Čís. 1341.

Křivě obviniti (§ 209 tr. zák.) lze i ze zločinu skutečně spáchaného. Zločinu dle §u 209 tr. zák. může se dopustiti i obviněný při svém výslechu před vrchností. Lhostejno, u koho »udání« bylo učiněno, jen když mohlo sloužiti za podklad vrchnostenského šetření neb aspoň pátrání po osobě obviňované.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1923, Kr II 638/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského tresního soudu v Brně ze dne 6. července 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podle §u 209 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost s hlediska zmatku dle §u 281 čís. 4 tr. ř. vytýká, že nalézací soud při hlavním přelíčení zavrhl návrh, aby byli slyšeni jako svědci manžel a dcera obžalované o tom, že dcera ještě, než se dostavili do bytu policejní agenti, hodinky, při prohlídce prý ukradené, ještě natahovala, že hodinky ty na stěně skutečně visely a druhý den ráno již na stěně nebyly. Důkazy těmito bylo by prý bývalo zjištěno, že se skutečně hodinky ztratily v době mezi onou prohlídkou, takže nalézací soud by nemohl dojiti k závěru, že obžalovaná si vymysila, že ony hodinky zmizely, a že si byla vědoma toho, že mluví zjevnou nepravdu, mluvíc o ztrátě hodinek. Stížnost jest bezpodstatnou. Nehledíc k tomu, že podle protokolu o hlavním přelíčení nebylo navrženo, by svědci ti byli též slyšeni o tom, že hodinky druhý den ráno již na stěně nebyly, byly okolnosti, o nichž svědci podle tohoto protokolu měli býti slyšeni, úplně bezvýznamné a nemohly by míti na rozhodnutí příznivého účinku pro obžalovanou. Pojem obviňování ve smyslu §u 209 tr. zák. nevyžaduje, by obžalovaná agenty obviňovala z vymyšleného zločinu, stačí také, že obviňovala je křivě z krádeže, skutečně spáchané. V tom však nalézací soud zjišťuje, že pachatel domnělé krádeže nebyl obžalované znám, že si tedy byla dobře vědoma nepravdivosti obviňování obou policejních agentů z krádeže hodinek. Právem tedy nalézací soud považoval shora uvedené okolnosti za nerozhodné. Tvrdí-li stížnost dále, že oni svědci měli býti slyšeni též o tom, že obžalovaná chtěla hned na druhý den ráno jíti ohlásiti na policii ztrátu hodinek a jen na domluvu svého manžela nešla na policii, nelze k tomu přihlížeti, poněvadž dle protokolu o hlavním přelíčení návrh v tomto směru učiněn nebyl. Ani druhá výtka, uplatňovaná s hlediska téhož zmatku není důvodnou. Neboť nebylo třeba výslechem úředníka, který přijímal hlášení agenta Ž-a, a vyžádáním si disciplinárních spisů zjistiti, zdali vůbec nějaké udání agentem Ž-em bylo učiněno a v jakém smyslu a zdali toto udání mělo skutečně v zápětí provedení disciplinárního řízení proti agentu V-ovi. Stížnost přehlíží, že soud měl za prokázáno, že obžalovaná udala agenty na policejní exposituře, tedy u vrchnosti, a že v tomto případě § 209 tr. zák. nevyžaduje, by obvinění mohlo sloužiti za podklad vrchnostenského šetření neb aspoň k pátrání proti osobě obviňované. Stížnost brojí ovšem též proti tomuto výroku soudu nalézacího, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti dle §u 281 čís. 5, 9 a) a 10 tr. ř., ale — jak bude dolíčeno — neprávem. Nelze prý podle stížnosti považovati za udání u vrchnosti ve smyslu §u 209 tr. zák., že obžalovaná na policejní exposituře svůj výrok, před pol. agentem Ž-em pronesený, jako obviněná ospravedlňovala, poněvadž obžalovaná tam nešla sama, nýbrž byla přivedena a zatčena a neučinila tedy ze své vůle a dobrovolně udání na úřadě, jak toho jest třeba ke skutkové podstatě zločinu dle §u 209 tr. zák. Názor, jejž stížnost zastává, jest mylným. I obviněný může se dopustiti zločinu dle §u 209 tr. zák., označuje-li při svém výslechu před vrchností křivě nějakou osobu jako pachatele určitého zločinu. Neboť výraz »udati« neznamená, že utrhač musí učiniti u vrchnosti trestní oznámení, stačí, označuje-li u vrchnosti obviněného jako pachatele určitého zločinu, při čemž je lhostejno, zda činí tak ze své vůle a dobrovolně, či jen k dotazu vrchnosti. Ostatně stěžovatelka nebyla nijak nucena, aby opakovala své nařčení u policejní expositury, na kterou byla volána k výslechu. Obžalovaná toho také nikdy netvrdila. Nemůže tedy býti řeči o tom, že jest, jak to stížnost tvrdí, rozpor mezi slovy výroku, že obžalovaná udala agenty u policejní expositury, a zjištěním v důvodech rozsudečných, že udala agenta V-a a policejního agenta Ž-a, poněvadž nalézací soud nespatřuje »udání« v tom, že obžalovaná policejnímu agentu Ž-ovi na ulici řekla, že ten černý policejní agent (V.), co s ním byl, ukradl její dceři hodinky, nýbrž v tom, že u policejní expositury pronesla své nařčení znovu, což se úplně kryje se zněním výroku. Ale ani názor stížnosti, že jde o obvinění, pronesené pouze před policejním agentem Ž-em, a nikoliv o udání u vrchnosti, nemůže obžalovanou vyviňovati. Neboť skutková podstata zločinu dle §u 209 tr. zák. jest dána i tehdy, když obvinění mohlo sloužiti za podklad vrchnostenského šetření neb aspoň pátrání po osobě obviňované, při čemž jest lhostejno, u koho bylo »udání« učiněno. Policejní agent Ž., byl dle svého služebního postavení povinen, oznámili sdělení mu učiněné u svého úřadu. To také učinil, následkem čehož, jak nalézací soud zjišťuje, oba agenti byli na policejní exposituře zodpovědně slyšeni, takže nelze pochybovati o tom, že obvinění nejen mohlo sloužiti, nýbrž také sloužilo za podklad šetření správce policejní expositury, tedy vrchnosti ve smyslu §u 209 tr. zák.

Citace:

č. 1341. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 471-473.