NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 1058.

Shlazení odsouzení (zákon ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák.).
Odsouzení pro trestné činy, mezi nimiž uběhla osvědčovací lhůta, nejsou navzájem na překážku odčinění, a to ani tehdy, nešlo-li by v tom aneb onom případě o trestný čin povahy, naznačené v druhém odstavci § 1 zák.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1922, Kr I 1348/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 1922 byl porušen zákon v ustanoveních § 1, 2, 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., usnesení to se zrušuje a krajskému soudu se ukládá, by, šetře zásady § 293 tr. ř. o žádosti Karla В-a o odčinění trestů znova rozhodl.
Důvody:
Usnesením krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 11. ledna 1922, byla zamítnuta žádost Karla В-a o odčinění jeho odsouzení pro přestupky §§ 468 a 460 tr. zák. s odůvodněním, že v obojím trestním případě jde o trestné činy, spáchané z bezectného smýšlení, že se tudíž nedostává zákonných předpokladů odčinění. Pro odčinění přicházejí v úvahu odsouzení žadatele: 1. rozsudkem okresního soudu v Nových Hradech ze dne 20. května 1901, pro přestupek § 468 tr. zák. do vězení 12 hodin, 2. rozsudkem téhož soudu ze dne 15. listopadu 1907 pro přestupek § 460 tr. zák. do tuhého vězení na 3 dni, zostřeného postem. Dle druhého odstavce § 1 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. není odčinění na závadu dřívější nebo pozdější odsouzení pro přečin nebo přestupek, je-li trestný čin, jemu za základ položený, dle okolností nepatrný a nespočívá-li na smýšlení bezectném. Ze souvislosti s prvním odstavcem téhož § je nepochybně zřejmo, že i odsouzení pro trestný čin, který není povahy právě naznačené, jest odčinění jiného odsouzení na překážku pouze tehdy, došlo-li k němu ve lhůtě, stanovené v § 2 zákona o odčinění odsouzení. Ve smyslu § 3 téhož zákona dlužno dále posuzovati každé jednotlivé odsouzení samostatně, zejména potud, nevadí-li novému nabytí zachovalosti jiné odsouzení, ještě neodčiněné. Lze tudíž odčiniti i každé následující odsouzení nejen, bylo-li předcházející odsouzení у době pozdějšího odsouzení již odčiněno, nýbrž i tehdy, uplynula-li mezi jednotlivými odsouzeními osvědčovací lhůta, předepsaná §em 2 zákona. Předpokladem jest arci splnění podmínky dle prvního odstavce § 1 zákona. V tomto případě uplynula mezi odsouzením Karla В-a, do té doby bezúhonného, z roku 1901 pro pouhý přestupek § 468 tr. zák. a odsouzením jeho z roku 1907 opět jen pro přestupek § 460 tr. zák. pětiletá osvědčovací lhůta ve smyslu § 2 čís. 3 zákona o odčinění odsouzení. Odsouzení ta nebyla tudíž svému odčinění navzájem vůbec na závadu a nepřekážela by mu vzájemně dokonce ani tehdy, nešlo-li by v tom neb onom případě o trestný čin povahy, naznačené v druhém odstavci § 1 citovaného zákona.

Citace:

č. 1058. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 600-601.