NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Čís. 2009.

Samosoudci (§ 7 a) j. n.) náleží též jednati a rozhodovati o návrzích dle §§ 236 a 259 c. ř. s. i když předmět jejich oceněn přes hranici § 7 a) j. n.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1922, R 1 1293/22.)
Samosoudce sborového soudu prvé stolice rozhodl za sporu o žalobě s hodnotou předmětu rozepře 10000 Kč též o mezitimním návrhu určovacím oceněném na 50000 Kč. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a jednání o mezitimním návrhu zjišťovacím a nařídil procesnímu soudu prvé stolice, by, vyčkav pravomoci, o mezitimním návrhu určovacím i ve věci samé dále jednal. Důvody: Dovolaný soud je věcně příslušným i pro mezitimní návrh určovací, ježto jde o soud sborový i když spor patří před samosoudce a ne senát, neboť nejde o různou příslušnost, nýbrž jen o různá obsazení téhož sborového soudu. Dovolává se proto žalovaný právem toliko důvodu zmatečnosti čís. 2 § 477 c. ř. s., vytýkaje, že soud nebyl pro zmíněný určovací návrh náležitě obsazen. Předmět tohoto návrhu byl podle předpisu § 56 odstavec druhý c. ř. s. žalobkyní oceněn na 50000 Kč, takže nebyl samosoudce, projednávající spor, oceněný na 10000 Kč, podle § 7 a) j. n. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. čl. 2. bod 1. příslušným jednati též o návrhu zjišťovacím a o něm rozhodovati. Ustanovení druhého odstavce § 7 a) j. n. zde užiti nelze, protože návrh po rozumu § 236 c. ř. s. není rozšířením žalobního požadavku. Vždyť zákon nepojednává o mezitimním zjišťovacím návrhu v § 235 c. ř. s. nýbrž zvláště v § 236 a 259 c. ř. s. a vytyčuje na obou těchto různých místech pro přípustnost oněch návrhů zcela různé podmínky. Podle § 9 j. n. není dovoleno, by počet soudců sborového soudu byl menším než je nařízeno v § 7 a 8 j. n. Proto je podle § 477 čís. 2 c. ř. s. jednání před soudem, který byl obsazen samosoudcem místo tříčlenným senátem, a rozhodnutí soudu toho zmatečným a bylo návrhu odvolatelovu v tom ohledu vyhověti a naříditi jak se stalo (§ 178 odstavec druhý c. ř. s.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by o ní, nehledě k domnělé zmatečnosti, dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Zrušení rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o prosbě žalobní, není odůvodněno § 477 čís. 2 c. ř. s., ježto žalobce domáhal se již v žalobě účtů též ze správy cihelny, a úhrnný nárok žalobní oceněn byl na 10000 Kč. K rozhodnutí o nároku tom povolán je samosoudce již dle jasného znění § 7 a) j. n. Týž samosoudce rozhodl též o mezitimním určovacím návrhu, ač předmět návrhu toho oceněn byl na 50000 Kč. Přes to nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že o návrhu tom měl rozhodnouti tříčlenný senát. Účelem čl. 4. čís. 2 novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. a čl. 2 čís. 1 zák. ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. bylo uleviti soudům zmenšením počtu soudců, předepsaného dřívějšími předpisy pro některé rozepře. Oprávnění samosoudce k projednání a rozhodnutí omezeno bylo sice na spory, jichž předmět nečiní přes 10000 Kč, avšak pravomoc jeho zůstává nezměněna, rozšíří-li se žalobní požadavek, po zahájení ústnílio jednání nad tuto částku. Tím prolomena byla zásada, že samosoudce nemůže rozhodo,vati o sporném předmětu nad 10000 Kč, a přivedena byla k platnosti snaha, by spor, zahájený před samosoudcem nepřešel ani později na senát. Může proto samosoudce projednati a rozhodovati spory i nad 10000 Kč, předpokládajíc, že spor byl zahájen o předmět, jenž nečinil více 10000 Kč. Zákonodárce byl veden snahou po zjednodušení sporného řízení, z téže snahy však vycházel i soudní řád přikazuje soudům v §§ 236 a 259, by za určitých podmínek rozhodovaly o návrzích tam uvedených, jež původně nebyly předmětem žaloby. V tomto případě šlo zákonodárci o odklizení dalších sporů, v onom jde o to, by spor, zahájený před samosoudcem, byl jím dále projednáván a rozhodnut, i když nastanou případy, že má býti rozhodnuto o předmětu, převyšujícím uvedenou mez 10000 Kč. Těmito směrnicemi jest se říditi i při výkladu § 7 a) j. n. v nynějším znění, a nelze proto citaci § 235 v druhém odstavci, přikládati význam tak omezený, jak činí odvolací soud, nýbrž je přikázati samosoudci k projednání i návrhy dle §§ 236 a 259 c. ř. s. bez ohledu na částku, na jakou byly oceněny. Stačí předpoklad, že předmět sporu v žalobě byl oceněn na 10000 Kč. Jsou-li dány další zákonné podmínky, není tomu na překážku obsazení soudu samosoudcem. Jde o případ obdobný bagatelnímu řízení, v němž soudce může jednati i rozhodovati o návrzích dle §§ 236 a 259 c. ř. s., i když předmět jich převyšuje 100 Kč, pokud jen zachovány byly meze věcné příslušnosti.

Citace:

č. 5015. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 321-322.