NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 1037.

Odpověděli-li porotci ku hlavní otázce záporně, k dodatkové však kladné, nelze tento odpor odkliditi ani tím, že odpověď k dodatkové otázce zůstane bez povšimnutí, ani tím, že poukáží se porotci, by k dodatkové otázce vůbec neodpovídali. Nápravu lze zjednati jen postupem podle § 331 tr. ř.
Ku vydání nálezu dle § 331 tr. ř. není třeba zvláštní porady porotního soudu, stačí dotaz předsedy na členy porotního dvoru soudního v samé síni jednací.
Neúplnost předsedova poučení porotcům nezakládá zmatečnosti dle § 344 čís. 8 tr. ř.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1922, Kr I 1191/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovačí zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Čes. Budějovicích ze dne 11. října 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 129 b) tr. zák.
Důvody:
Porotcové odpověděli původně na první hlavní otázku, spáchal-li obžalovaný čin, jemu tam za vinu kladený, 7 hlasy kladně a 5 záporně. Vůči tomuto výsledku hlasování bylo otázku viny, k jejímuž kladnému zodpovědění se dle § 329 tr. ř. vyžaduje většiny aspoň dvou třetin hlasů, tudíž aspoň 8, považovati za záporně zodpověděnou. Neměli proto porotcové přistupovati ku hlasování o první otázce dodatkové, která jim byla výslovně dána pro případ kladného zodpovědění otázky hlavní a jejímž předmětem byla otázka, týkající se přitěžující okolnosti, zda činem, obžalovanému za vinu kladeným, byla napadenému na zdraví způsobena důležitá újma (§ 322 tr. ř. v souvislosti s §§ 130 a 126 tr. zák.). Leč porotcové odpověděli na tuto dodatkovou otázku a to 8 hlasy kladně a 4 záporně. Je na snadě, že odpověď porotců na zmíněnou hlavní otázku a odpověď na otázku dodatkovou nemohly vedle sebe obstáti, odporujíce si navzájem. Bylyť dány v pravdě ohledně jedné a téže skutečnosti, totiž ohledně spáchání činu obžalovaným, dvě různé, nekryjící se odpovědi; neboť pokud jde o hlavní otázku, měli porotcové 7 hlasy za to, že obžalovaný spáchal obžalovaný čin, kdežto, pokud jde o otázku dodatkovou, vycházelo jich 8 z předpokladu, že obžalovaný byl pachatelem. Tyto výroky se navzájem vylučují. Byly tu proto podmínky pro zahájení opravného řízení ve smyslu § 331 tr. ř. Porotní soud postupoval proto správně, když porotce vyzval, aby se o dotyčných dvou otázkách znovu radili a nesouhlas odstranili. Výsledek nové porady byl, že porotcové odpověděli na hlavní otázku 8 hlasy ano, čtyřmi ne. Tento postup odpovídá úplně zákonu a nebyl jím založen žádný z uplatňovaných důvodu zmatečnosti č. 4 a 8 § 344 tr. ř. Porotní soud nebyl oprávněn, vyřešiti věc žádným ze způsobů stížnosti uváděných. Dle náhledu stížnosti neměl prý porotní soud buď k odpovědi dané na dodatkovou otázku vůbec přihlížeti, poněvadž prý výrokem porotců ohledně otázky hlavní stala se otázka dodatková bezpředmětnou, nebo prý měl vydati rozhodnutí v ten smysl, aby porotce poukázal, odpor, vyskytující se mezi otázkou dodatkovou a hlavní, odstraniti tak, že by na dodatkovou otázku vůbec neodpověděli. Leč pochybnosti, vzešlé o pravém mínění porotců, mohly býti odstraněny jen zahájením opravného řízení dle § 331 tr. ř. Porotní soud nesměl obejiti tuto jedině přípustnou cestu a nesměl rozhodovati o odporujících si odpovědech samostatně bez účasti porotců, tedy na prvý způsob stížností uváděný, poněvadž by takto do řešení otázky co do viny, o níž rozhodovati jsou dle zákona oprávněni toliko porotcové, zasáhl vlastně sám. Avšak i druhým způsobem, stížností vytknutým, odňal by porotní soud porotcům možnost, by projevili znovu svoje pravé mínění a zasáhl by i tu jednostranně a svémocně do práva porotců rozhodovati výlučně o otázce viny, to tím více, když dodatková otázka souvisela organicky s otázkou hlavní a tvořila s ní nedílný celek, a když nebylo proto přípustné, tuto jednotnost rušiti a znemožniti tak porotcům pravý projev vůle. Změnili-li proto porotcové v mezích zákonně zahájeného opravného řízení svou odpověď na prvou hlavní otázku, není obžalovaný oprávněn, z příznivého mu původního výroku poroty nějaká práva dovozovati a uplatňovati zmateční stížnost pro domnělé porušení předpisů § 330 tr. ř., dle něhož porotcové, jakmile opustili poradní síň, nesmějí od svého původního mínění upustiti Shledává-li stížnost zmatečnost v tom, že předseda porotního soudu opomenul odbývati o prvním hlasování nutnou poradu a učiniti potřebné rozhodnutí dle § 331 tr. ř., dlužno na to odvětiti, že v protokole o hlavním přelíčení zjištěno je vydání příslušného nálezu ve smyslu § 331 tr. ř., při čemž nesejde na tom, že není v protokolu výslovně protokolováno slovo »nález nebo rozhodnutí, usnesení«. I kdyby snad před vydáním dotyčného nálezu nekonala se zvláštní porada a nález vydán byl pouze na základě dotazu předsedova k přísedícím porotního soudu ve veřejném zasedání, nezakládalo by to zmatečnosti, poněvadž jí na takový případ není nikde v zákoně pohroženo. Důvod zmatečnosti č. 4 § 344 tr. ř. není proto splněn. Rovněž není tu podkladu pro důvod zmatečnosti č. 8 § 344 tr. ř. Stížnost uplatňuje ho pro nesprávné prý poučení porotců předsedou porotního soudu. Nebyla prý porotcům vyložena podstata otázky hlavní a dodatkové a nebyli prý zejména upozorněni na to, že hlavní otázku dlužno považovati za kladně zodpověděnou, je-li 8 hlasů pro vinu, a že na dodatkovou otázku nemá se odpovídati, neodpoví-li 8 porotců kladně na hlavní otázku. Stížnost je bezdůvodná. Dle jediné směrodatných záznamů protokolu o hlavním líčení dostalo se porotcům právního poučení jak ohledně otázek (§ 325 tr. ř.) tak i o předpisech § 326 až 330 tr. ř., tedy zejména ohledně toho, kdy dlužno otázku o vině považovati za kladně zodpověděnou (§ 329 tr. ř.). Nad to bylo upozornění na to, že na otázku dodatkovou měli odpověděti teprve v případě kladného zodpovědění otázky hlavní, obsaženo výslovně v soupisu otázek. Neúplnost poučení není ostatně totožnou s nesprávností jeho, jež jedině dle zákona (č. 8 § 344 tr. ř.) může založiti zmatečnost. K tomu přistupuje, že přezkoumání právního poučení předsedou lze předsevzíti jen tehdy, je-li jeho obsah v protokolu o hlavním přelíčení obsažen, čemuž zde tak není.

Citace:

č. 1037. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 568-570.