NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 9188.

Stát neručí za škodu ze zabavení bankovek na Slovensku koncem dubna 1919. Pokud nelze spatřovati zavinění státních orgánů v tom, že nastalo prodlení při vrácení bankovek. K zabavení bankovek postačilo, bylo-li dostatečné podezření, že tu jest stav, opravňující podle zákona k zabavení.
(Rozh. ze dne 20. září 1929, Rv I 847/28.)
Žalobci byly dne 29. dubna 1919 zabaveny vojenskou hlídkou na Slovensku neokolkované bankovky a byly mu vydány teprve dne 17. října 1925. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na československém státu náhrady škody, jež prý mu byla způsobena státními orgány tím, že mu neoprávněně a nezákonně zabavily bankovky tehdy ještě jistou cenu mající a vrátily mu je, až když ceny pozbyly. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle slovenského práva ručí stát za škodu, kterou způsobily jeho orgány u výkonu úředním, a to protizákonným jeho výkonem. Žalobce tvrdí vlastně dvojí přehmat: 1. vojenské hlídky, které bezdůvodně a protizákonně zabavení předsevzaly, a 2. finančních orgánů, které mu protizákonně bankovky zadržovaly. Ad 1. jest soud toho názoru, že vojenská hlídka zabavení předsevzala bezdůvodně a bez zákonného podkladu, neboť bankovky byly zabaveny na základě vojenského rozkazu a nařízení o zákazu dovozu nekolkovaných bankovek bylo vydáno až 19. června 1919, takže nebylo podkladu pro zabavení. Ale toto zabavení nastalo v době, kdy Slovensko bylo ohroženo jednak vpádem maďarským a jednak i poměry v Polsku následkem nejistoty definitivních hranic nebyly ještě ustáleny, nehledíc k neustálené československé měně. Byly tedy v té době na území, kde se zabavení stalo, poměry zcela mimořádné a v takových poměrech podle zvykového práva a zák. čl. LXIII:1912 nenastává ručení státu, poněvadž v době, kdy stát byl v krajním nebezpečí, nelze od jeho orgánů žádati příliš úzkostlivé uvažování jednotlivých norem zákonných, když, jako v tomto případě (zastižení zdejšího příslušníka ve společnosti s cizími, polskými, příslušníky na cestě k hranicím) by váháním státu mohla vzejíti škoda. Ad 2. Co se tkne činnosti státních úřadů finančních, není soud toho názoru, že se dopustily protizákonnosti nebo vůbec porušily zákon. Trvalo delší dobu, než úřady ty vyhověly žádosti žalobce o vrácení bankovek, ale tu jest uvážiti, že šlo o věc dosti spletitou, že tu byly rozpory mezi výpověďmi velitele hlídky a žalobce, že bylo pochybno, zda žalobci přísluší nárok na vrácení bankovek, takže musily finanční úřady jednati velmi opatrně, by stát nepoškodily. Ostatně věc oddálil i žalobce tím, že změnil své žádání, žádaje jednou vrácení bankovek, jindy náhradu v Kč. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel dovozuje, že zákonný čl. LXIII:1912, jehož se prvý soud dovolává, neobsahuje ustanovení o vyloučení ručení státu za škodu způsobenou jeho orgány za poměrů mimořádných, že zákon mluví vůbec jen o mimořádných opatřeních na případ války a že na Slovensku neplatí zvykové právo o takovémto vyloučení ručení státu. Dále prý v čase zabavení bankovek, v dubnu 1919, ani nebylo na území Čsl. republiky války a ani nebylo mimořádných poměrů, naopak prý byly poměry již dostatečně ustálené. Finanční úřady prý měly možnost škodu z nesprávného zabavení napraviti nebo jí zabrániti buď včasným vrácením bankovek nebo dodatečným jich okolkováním, povinnost, dáti bankovky okolkovati, měly prý úřady ty jednak z důvodu práva soukromého, podle něhož ten, kdo má cizí věc v úschově, v držbě nebo v detenci, jest povinen jako řádný hospodář postarati se o to, by majiteli nebyla způsobena škoda, a kromě toho podle zákonných předpisů o okolkování bankovek byl jejich detentor povinen předložiti je k okolkování nebo k do- datečnému okolkování; finanční úřady však