NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15905.

Třebas hlavní dlužník uznal po projití promlčecí lhůty svůj dluh, může rukojmí, pokud také on tak neučinil, namítnouti věřiteli s úspěchem promlčení pohledávky.
(Rozh. ze dne 10. března 1937, Rv I 1080/35.)
Žalovaná se žalobkyní zaručila za jejího zaměstnance Josefa R-a pro případ, že by se po odchodu ze služeb u žalobkyně objevilo na jeho účtě debetní saldo. Opírajíc se o tento závazek žalované, domáhá se žalobkyně na ní zaplacení zažalované částky. Proti žalobě namítla žalovaná mimo jiné promlčení zažalované pohledávky. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Rukojemský závazek má povahu podpůrnou, takže, dokud nezanikla pohledávka proti hlavnímu dlužníkovi, trvá i závazek rukojmího. Pro trvání tohoto závazku není rozhodující, aby se uznání pohledávky hlavním dlužníkem stalo za promlčecí lhůty. Stačí, jako je tomu v souzeném případě, že hlavní dlužník pohledávku uznal, třebas po uplynutí promlčecí lhůty.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Josef R. výslovně uznal vůči žalobkyni svůj dluh po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, nečinil žádných námitek proti jeho výši a byly mu povoleny splátky, jež však nedodržel. Své tvrzení, že i žalovaná uznala pohledávku, žalobkyně neprokázala. Vykládá-li se její záruční prohlášení, jež nesmí býti ve smyslu § 1353 obč. zák. rozšiřováno dále, než jak se rukojmí výslovně prohlásil, ve smyslu vykládacích pravidel § 914 obč. zák., jest dospěti k závěru, že se její záruka za Josefa R. vztahuje jen na dobu, po kterou stíhal Josefa R. jako hlavního dlužníka jeho závazek a po kterou mohla žalobkyně naň dokročiti, to jest, pokud byl cestou soudní vymahatelný. Rukojemství slouží zajištění splnění dluhu jiného (§ 1346 obč. zák.). Nebyl-li však nárok žalobkyně, podléhající tříletému promlčení, v této době uplatněn, pominulo žalobní právo promlčeními vůbec, a pominulo i vůči rukojmímu a zaniklo toto rukojemství. Jakékoli změny hlavního dluhu nemohou rozšířiti ručení rukojmího a také žádné ujednání věřitele s hlavním dlužníkem nemůže býti na škodu rukojmího (Ehrenzweig, System II/1, str. 121). Nelze také žalovanou jako rukojmí vydati právní nejistotě na drahnou dobu o tom, co bude s jejím ručitelstvím a nelze činiti její závazek závislým na tom, zda po projití promlčecí lhůty hlavní dlužník uzná svůj promlčený dluh vůči věřiteli a bude ochoten jej spláceti. To by se příčilo účelu zákona v příčině stanovené kratší lhůty promlčecí, která byla stanovena právě k zamezení takové nejistoty. Nastalé uznání dluhu hlavním dlužníkem po projití promlčecí lhůty nemůže přerušiti již skončené promlčení a nemá již co činiti s rukojemským závazkem; další osud hlavního dluhu nemůže býti na škodu ručitelce, která s uznávacím projevem hlavního dlužníka neměla co činiti a jeho se nezúčastnila. Rozšiřování účinnosti takového uznání i na rukojmí by vybočovalo v souzeném případě z mezí původně zamýšleného závazku ručitelského.

Citace:

č. 11511. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 341-344.