NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3743.

Odpůrčí řád. Jest na žalobci, by zevrubně uvedl ona právní jednání, jež mají vůči němu býti prohlášena bezúčinnými. Osoba dlužníka, jeho výdělečná síla a schopnost není »jměním« dlužníka. Oprávnění k živnosti není předmětem, jehož by se nesměl dlužník, byť i v neprospěch věřitelů, vzdáti.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1924, Rv II 33/24.)
Žaloba na Annu W-ovou, by převedení živnosti, obchodu uhlím a palivem, jež předsevzal Robert W. na žalovanou, svou manželku, pokud se týče právní jednání, k tomuto účelu provedená, byla vůči žalující společnosti prohlášena za bezúčinná, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalující společnost uplatňuje v dovolání jedině dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (čís. 4 §u 503 c. ř. s.), leč zcela neprávem. Vytýká-li napadenému rozsudku, že vykládá ustanovení odpůrčího řádu nesprávně, a že právní názor jeho spočívá na neporozumění právních otázek, jež jest vzíti v úvahu, jest výtka ta bezpodstatnou. Z provedení dovolání lze seznati, že v první řadě brojí dovolatelka proti názoru odvolacího soudu, jenž jest souhlasný s názorem prvého soudu, a to v tom bodě, že bylo věcí žalobkyně, aby zevrubně uvedla ona právní jednání, jež mají býti prohlášena bezúčinnými. Tomuto názoru vytýká dovolatelka zcela bezdůvodně nesprávnost, neboť požadavek ten jest v úplné shodě s ustanoveními §§ 1, 7, 12 a 13 odp. řádu. Dovolatelka se ostatně sama tímto požadavkem řídila, pokud odporovatelné jednání druhé strany shledávala v převodu obchodu uhlím a dřívím s Roberta W-a na jeho manželku, žalovanou Annu W-ovou. Přičinivši však své původní žalobní prosbě dodatek, by případně bezúčinnými prohlášena byla ona právní jednání, jež byla za tím účelem, t. j. za účelem převodu, předsevzata, byla povinna, by určitě označila ona právní jednání, v nichž onen převod spatřuje. Odvolací soud poukazuje správně k tomu, že to bylo lehce možno ohledně přihlášek a odhlášek živnosti, seznatelných ze spisů živnostenského úřadu. Jak přihlášky tak i odhláška živnosti děly se veřejně, ony byly předmětem úředního šetření a není proto poukaz dovolatelky na to, že se odporovatelná právní jednání zpravidla konají zastřeně, v tomto případě dosti přiléhavým. Jest arciť na snadě, míti za to, že tak, jako odvolací soud, i dovolatelka nemíní oněmi právními jednáními nic jiného než právě jen ono dvojí přihlášení živnosti žalovanou a odhlášení (složení) živnosti jejím manželem. Než oba tyto počiny jsou čistě jednostrannými projevy vůle; žalovaná nabyla, jak soud první stolice správně má za to, oprávnění k provozování živnosti samostatně, originárně, bez jakéhokoliv smluvního vztahu k svému manželi, který se své strany neučinil více, než že odhlásil provozovanou živnost. Skutkovým zjištěním nižších soudů, že se nestal smluvní převod živnosti, tím méně pak převod živnosti s materiáliemi a jinými aktivy, jest dovolací soud vázán. Stejně vyloučili oba nižší soudové úmysl na straně dlužníka Roberta W-a, by složením živnosti, ve které se mu špatně vedlo, poškodil své věřitele. Také tímto skutkovým zjištěním jest dovolací soud vázán, právě tak, jako zjištěním, že dlužník Robert W. v době, kdy živnost odhlásil, neměl jiného jmění než to, že byla živnost na jeho jméno přihlášena. Zcela právem poukazuje odvolací soud k tomu, že jakákoliv exekuce na živnost vedená nebyla by vedla k uspokojení věřitelů, neboť bez finančních obětí se strany věřitelů a bez součinnosti dlužníkovy, ku které by nemohl býti donucen, nebylo by lze očekávati výtěžek z obchodu, který neměl zboží ani pohledávek. K této úvaze byl odvolací soud oprávněn i v rámci tohoto sporu, neboť odporovatelnost jest vyloučena, když se ukáže, že by věřitel nedošel zaplacení, i kdyby právní jednání, jemuž odporuje, nebylo bývalo předsevzato. Vývody dovolatelky, vztahující se k otázce, zda rovná se zlému úmyslu také zaviněná nevědomost, lze ponechati mimo úvahu, neboť schází již první předpoklad pro odporovatelnost, totiž právní jednání, jež by se týkalo jmění dlužníka a poškozovalo věřitele (§ 1 odp. ř.). Na osobu dlužníka, na jeho výdělečnou sílu a schopnost, nelze pohlížeti jako na součástku jeho jmění, na niž by měl věřitel nárok, proto nelze také jeho oprávnění k provozování živnosti ceniti jako předmět, jehož by se nesměl dlužník, byť i v neprospěch věřitelův vzdáti. Není exekučního prostředku, kterým by mohl býti dlužník donucen, aby zase provozoval živnost, kterou složil. Proto neušlo také žalobkyni nic, nač by měla oprávněný nárok a co by mohlo a mělo býti důsledkem její odpůrčí žaloby uvedeno ve stav předešlý. (Viz k tomu: Menzel, Anfechtungsrecht str. 78, Krasnopolski, Anf. R. str. 9.)

Citace:

č. 3743. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 591-592.