NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13106.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 10. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n.). Pro vyloučení z ochrany nájemníků podle čl. I. § 4 (1) čís. 2 zákona není třeba, by při bytě o pěti nebo více obytných místnostech byly mimo to i kuchyně a pokoj pro služebnou.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1933, Rv I 1999/33.)
Žalovaný obýval v domě žalobkyně byt o pěti pokojích a kuchyni. Proti mimosoudní výpovědi z bytu namítl žalovaný, že byt podléhá ochraně nájemců, ježto se sice skládá z pěti pokojů a z kuchyně, ale nikoliv i z pokoje pro služebné, jak stanoví čl. I. § 4 (1) čís. 2 zákona ze dne 19. prosince 1931 čís. 210 sb. z. a n. Procesní soud prvé stolice prohlásil mimosoudní výpověď za neplatnou a neúčinnou. Důvody: Nesporno jest, že byt sestává z pěti pokojů, z kuchyně a z příslušenství, bez pokoje pro služebnou. Soudu jest rozhodnouti, zda byt ten podléhá ustanovení zák. čís. 44/1928 Sb. z. a n. a čís. 210/1931 Sb. z. a n. § 4 odst. (2) čís. 210/1931 Sb. z. a n. ustanovuje, že ustanovení zák. čís. 44/1928 Sb. z. a n. v doslovu čís. 30/1930 Sb. z. a n. a čl. I. čís. 166/1930 Sb. z. a n. tohoto zákona zůstávají až do 31. prosince 1932 v platnosti pro byty skládající se mimo kuchyně a obytného pokoje pro služebné z pěti nebo více obytných místností. Jak shora uvedeno jest nesporné, že byt, o který jde, postrádá obytného pokoje pro služebné a skládá se z pěti pokojů s příslušenstvím, tedy z kuchyně a z pěti obytných místností. Soud na základě jasného doslovu zákona jest přesvědčen, že byt ten nemá náležitosti odst. (2) zák. výše citovaného, postrádaje obytného pokoje pro služebné, že tudíž podléhá zákonu na ochranu nájemníků, že mimosoudní výpověď žalovanému není po právu, a prohlásil ji za neplatnou a bezúčinnou. Odvolací soud uznal mimosoudní výpověď za účinnou. Důvody: Výtku nesprávného posouzení činí dovolatel názoru prvního soudu, že prý je nutno, by měl byt o pěti obytných místnostech také obytný pokoj pro služebné, má-li býti vyloučen z ochrany nájemníků. Tato výtka jest správná. Podle 4 odst. (1) čís. 2 zák. ze dne 19. prosince 1931 čís. 210 Sb. z. a n., kterým byly prodlouženy a doplněny zákony týkající se bytové péče, zůstávají ustanovení zákona čís. 44/28 v doslovu zákona čís. 30/30 a čl. I. zák. čís. 166/30 a tohoto zákona až do 31. prosince 1932 v platnosti pro byty skládající se mimo kuchyně a obytného pokoje pro služebné z pěti nebo více obytných místností. Podle odst. (3) téhož zákona, počínajíc dnem 1. ledna 1933 spravují se poměry z nájemních smluv o bytech a jiných místnostech, na něž se vztahuje odst. (1) ustanoveními práva občanského. Ve sporu jde jen o to, zda je nutno, by při bytu pětipokojovém, má-li býti z ochrany vyloučen, byl také obytný pokoj pro služebné, či zda tento pokoj jako příslušenství bytu nemá pro posouzení této otázky význam. Podle záměru zákona o ochraně nájemníků je rozhodujícím pro posuzování velikosti bytů zpravidla jen počet místností obytných, pří čemž se však nepřihlíží k jeho úpravě a k vedlejšímu příslušenství bytu, k němuž právě náleží kuchyně, špíže, koupelna, veranda a pokoj pro služebné. Vyplývá to zřejmě z ustanovení § 1 odst. (2) čís. 16, § 31 čís. 4 a § 14 platného náj. zákona, pak z § 3 odst. (2) vlád. nař. ze dne 26. června 1930, čís. 103 Sb. z. a n., kterýmžto ustanoveními zákon tyto vedlejší místnosti výslovně vylučuje z