tuto povinnost prý zanedbaly a tím žalobci způsobily škodu. Odvolání nelze uznati za odůvodněné. Žalobce domáhá se na státu náhrady škody způsobené mu nezákonným prý výkonem veřejné moci. § 92 ústavní listiny stanoví, že zákon určuje, pokud stát za takovou škodu ručí; zákon, který by všeobecně státu ručení to ukládal, dosud nebyl vydán. Pro Slovensko, které nemá práva kodifikovaného, nastupuje místo zákona, na který § 92 ústavní listiny odkazuje, soudní praxe. Z této však vyplývá a lze odvoditi jen to pravidlo právní, že k založení řečené ručební povinnosti státu potřebí jest nejen nezákonného výkonu moci úřední, nýbrž i zavinění jednavšího orgánu, kromě toho však, by případ stal se za dob normálních, neboť všecky případy, ve kterých soudní praxí byla uznána ručební povinnost státu, spadají do dob normálních a pravidelných; pro doby abnormální se soudní praxe nevyvinula, dosavadní judikatura nevykazuje ani jediného případu, v němž by ručební povinnost státu za mimořádných poměrů byla uznána, a není příčiny dáti takové praxi vzniknouti (viz čís. 3279 sb. n. s.). Pokud žalobce dovozuje žalobní nárok z toho, že mu neokolkované bankovky byly 29. dubna 1919 nezákonným způsobem odebrány, nelze žalobní nárok uznati oprávněným již z té příčiny, že se tak stalo za tehdejších mimořádných poměrů na Slovensku. Nelze sdíleti odvolatelovo mínění, že poměry byly tehdy již dosti ustálené; jest všeobecně známo a nepotřebuje proto důkazu, že na jaře 1919 poměry na Slovensku byly ještě mimořádné a neustálené, že úřady normálně nefungovaly, některé nebyly obsazeny, ježto dřívější uherští úředníci buď uprchli nebo neúřadovali, úředníci českoslovenští dosud všude a v náležitém počtu nemohli býti dosazeni, že organisace úřadů byla teprve v počátcích, že v zemi nebyl normální klid, jednak z příčin vnitřních jednak z důvodů událostí zahraničních, jež obě byly ještě důsledkem světové války a toho, že mírové smlouvy nebyly ještě dohotoveny, kteréžto mimořádné poměry na jaře 1919 vedly ke vpádu maďarsko-bolševickému na Slovensko. Proto není dále potřebí zabývati se s otázkou, zda jsou splněny i další podmínky ručební povinnosti státu, najmě, zda šlo o zavinění orgánu povolaného k výkonu veřejné moci. Žalobce se ani nepokusil takové zavinění tvrditi, nýbrž opírá se v podstatě jen o to, že se zabavení bankovek stalo neprávem, nezákonně, ježto mu zabavené bankovky byly vráceny. Nehledíc k tomu, že pouhá nezákonnost ještě nestačí, není tím, že bankovky byly žalobci vráceny a zabavení zrušeno, ještě nikterak doloženo, že se zabavení stalo neprávem, nezákonně, neboť oprávněné, zákonné bylo by nejen tehdy, když byl důvod k zabavení, nýbrž i bylo-li dostatečné podezření, že tu jest stav, který podle zákona opravňuje k zabavení. Zda důvod zákonný tu jest čili nic, může býti rozhodnuto teprve po zákonném vyšetření věci a nelze žádati, by příslušné orgány veřejné moci bez šetření uhodly pravý stav věci a předvídaly napřed to, co teprve šetřením může býti zjištěno, neb aby napřed prováděly šetření a předmět zabavení nechaly zatím z dosahu své moci uniknou ti (rozh. čís. 6422 sb. n. s.). Že v souzeném případě, kde žalobce byl přistižen blízko hranice republiky ve společnosti s cizími státními příslušníky a, jak ze spisů fi- nančního úřadu jde, měl úmysl přenésti bankovky do Polska, byl dostatečný důvod k podezření ze zakázaného činu, nelze popírati hledíc k čl. 2 vládního nařízení ze dne 6. března 1919, čís. 113 sb. z. a n., podle něhož bylo zakázáno bez svolení ministerstva financí vyvážeti cenné papíry, valuty, zlato a stříbro. Než odvolateli nelze přisvědčiti ani potud, pokud dovozuje žalobní nárok z prodlení finančních orgánů při vrácení zabavených bankovek a z opomenutí povinnosti dáti bankovky okolkovati. Žalobce nepokusil se dolíčiti, že