čl. IV. proveden výnosem min. škol. z 31. prosince 1920 č. 40897/20, který ve svém § 1 určuje, že služebním stářím sluší rozuměti dobu, která se podle platných zák. a nař. jednotlivým učitelům započítává pro výměru výslužného. Vzhledem k tomu přestává býti po názoru nss-u služební stáří při presentaci konkurenční jednotkou tehdy, překročí-li všichni uchazeči o určité místo služební dobu 351etou.
Otázku, jak sluší rozuměti pojmu »kvalifikace uchazeče pro služební místo, o jehož obsazení právě jde,« rozluštil nss ve svém nálezu shora uvedeném v tom smyslu, že slovem kvalifikace míní zákon v čl. IV. cit. zák. dobré zdání okr. škol. inspektora podané o uchazečích ve smyslu §§ 5 a 6 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. pro Čechy a že se tedy posouzení této kvalifikace vymyká vlivu presentatora.
Za vylíčeného právního stavu sluší přihlédnouti ve všech případech, kdy při jmenování učitelské osoby na místo definitivně systemisované nemůže více přijíti v úvahu služební stáří, jedině k osobní způsobilosti uchazečů a jest — jak se podává z povahy věci samé — zvoliti toho, jenž osobní svou způsobilostí pro místo, o něž jde, vyniká nad ostatní.
V přítomném sporu překročili podle správních spisů všichni uchazeči služební stáří 351eté a byli podle dobrého zdání o způsobilosti pro místo, které se obsazuje, kvalifikováni kromě presentovaného Josefa D., který měl velmi dobrou způsobilost, jako dobře způsobilí. Byla tedy podle toho, co shora dolíčeno, presentace užší správní komise hlavního města Prahy ve shodě se zákonem a nemá tudíž nař. rozhodnutí, které odepření schválení presentace té potvrdilo, opory v čl. IV. zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb., jehož se dovolává.
I bylo proto postupovati podle § 7 zák. o ss a zrušiti nař. rozhodnutí jako nezákonné.

Citace:

č. 3074. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 223-226.