NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12700.

Určovací žalobou (§ 228 c. ř. s.) nelze se domáhati, by pravoplatný rozsudek byl prohlášen proti žalobci bezúčinným a by žalovaný byl uznán povinným uznati, že mu nepřísluší proti žalobci nárok z pravoplatného rozsudku.
(Rozh. ze dne 16. června 1933, Rv I 272/32.)
Josef S. žaloval Jana N-a o zaplacení peněžité pohledávky. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 20. ledna 1931 C III 968/30 bylo uznáno podle žaloby. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Jan N. na Josefu S-ovi, by bylo uznáno právem, že rozsudek ze dne 20. ledna 1931 jest proti žalobci (Janu N-ovi) bezúčinným a že žalovaný jest povinen uznati, že mu z řečeného rozsudku nepřísluší pohledávka za žalobcem. V žalobě uváděl žalobce, že žalovanému nic nedluží a že žalovaný proto nemá za ním peněžitou pohledávku. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o žalobu určovací, jakž ji i žalobce označuje. Podstatou takových žalob jest, by rozsudkem bylo vysloveno, zda tu je či není právní poměr nebo oprávnění, nebo, by uznána byla pravost listiny nebo, by najisto byla postavena jej i nepravost (§ 228 c. ř. s.) a že žalobce má právní zájem na tom, by co nejdříve trvání či netrvání právního poměru nebo práva nebo pravost či nepravost listiny byly najisto postaveny. Těchto podmínek postrádá podaná žaloba. Správně dovodily nižší soudy, že rozsudek, jehož prohlášení za bezúčinný žalobce se domáhá, nabyl formální a právní moci, z čehož plyne, že jeho účinnost mohla by býti odklizena jen mimořádnými právními prostředky, totiž žalobou z důvodu práva formálního pro zmatečnost (§ 529 c. ř. s.) nebo žalobou pro obnovu (§ 530 c. ř. s.), anebo z důvodů práva hmotného, totiž odporem proti vykonatelnému nároku, vzneseným po povolení exekuce z příčiny jeho zániku nebo překážky proti němu vzniklé (§ 35 ex. ř.). Žalobce takovýto mimořádný právní prostředek neuplatňuje. Uvedeným rozsudkem bylo pravoplatně rozhodnuto o nároku do té doby mezi stranami pochybném a sporném pro všechny budoucí časy tak, že nelze o právu, pokud se týče o povinnosti stran již pochybovati, a nelze se proto domáhati pod rouškou určovací žaloby zvrácení toho, co bylo výrokem soudním pravoplatně rozhodnuto. Pochybená je proto v základě zvolená forma žaloby určovací, nehledíc ani k tomu, že není splněna další zákonná podmínka v tom směru, že žalobce má právní zájem na brzkém určení (§ 228 c. ř. s.); na opak jest usuzovati z jeho počínání ve sporu C III 968/30, poněvadž vzal zpět návrh na navrácení v předešlý stav pro zmeškání roku ze dne 22. ledna 1931, čímž se zbavil možnosti pro případ příznivého vyřízení návrhu uplatňovati ve sporu věcné námitky, zejména i takové, jež v nynějším sporu hleděl vznésti. Při posuzování věci s tohoto hlediska nutno uznati, že jsou nerozhodné důkazy žalobcem nabízené o tom, že žalovanému nic nedluhuje, a nelze spatřovati vadnost odvolacího řízení v tom, že nebyly připuštěny (§ 275 c. ř. s.). Netřeba se také obírati vývody dovolání, pokud hledí dovolatel odůvodniti podání této žaloby na místě uplatňování nároku žalobou z obohacení, poněvadž soudu je jen zkoumati, zda podaná žaloba určovací vyhovuje zákonu čili ne. Poněvadž, jak dolíčeno, žaloba určovací nevyhovuje zákonným podmínkám, byla právem zamítnuta.

Citace:

Čís. 12700.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 807-808.