NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 14994.

Nárok na odměnu za bilanční práce neztrácí zaměstnanec ani, je-li rok ztrátový. Přiměřenost bilanční odměny řídí se tu podle služného zaměstnancova za pravidelné výkony pracovní a průměru bilančních odměn dříve zaměstnanci vyplácených.
Vzal-li zaměstnanec na vědomí rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že do jeho platu jest od určité doby již započítána remunerace, a rozhodnutí tomu nijak neodporoval, vzdal se tím od této doby nároku na zvláštní remuneraci.
(Rozh. ze dne 26. února 1936, Rv I 197/36.)
Žalobce domáhá se žalobou jednak odměny za bilanční práce, jednak remunerace za dobu od 1. ledna 1934 do 30. září 1934. Žalovaná namítla proti žalobě, že žalobci nárok na odměnu nepřísluší, poněvadž je požadována za dobu, kdy měla již ztrátové roky; pokud pak jde o požadovanou remuneraci, vzdal se žalobce nároku na ní tím, že vzal na vědomí — Čís. 14994 —
rozhodnutí správní rady, jímž dnem 1. ledna 1934 počínajíc byly platy sníženy o remuneraci dosud každoročně vyplácenou. Nižší soudy uznaly podle žaloby, přiznavše žalobci za bilanční práci 14000 Kč.
Nejvyšší soud přiznal za bilanční práce žalobci 9000 Kč, pokud pak šlo o požadovanou remuneraci, uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Výše bilanční odměny nebyla stanovena určitou částkou, nýbrž určovala ji žalovaná firma. Žalobce měl nárok, aby byl za vykonanou práci odměněn sice podle vůle žalované firmy, nebylo však závislé jedině na její vůli, zda žalobce odmění za bilanční práce, či zda mu odměny vůbec nepřizná. Bezplatnost bilančních prací nebyla mezi stranami sjednána a to ani pro případ neprospívání podniku žalované, což ostatně plyne i z přednesu žalované firmy samé, že od roku 1922 vyplácela žalobci bilanční odměnu pravidelně, ač měla již také ztrátový rok. Nemůže se proto žalovaná firma domáhati zamítnutí celého žalobního nároku na bilanční odměnu, nýbrž jest povinna dáti žalobci odměnu přiměřenou. Avšak právem uplatňuje, že nebyla při stanovení výše bilanční odměny za rok 1932 a 1933 správně zhodnocena pasivita jejího podniku, kterou i žalobce připustil. Byl-li podnik žalované pasivní, zhoršovala se jeho hospodářská situace postupem doby, a proto nelze žalované odepříti oprávnění, by za trvání hospodářské nouze snížila žalobci poměrně bilanční odměnu, přihlížejíc k tomu, aby žalobce přiměřeně za jeho práci odměnila. Pro míru přiměřené odměny bylo pevným základem především žalobcovo služné v poslední době, které žalobce ve shodě se žalovanou firmou uvedl penízem 2200 Kč a které jest odměnou za pravidelné jeho výkony pracovní, a dále průměr bilančních odměn dříve žalobci vyplácených. V poměru k těmto dvěma základnám pokládá dovolací soud podle § 273 c. ř. s. za přiměřenou bilanční odměnu za rok 1932 ve výši 5000 Kč a za rok 1933, další to rok pasivity podniku žalované firmy, tedy období dalšího zhoršení jejího majetkového stavu, ve výši 4000 Kč. Jen potud bylo dovolání žalované firmy vyhověno, že bilanční odměna, přisouzená žalobci ve výši 14000 Kč, byla snížena na 9000 Kč a že žalobní nárok na vyšší částku byl zamítnut. Pokud jde o nárok na remuneraci za dobu od 1. ledna 1934 do 30. září 1934 v nenapadené výši 1650 Kč, uplatňuje žalovaná firma právem dovolací důvod čís. 2 § 503 c. ř. s. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemohl ztratiti nárok na remuneraci tím, že se výkonný výbor žalované firmy usnesl, že od 1. ledna 1934 remunerace bude rozdělena na 12 dílů a že jest obsažena v měsíčním platu zaměstnancům vypláceném, třebas žalobce podepsal výplatní listinu za měsíc leden 1934, ve které byla poznámka, že v gáži za leden jest obsažen i dvanáctý díl remunerace, poněvadž podpis výplatní listiny jest prý jen stvrzením, že žalobce gáži přijal, a nelze z něho dovozovati, že žalobce mínil se tím vzdáti nároku na remuneraci a že souhlasí s jednostranným rozhodnutím výkonného výboru o jejím zrušení. — Čís. 14994 —