počtu obytných místností. Užil-li tedy i v § 4 odst. (1) čís. 2 zák. čís. 210/31 zákonodárce rčení »skládající se mimo kuchyně a obytného pokoje pro služebné z pěti nebo více obytných místností,« jest mu rozuměti tak, že při počítání slovo »mimo« není kumulativní, tak, aby i pokoje pro služebné byly předpokladem, nýbrž eliminací v tom smyslu, že se toto příslušenství vůbec ponechává stranou jako nerozhodné. Nebylo by logické, by osud nájemní ochrany závisel jen na tom, zda byt, třeba sebe větší, má, či nemá pokoj pro služebné, a aby ponechával nerozhodným počet místností opravdu obytných. V důsledcích vedlo by to k tomu, že by pak mohl býti chráněn byt na př. o deseti pokojích, pak by u něho nebyl pokoj pro služebné, že by však ochraně nepodléhal byt o pěti obytných místnostech mimo kuchyně a pokoje pro služebné. Nemělo tedy k tomuto příslušenství při posuzování velikosti bytu a při otázce, zda byt podléhá ochraně čili nic, býti přihlíženo vůbec. Poněvadž v souzeném případě jde o byt pětippkojový, jest zřejmo, že už od 1. ledna 1933 ve smyslu zákona čís. 210/1931 spravují se nájemní poměry jeho ustanoveními občanského práva. Právem tedy mohla býti dána výpověď z něho podle předpisu § 560 a násl. c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl dpvolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
jádrem sporu jest otázka, zda podle čl. I. § 4 (1) čís. 2 zákona ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n., jest třeba od 1. ledna 1933 pro vyloučení z ochrany nájemníků, by při bytě o pěti nebo více obytných místnostech byly mimo tyto místnosti též kuchyně a pokoj pro služebnou čili nic. Odvolací soud dovodil zevrubně a vystižně jak gramatickým a logickým výkladem (§ 6 obč. zák.) zmíněného zákonného ustanovení, tak i jeho srovnáním s jinými ustanoveními zákona o ochraně nájemníků, že ustanovení tomu nelze rozuměti jinak, než že při posuzování otázky velikosti bytu jest přihlížeti z pravidla jen h počtu obytných místností a že k příslušenství, k němuž náleží pokoj pro služebné, se nepřihlíží — pročež se dovolatel odkazuje k těmto důvodům, jež dovolací soud schvaluje. Okolnost, že ve sporném bytě není pokoj pro služebnou, jest nerozhodná, poněvadž z doslovu zákona plyne, že se ke kuchyni a pokoji pro služku nepřihlíží při posuzování rozsahu bytu, a nelze z doslovu zákona usuzovati, že by slovo »mimo« mělo význam kumulativní, jak dovolání tvrdí. Lhostejno je též, že zákon mluví o obytných pokojích pro služebné, když podle zákona při posuzování počtu obytných místností, z nichž se byt skládá, pokoje pro služebné nepřicházejí v úvahu. Vládní nařízení ze dne 26. června 1930, čís. 103 Sb. z. a n. bylo vydáno podle § 2 odst. 2 zákona ze dne 27. března 1930, čís. 30 sb. z. a n., a lze proto použíti obsahu jeho i k seznání úmyslu zákonodárcova při vydání zákona; že by obsah nařízení toho odporoval zákonu, dovolatel sám netvrdí. Z doslovu zákona čís. 210/1931 sb. z. a n. vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo uvolniti ve prospěch majitelů domů ochranu nájemníků od 1. ledna 1933, a to mimo jiné v příčině pěti pokojových bytů. Ve zprávě sociálně-politického výboru o vládním návrhu zákona (tisk 1538) se výslovně praví, že zatížení nájemníků z návrhu plynoucí postihuje výhradně lidi zámožné, a že tu lze předpokládati, že v bytech od pěti pokojů bydlí lidé zpravidla lépe situovaní.

Citace:

Čís. 13106. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 632-635.