Čís. 1657.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Rušení obecného míru v republice dle §u 14 čís. 5 zákona. Na úmysl pachatelův lze usuzovati i z pouhého úryvku jeho řeči.
(Rozh. ze dne 3. června 1924, Zm II 115/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Mor. Ostravě ze dne 18. prosince 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody čís. 4 a čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Tohoto důvodu neprovádí po zákonu. Ačkoliv napadený rozsudek zjišťuje vědomí obžalovaného o tom, že jeho řeč směřovala ku snížení vážností republiky, odmítaje stěžovatelovu obhajobu, předpokládá stížnost, že slova stěžovatelova byla jen kritikou určitých jednotlivců a že neměl na mysli český nárok jako takový, nýbrž jen místní činitele. Odchylujíc se takto ve svých právních vývodech po stránce subjektivní od skutkových zjištění nalézacího soudu, neomezuje se stížnost na právní rozbor zjištěného děje skutkového v jeho celistvosti a sluší ji v tomto směru pokládati za vůbec neprovedenou. Nelze bezvýhradně souhlasiti ani s názorem stížnosti, že z pouhého úryvku některé řeči nelze poznati, k čemuž řeč směřovala a jaký byl záměr (úmysl) mluvčího. I v pouhém úryvku o sobě může se protiprávní směr celé promluvy a trestný úmysl mluvčího projeviti způsobem tak zřejmým, že netřeba přihlížeti k tomu, zda tento směr a úmysl došel výrazu též v ostatních částech promluvy. Avšak úryvek může i vypadnouti z rámce ostatní promluvy. Mluvčí může příležitosti, že promlouvá o nezávadném předmětu způsobem nezávadným, použiti k vývodům, pohybujícím se ve směru protiprávním a uskutečňujícím úmysl trestný. K takovému vybočení stěžovatele z rámce pouhé promluvy o záležitostech volby obecního výboru a o účelnosti toho, by zvoleni byli nikoliv kandidáti komunističtí, nýbrž kandidáti lidové strany, v něž byl mimo jiné Čechy a Poláky vřaděn i stěžovatel, může poukazovati poněkud nejasná věta původní výpovědi stěžovatelovy, že chtěl občany záblatské, zejména Poláky přivábiti na svou stranu a odvábiti od komunistů tím, že zapletl do své řeči politické otázky. Stěžovatel tvrdil ale současně i, že mluvil jen proti komunistům, nechtěje hanobiti český národ, po případě republiku Československou a při hlavním přelíčení hájil se stěžovatel tím, že řečnil proti hlasování na listinu českých komunistů, ježto jako sousedé jej a jiné Poláky provokovali a přepadali, a že na Čechy všeobecně jeho výroky se nevztahovaly. Třebaže tedy stěžovatel objektivně většinou doznal, že závadná část jeho řeči zněla tak, jak ji dosvědčili svědci, hájil se přece po stránce subjektivní, že jeho vývody neměly ani v této části dle jeho úmyslu (vědomí) onoho směru, v jakém je pojali svědci. Nehledě ani k tomu, že průvodní návrh obhájcův vylíčil obsah a smysl řeči stěžovatelovy mnohem úplněji a přesněji než odpovídání se obžalovaného před soudem, a okolnost, že stěžovatel doznal většinou objektivně závadné projevy, nesprostila dle zásady §u 206 tr. ř. nalézací soud povinnosti, by — zejména po stránce subjektivní — vyhledal skutkovou podstatu tak dalece, jak to dle průvodního návrhu obhájcova bylo možným.
Slovo »Češi«, stěžovatelem v závadném projevu použité, mohlo se vztahovati jak na Čechy vůbec, t. j. na český národ v jeho celku, tak i při nejmenším dle úmyslu stěžovatelova, mluvil-li před tím o činech komunistů a byli-li kandidáti komunističtí vskutku nebo dle předpokladu stěžovatelova vesměs Čechy, po případě výhradně na tuto skupinu Čechů; za zmíněného předpokladu mohla i další věta stěžovatelova, že Poláci nemají žádné svobody a práv, mířiti buď na český národ (Československou republiku) nebo jen na české komunisty). Tato dvojí možnost jest zde tím spíše, že svědci neudali, jakž ani stěžovatel nedoznal, že tento ve zmíněné větě použil — jak napadený rozsudek zjišťuje — slov »v Československé republice«, nýbrž stěžovatel doznal toliko, že řekl, že Poláci nemají žádné svobody a práv, a svědci potvrdili jen, že řekl »nemají Poláci unás žádné svobody« a slova »u nás« mohla po případě znamenati jen »v naši obci«, ne-li dokonce jen »od naší (svědků) strany«. Jakým směrem se objektivně nesla, k čemu mířila závadná část projevů stěžovatelových, zvláště vsak dle úmyslu (vědomí) stěžovatelova, lze proto spolehlivě zjistiti jen porovnáváním s ostatními vývody stěžovatelovými. Ovšem možno, jak již podotčeno, v závadných výrocích shledati po případě samostatné, protiprávním úmyslem nesené vybočení z rámce nezávadných vývodů ostatních. Než i zdali tomu tak jest, lze spolehlivě posouditi jen po zjištění, nemá-li příznivější pro stěžovatele výklad oněch výroků oporu ve vývodech těchto. Zjišťování doslovu, smyslu a směru vývodů stěžovatelových v jejich celistvosti bylo proto podmínkou správného posouzení smyslu a směru závadné části jejich, to tím více, že výpovědi svědků omezily se na potvrzení závadných výroků, aniž se zmínily o ostatních vývodech, takže nebylo záruky, že jest správným úsudek svědků, že stěžovatel hanobil závadnými výroky český národ a že řeč byla způsobilá, snížiti vážnost Československé republiky. Zamítl-li nalézací soud průvodní návrhy obhájcovy, k onomu zjišťování směřující, nevyhověl příkazu §u 3 tr. ř., že k okolnostem k obraně obviněného sloužícím jest míti stejně bedlivý zřetel jako k okolnostem usvědčujícím, a porušil tím zásadu, již šetřiti káže podstata řízení, zabezpečujícího obhajobu. Pro dolíčenou neúplnost řízení bylo rozsudek prvé stolice z důvodu čís. 4 §u 281 tr. ř. již v zasedání neveřejném dle §u 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 jako zmatečný zrušiti a dle §u 288 čís. 1 tr. ř. uznati dále, jak shora uvedeno. Nalézacímu soudu bude, neshledá-li ve zjištěném skutku přečin čís. 5 §u 14 zák. na ochr. rep., uvažovati o tom, není-li jím naplněna jiná skutková podstata, v §u 14 normovaná.

Citace:

č. 1657. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 430-432.