Odvolací soud měl také za to, že žalovaná firma neprokázala, že oznámila žalobci usnesení o zrušení remunerace jinakým způsobem. Právní závěr odvolacího soudu byl vybudován na neúplném skutkovém podkladě. Žalovaná uznávala, že až do konce roku 1933 bylo novoročné neb třinácté služné periodickou remunerací, avšak tvrdila, že služební plat žalobcův byl novou smlouvou mezi žalobcem a žalovanou firmou snížen a že žalobce od 1. ledna 1934 neměl nárok na remuneraci. Dovolatelka uplatnila, že žalobce vzal její usnesení o zrušení remunerace na vědomí a přednesla k tomuto bodu, že žalobce v lednu 1934 sám rozeslal všem zaměstnancům dopisy, ve kterých jim sděloval rozhodnutí správní rady, že ve sníženém platu jest obsaženo i třinácté služné, a že také on sám vzal toto rozhodnutí na vědomí. V odvolání popřela dovolatelka také, že žalobce si při podepsání výplatní listiny nepovšiml sdělení v ní učiněného, že v měsíční výplatě jest obsažen také díl remunerace, a vytýkala neúplnost řízení, pokud šlo o zjištění, jakým způsobem byl žalobce zpraven o snížení platu. Poněvadž žalovaná firma nabídla důkaz výslechem stran o svém tvrzení, že žalobce rozesílal dopisy ostatním zaměstnancům o zahrnutí remunerace do sníženého služného a že při tom vzal dotčené usnesení správní rady také sám na vědomí, a odvolací soud tento v tomto sporu hlavní a nikoli jen podpůrný důkaz neprovedl, dospěl k svému zápornému zjištění, že žalovaná firma neprokázala vyrozumění žalobce jiným způsobem, než podpisem výplatní listiny, na základě neúplného odvolacího řízení. Bylo-li by totiž prokázáno, že usnesení žalované firmy o snížení platu tím způsobem, že remunerace jest zahrnuta již v měsíčním platu, bylo sděleno žalobci způsobem dovolatelkou tvrzeným, a že žalobce sdělení o snížení platu nijak neodporoval, bylo by tím prokázáno, že žalobce přijal usnesení (nabídku) žalované firmy na snížení svého služebního platu, tedy změnu dosavadní služební smlouvy v ustanovení o výši odměny za své práce, a že mezi ním a žalovanou firmou došlo takto k dohodě, kterou zanikl žalobcův nárok na výplatu remunerace od 1. ledna 1934. Dokud tedy odvolací soud neprovedl důkaz výslechem stran, nemohl učiniti závěr, že žalobce nabídku žalované firmy nepřijal a že šlo jen o jednostranný čin žalované firmy, který nemohl zbaviti žalobce nároku na remuneraci. Odvolací soud nemůže ani opominouti obírati se přesným obsahem sdělení, které bylo žalobci učiněno na výplatní listině a bude mu podle § 182 c. ř. s. doplniti přednes stran o obsahu oné poznámky na výplatní listině, po případě i předložením výplatní listiny samé s onou poznámkou žalobcem podepsané, neboť, bylo-li usnesení žalované firmy o zrušení remunerace a jejím zahrnutí do měsíčního platu sděleno obsahem poznámky na výplatní listině, nebylo by lze přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že žalobce, podepsav výplatní listinu, potvrdil jen přijetí měsíčního služného, nýbrž byl by oprávněn závěr, že žalobce, podepsav výplatní listinu a neodporovav obsahu poznámky o snížení služného, projevil tak mlčky souhlas s nabídkou žalované firmy (§ 863 obec. zák. obč.). Tomuto závěru by nebránilo ani, kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobce, že si oné poznámky o remuneraci nepovšiml, neboť následky vlastní nedbalosti při podepisování výplatní listiny musí nésti žalobce sám a nikoli žalovaná firma, pro kterou nebylo vůbec poznatelné, že žalobce poznámku nečetl a její obsah nevzal na vědomí, nebylo-li zde zevních známek, které by tomu nasvědčovaly. Tyto zevní známky nebyly ani tvrzeny. Pokud jde o remuneraci 1650 Kč, bylo proto dovolání vyhověno již z dovolacího důvodu čís. 2 § 503 c. ř. s.

Citace:

č. 14994. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 252-255.