NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 511.

Slouží-li spolkové místnosti členům za studovny a pracovny, jest je pokládati za místnosti obytné, ač neodporuje-li tento způsob užívání účelu a stanovám spolku a nebyl-li smlouvou nájemní výslovně vyloučen.
(Rozh. ze dne 11. května 1920, R I 284/20.)
Proti výpovědi, jež dána byla čtenářskému spolku vysokoškolských studentů, podal vypovězený spolek námitky, jimž procesní soud prvé stolice vyhověl a výpověď zrušil. Důvody: Také na spolek vztahuje se ochrana nájemníků, ježto nařízení nemluví o nájemnících, nýbrž jen o poměru nájemném a o nájmu bytu, nikoliv pak o osobách ať fysických či právnických, jež smlouvy ty sjednaly. Že jde o bytové místnosti, není ani sporno. Jest všeobecně známo, v jak trudných poměrech se studentstvo ocitlo, a, chodívali-li studenti, jak známo, již před čtvrt stoletím do spolkových místností se ohřáti, a tam studovali, děje se tak nyní v míře ještě daleko větší. Ostatně žalobcové sami doznávají, že v místnostech, o něž jde, bydlí sluha neb posluhovačka spolková.
Odvolací soud zrušil k odvolání žalobců napadený rozsudek a celé jemu předcházející řízení jako zmatečné. Důvody: Odvolací soud, přezkoumávaje předložené spisy, dospěl k úsudku, že rozsudek a celé, jemu předcházevší řízení je zmatečné, poněvadž bylo ve sporném řízení jednáno a rozhodnuto o věci, která na pořad práva nepatří (§ 477 čís. 6 c. ř. s.). Je totiž zjištěno prohlášením žalované strany, že si najala byt o třech pokojích s přísl. Dále je prokázáno seznamem bytovým za rok 1920, že v onom bytě bydlí sluha spolku, strojník a sluhová spolku. Tím je jasně dokázáno, že se v tomto případě jedná o nájem obytných a obývaných místností čili o nájem bytu ve smyslu § 1 odstavec prvý nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. a bylo by naprosto zbytečno probírati otázku, poskytují-li nařízení, ve prospěch nájemců vydaná, ochranu pouze osobám soukromým a to jen ohledně místností, kterých tyto osoby užívají jako bytů, či také osobám právnickým, na př. spolkům ve příčině místností, sloužících výhradně účelům spolkovým, po případě osobám fysickým ohledně místností, kterých tyto užívají k jiným účelům než k bydlení, na př. kanceláří notářských, advokátních a pod. Poněvadž předmětem výpovědi v tomto případě, jak shora zjištěno, byly byty, nehodila se výpověď ta k zahájení řízení ve smyslu § 162 a násl. c. ř. s. a měla býti prvním soudem buď hned anebo jakmile se zjistilo, že se jedná skutečně o byty, odmítnuta s poukazem na ustanovení § 1 a násl. nařízení ze dne 9. února 1919 čís. 62 sb. z. a n. K zmatku tomuto bylo soudem odvolacím přihlíženo z moci úřední (§ 471 čís 7 c. ř. s.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil soudu odvolacímu, by, řídě se zásadami níže vyslovenými, o odvolání žalobců dále po zákonu jednal. Shledav řízení neúplným v tom směru, zda jde o místnosti obytné, čili nic, uvedl po stránce právní
v důvodech:
Pokud jde o otázku, zda také místnosti spolkové požívají zvláštní ochrany, která se dostává místnostem obytným, dlužno uvážiti toto: Podle § 1 odstavec prvý nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 63 sb. z. a n. vztahují se ustanovení tohoto nařízení k nájmu bytů a jednotlivých částí bytů (kromě toho k nájmu místností obchodních, o něž tu nejde). Bytem neboli místnostmi obytnými jsou veškeré místnosti, které jsou určeny k pobytu lidí, sloužíce k tomu, aby lidé měli v nich přístřeší, na rozdíl od místností obchodních, živnostenských, hospodářských, úředních atd., které jsou určeny k provozování obchodů nebo živnosti neboli řemesla, nebo hospodářství pokud se týče k vykonávání činnosti úřední atd. Povahu takového lidského přístřeší, takovýchto místností, k pobytu lidí určených, lze pak za určitých předpokladů přiznati i místnostem spolkovým, při čemž není ani třeba pomýšleti na útulny, opatrovny a j., nýbrž stačí poukaz k případům, kde podle dovoleného účelu spolku nebo dle výslovného znění stanov členové spolku v místnostech spolkových z příčin, jež se stanoviska sociálního hodny jsou zřetele, pravidelně se zdržují, а k ukojení důležitých potřeb životních stále jich užívají. V tom směru žalovaný spolek v námitkách tvrdil, že najaté místnosti slouží mnohým jeho členům, kteří nemají řádných bytů, k účelům studijním; že tito členové spolku nemají kde studovati a jsou proto odkázáni na užívání místností spolkových; k čemuž dodal v odvolacím sdělení, že nutno nazvati místnosti, o něž jde, místnostmi obytnými, poněvadž tam bydlí v pravém slova smyslu celá řada studentů, kteří nemají jiného přístřeší; kteří celý den kromě doby, kdy navštěvují přednášky, tam se zdržují, studují a pracují; pro kteréžto lidi, kteří v bídných místnostech, kde mohou jen přespati, ve dne meškati nemohou, spolkové místnosti jsou tedy bytem. Kdyby tomu bylo tak a kdyby takovýto způsob užívání najatých místností spolkových neodporoval účelu a stanovám spolku, aniž smlouvou nájemní výslovně byl vyloučen, slušelo by se, hledíc k tomu, co svrchu bylo uvedeno, uznati, že najaté spolkové místnosti lze postaviti na roveň místnostem obytným, spadajícím pod ustanovení nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. a ze dne 9. února 1919 čís. 62 sb. z. a n. Dokud však není bezvadně zjištěno, že jsou tu předpoklady v důvodech tohoto usnesení do volací ho soudu vytčené a že následkem toho dlužno pokládati místnosti, o které jde, za místnosti obytné, ke kterým se vztahují předpisy nařízení výše dotčených, nelze spolehlivě odpověděti k otázce, zda běží o věc na pořad práva náležející či ze sporného řízení vyloučenou a do řízení nesporného přikázanou.

Citace:

č. 511. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, číslo/sešit 511, s. 292-294.