Čís. 6152.

Otázku, zda a do jaké výše dědici, přihlásivší se výminečně, ručí po odevzdání pozůstalosti za pozůstalostní dluhy, dlužno k námitce žalovaných dědiců řešiti ve sporu o zaplacení dluhu, nikoliv teprve v řízení exekučním. Po odevzdání pozůstalosti ručí dědici pozůstalostním věřitelům svým vlastním jměním, ovšem, přihlásili-li se výminečně, jen do výše hodnoty pozůstalosti v době jejího odevzdání.
Námitka žalovaných dědiců proti nároku nemanželského dítěte podle §§ 166, 171 obč. zák., že pozůstalost po nemanželském otci byla předlužena a že z ní nezůstalo majetku, dotýká se přímo jsoucnosti zažalovaného vyživovacího závazku. Ustanovením §u 171 obč. zák. stanovena pouze výjimka z pravidla, že práva a závazky ryze osobní a rodinné nepřecházejí na dědice. Vyživovací povinnost přechází tu na dědice pouze potud, pokud by byl nárok odůvodněn proti zůstaviteli.
V případě, že nemanželské otcovství zůstavitele bylo zjištěno a že výživné jest vyměřiti až po jeho úmrtí, může býti jediným podkladem pro určení výživného hodnota pozůstalosti v době odevzdání.
(Rozh. ze dne 25. června 1926, Rv I 406/26.)
K pozůstalosti po Ambroži J-ovi přihlásili se žalovaní výminečně. Po odevzdání pozůstalosti žalovaným domáhal se na nich žalobce, by uznali, že zůstavitel byl nemanželským otcem žalobcovým, a by platili žalobci výživné měsíčních 100 Kč podle poměru svých dědických podílů. Procesní soud prvé stolice uznal žalované povinnými, by uznali, že zůstavitel jest nemanželským otcem žalobcovým, ohledně placení výživného však žalobu zamítl. Odvolání žalobce vyhověl odvolací soud potud, že uznal žalované podle poměru jich dědických podílů povinnými platiti žalobci výživné měsíčních 100 Kč pod exekucí do pozůstalostního jmění. Nejvyšší soud k dovolání žalovaných zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil mu, by po dalším jednání znovu ve věci rozhodl.
Důvody:
Žalovaní bránili se proti žalobnímu nároku ve sporu námitkou, že pozůstalost po Ambroži J-ovi, která jim jako dědicům výminečně se přihlásivším byla právoplatně odevzdána, — byla předlužena a že nezůstalo z ní majetku, z něhož by žalobní nárok mohl býti uspokojen. První — Čís. 6152 —
soud, zjistiv z pozůstalostních spisů, že pozůstalost zemřelého nemanželského otce byla předlužena, zamítl žalobní prosbu, pokud se domáhá placení výživného, z důvodu, že žalovaní jako dědicové přihlásivší se výminečně s výhradou inventáře, ručí podle §u 802 obč. zák. za pozůstalostní dluhy jen do výše hodnoty pozůstalosti, a že není tu majetku, z něhož by výživné mohlo býti placeno. Odvolací soud vyhověl žalobě i pokud jde o požadované vyživovací příspěvky, a v důvodech napadeného rozsudku uvádí, že o otázce postačitelnosti pozůstalostního jmění k uspokojení žalobního nároku nelze rozhodovati v tomto sporném řízení, nýbrž až v řízení exekučním. Jest ovšem správné, že se o jsoucnosti a výši zažalovaného nároku ve sporu rozhoduje bez ohledu na to, zda jde tu o nějaký majetek, z něhož nárok může dojíti uspokojení, což přichází v úvahu teprve v exekučním řízení. Než o to zde nejde, nýbrž o otázku, zda a do jaké výše dědicové, přihlásivší se výminečně, po odevzdání pozůstalosti ručí za pozůstalostní dluhy a tuto otázku dlužno k námitce žalovaných dědiců řešiti ve sporu o zaplacení dluhu, nikoliv teprve v řízení exekučním, jak tento nejvyšší soud již vyslovil a podrobně odůvodnil ve svém rozhodnutí čís. 4925 sb. n. s. Při tom nelze ovšem, jak to učinil odvolací soud, ve výroku rozsudečném, dobývání nároků pozůstalostních věřitelů omeziti na jmění pozůstalostní, neboť odevzdáním přechází pozůstalost do jmění dědicova a od té doby ručí dědic pozůstalostním věřitelům již svým vlastním jměním, ovšem jen do výše hodnoty pozůstalosti v době jejího odevzdání. Než odvolací soud úplně přehlíží, že význam námitky žalovaných, že pozůstalost po zemřelém nemanželském otci byla předlužena a že z ní nezůstalo majetku, není vyčerpán tím, že se o ní uvažuje jen s hlediska ručení žalovaných jako dědiců, nýbrž že tato námitka se přímo dotýká jsoucnosti zažalovaného vyživovacího závazku. Praví-li totiž § 171 prvý odstavec obč. zák., že povinnost, vyživovati a zaopatřiti nemanželské děti, přechází jako jiný dluh (gleich einer anderen Schuld) na otcovy dědice, má tím v prvé řadě pouze býti řečeno, že zde platí výjimka z pravidla, dle něhož práva a závazky ryze osobní a rodinné, tedy zejména též závazky vyživovací nepřecházejí na dědice (§§ 531, 1448 obč. zák.). Ustanovením prvního odstavce §u 171 obč. zák. je tedy vyživovací povinnost nemanželského otce co do děditelnosti výslovně na roveň postavena jiným, t. j. majetkoprávním závazkům, které pravidelně přecházejí na dědice. Tím se však nic nemění na povaze tohoto závazku a zejména platí i pro tento případ předpis §u 166 obč. zák., jen že úmrtím zavázaného odpadly ostatní okolnosti, jež jinak jsou spolurozhodujícími pro určení rozsahu vyživovací povinnosti, zejména výdělková schopnost nemanželského otce, takže v tomto případě, kde otcovství bylo zjištěno a výživné jest vyměřiti až po úmrtí otcově, jediným podkladem pro určení výživného může býti pozůstalé jmění. Vyživovací povinnost přechází na dědice nemanželského otce jen potud, pokud by nárok byl odůvodněn proti otci. Z toho plyne, že, aby vyživovací nárok nemanželského dítěte podle §u 171 prvý odstavec obč. zák. proti dědicům s úspěchem mohl býti uplatňován, musí tu především býti aktivní pozůstalost, a že majetkové a jiné poměry dědiců zde vůbec nepřicházejí v úvahu. Rozhodnou jest i tu hodnota pozůstalosti v době jejího odevzdání. Tuto hodnotu — Čís. 6152 —
notu nutno spolehlivě zjistiti, by o žalobním nároku bezpečně mohlo býti rozhodnuto, obzvláště, když mezi stranami nebylo nesporno, že hodnota pozůstalosti se od doby smrti zůstavitelovy (t. j. hodnota inventární) do dne odevzdání pozůstalosti nezměnila, pokud se týče, že pozůstalost neměla již při inventuře jiné hodnoty, t. j. že cena dle inventury odpovídá skutečnosti. Ježto odvolací soud vycházeje z mylného právního názoru (čís. 4. §u 503 c. ř. s.) touto stránkou věci se vůbec nezabýval a důsledkem toho nevyřídil odvolání, pokud jím žalovaní napadali skutkové zjištění soudu prvé stolice, že pozůstalost byla předlužena, nezbylo než dovolání vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a uložiti odvolacímu soudu, by po dalším jednání ve věci znovu rozhodl.

Citace:

č. 6152. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 24-26.