uplynutí delší doby od zabavení bankovek do jich vrácení spočívalo na zavinění státních orgánů, v jichž působnost věc spadala. V tom směru odvolací soud sdílí názor prvé stolice, že trvalo delší dobu než finanční úřady rozhodly o žádosti žalobce o vrácení proto, že potřebné úřední šetření vyžadovalo delší doby, ano šlo o případ dosti spletitý a bylo třeba vysvětlovati rozpory ve výpovědech vyslýchaných osob jak o tom, zda šlo o vývoz bankovek či o dovoz a zda bankovky byly zabaveny a byly vlastnictvím jen žalobcovým, či i jiných osob. Ostatně prodlení, i kdyby tu bylo, není o sobě důkazem zavinění a nemůže založiti nárok na náhradu škody. Neboť průtahy mají, jak známo, pravidelně příčinu ležící mimo zavinění, ba mimo lidskou možnost (rozh. čís. 6422 sb. n. s.) jak tomu bylo v souzeném případě, kde opětovné výslechy osob byly zaviněny rozpory ve výpovědech. Nelze přisvědčiti ani mínění odvolatele, že finanční úřady byly povinny zabavené bankovky dáti okolkovati. V tom směru jest podotknouti, že soud prvé stolice spor po této stránce vůbec neposuzoval, ač žalobce opíral žalobní nárok i o tuto skutečnost. Mínění odvolatele, že povinnost dáti bankovky okolkovati měl, kdo je měl v rukou, v moci, jest správné jen s omezením, že povinnost ta stihala podle §§ 2 a 3 nařízení ministra financí ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n., osoby, které bankovky měly v rukou, ať to byly bankovky vlastní nebo cizí, v době k provedení okolkování akce, od 3. března 1919 do 9. března 1919: v té době však finanční úřady bankovky, o něž jde, v rukou ještě neměly. Není zákonného předpisu, že dodatečně k okolkování byly povinny osoby, kterým se nekolkované bankovky dostaly do rukou po 9. březnu 1919. Dodatečné okolkování bylo sice povolováno, avšak jen jako výhoda pro majitele bankovek. Nepoužil-li žalobce sám až do zabavení, 29. dubna 1919, této výhody a bankovky k dodatečnému okolkování sám nepřihlásil, není oprávněn vytýkati finančním úřadům, že tak neučinily, ježto nelze na nich žádati větší píli v žalobcově věci, než tento sám osvědčil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odkazuje se na důvody odvolacího soudu, jichž správnost dovolání popírá, avšak nevyvrací. Mylný jest sice názor dovolatele, že stát jest zodpověděn za škodu z nezákonného jednání státního orgánu i tehdy, když orgán ten nestihá žádná vina, neboť pak by stát ručil i za každý právní omyl, za každé nesprávné právní posouzení úřadu. Avšak, i kdyby se vycházelo z toho hlediska, nebylo by pro žalobce nic získáno, protože není vůbec dokázáno nezákonné jednání, jak vyložil již odvolací soud. Neníť tu ještě nezákonného jednání, když předpoklady, které vzaty za jeho podnět, objeví se pak mylnými, jinak by na př. zavedení trestního vyšetřování bylo ve všech případech nezákonným jednáním, kde se pak objeví, že se půtahy trestného činu vůbec anebo proti osobě, proti níž zavedeno, neosvědčily, nýbrž jednání je i tu zákonné, protože zákon nařizuje, by se šetření zavedlo i na pouhé půtahy, pokud bezdůvodnost jich není na jevě. A tak tomu bylo i v případě, o nějž jde: i tu stačilo, že půtahy tu byly a jevily se důvodnými. Nejde-li avšak o jednání nezákonné, nemůže býti řeč ani o vině. Že řízení trvalo delší dobu, není ještě prodlením, ana složitá povaha případu delší trvání úředního šetření s sebou nutně nesla, a, co se týče neokolkování, zavinil si je žalobce sám, že v době k tomu předepsané bankovky, o něž jde, k okolkování nepředložil, ač je měl v rukou; když je úřad jako corpus delicti skonfiskoval až po oné době, nelze mu vytýkati, že pro ně nevymohl dobrodiní dodatečného okolkováni, jež zákon dopouštěl, zvláště když žalobce ani netvrdí, že o to požádal, by to úřad učinil.

Citace:

č. 5626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 49-50.