NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Č. 12568.

Pracovní právo: I. Rozhodnutí rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech, jež se týče propuštění dělníků zaměstnaných v závodě déle 3 let, je rozhodnutím o otázce soukromého práva. — II. Výrok rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech, odmítající stížnost záv. výboru z důvodu, že záv. výbor neexistuje nebo stížnost byla podána opožděně, obsahuje též výrok, že rozhodčí komise uznává svoji vlastní příslušnost. — III. * Stávkou samou o sobě nerozvážuje se pracovní nebo služební poměr se závodem ve smyslu § 21 odst. 1 lit. a) zákona č. 330/1921 Sb. — IV. Návrh závodního výboru, aby rozhodčí komise uznala, že propuštění člena závodního výboru z práce bez souhlasu rozh. komise odporuje § 22 odst. 2 zákona č. 330/1921 Sb., není vázán na třídenní lhůtu.
(Nález ze 14. října 1936 č. 15252/36.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 11328/34, ad IV. Boh. A 4558/25, 9877/32.
Věc: Závodní výbor Mannesmann-Coburgových závodů v Trnavě proti rozh. rozhodčí komise závodních výborů v Trnavě z 13. března 1934 o propuštění dělnictva z práce v důsledku stávky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud obsahuje výrok podle § 22 odst. 2 zákona č. 330/1921 Sb., se zrušuje pro nezákonnost, jinak se stížnost odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Dělnický závodní výbor firmy Mannesmann-Coburgových závodů v Trnavě podal u rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech 23. února 1934 stížnost ve věci propuštění členů a náhradníků závodního výboru, jakož i dělníků zaměstnaných v závodě déle 3 let, blíže jmény označených.
Nálezem z 13. března 1934 zamítla rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech stížnost závodního výboru. V důvodech uvedla rozhodčí komise v podstatě toto: Mezi stranami je nesporno, že dělnictvo zahájilo 24. ledna 1934 stávku, a že správa závodu dala vyhláškami z 25. ledna 1934 dělnictvu na vědomost, že bude pokládati toho, kdo práci nenastoupí, za propuštěného. Ve smyslu soukromoprávních pravidel má jednostranné zanechání práce za následek zrušení služebního poměru, a to z viny toho, kdo práce zanechá. Skončil-li se takto služební poměr, nemohli členové závodního výboru fungovati jako závodní výbor, takže závodní výbor vůbec není oprávněn stížnost podati a musila proto stížnost býti už z tohoto formálního důvodu odmítnuta. V meritu věci je stížnost podána opožděně, ježto měla býti podána ve 3 dnech od propuštění člena závodního výboru nebo dělníka, déle nežli 3 léta v závodě zaměstnaného, kterážto lhůta musí býti počítána od 25. ledna 1934, ježto podle vyhlášek závodu byl ten, kdo práci 25. ledna nenastoupil, pokládán za propuštěného. V této lhůtě závodní výbor stížnost vůbec nepodal. Ale i kdyby se mohlo míti za to, že závodní výbor existoval do skončení stávky, k němuž podle nesporného udání stran došlo 12. února 1934, měl závodní výbor stížnost podati do 3 dnů od 12. února 1934, což se však nestalo, ježto stížnost byla podána 23. února 1934. Dále není třeba souhlasu rozhodčí komise k propuštění člena závodního výboru, je-li zaměstnavatel oprávněn k propuštění okamžitému. V daném případě důvod k okamžitému propuštění byl dán na tom základě, že dělnictvo svévolně práci opustilo, kdyžtě rozhodčí komise postavila se na stanovisko, že dělnictvo zrušilo samo služební poměr. Pokud jde o jednotlivce, ohledně nichž závodní výbor namítá, že byli na bezplatné dovolené nebo nemocni, zastává rozhodčí komise stanovisko, že závodní výbor i ohledně nich nepodal včas stížnost.
Maje rozhodovati o stížnosti, podané na tento nález rozhodčí komise, uvážil soud především, že stěžující si závodní výbor vznesl na rozhodčí komisi dva právně rozdílné petity, domáhaje se jednak podle § 3 lit. g) zákona č. 330/1921 Sb. ochrany pro dělníky, kteří byli v závodě déle nežli 3 léta zaměstnáni, jednak podle § 22 téhož zákona ochrany pro členy, resp. náhradníky závodního výboru. O obou těchto petitech vydala rozhodčí komise společný nález.
Rozhodnutí rozhodčí komise, které se týká propuštění dělníků zaměstnaných v závodě déle tří let, učiněné podle § 3 lit. g) zákona o závodních výborech, je však rozhodnutím o otázce práva soukromého, jak tento soud ustáleně judikuje (srov. na př. nález Boh. A 11328/34). Nápravu proti rozhodnutí správního úřadu (rozhodčí komise) o otázce soukromoprávní sluší hledati podle § 105 úst. listiny a podle zákona č. 217/1925 Sb. jedině u řádných soudů, nikoli však u nss, leč by ovšem šlo o případ takový, že by správní úřad (rozhodčí komise) nebyl k dotyčnému rozhodnutí vůbec příslušný, anebo kdyby správní úřad odepřel rozhodnutí o soukromoprávní otázce vydati a tím znemožnil straně cestu k řádnému soudu. Že rozhodčí komise v daném případě k rozhodnutí o soukromoprávní otázce, kterou závodní výbor na ni vznesl, podle § 3 lit. g) zákona č. 330/1921 Sb. příslušná byla, o tom není žádných pochybností. Ale nelze také shledati, že by rozhodčí komise odepřela rozhodnutí ve sporu vydati a tím závodnímu výboru znemožnila obrátiti se na řádné soudy. Z důvodů nař. nálezu je patrno, že žal. úřad stížnost závodního výboru odmítl, resp. zamítl především proto, že závodní výbor nebyl oprávněn ji podati, ježto již neexistoval, v druhé řadě pak proto, že stížnost byla podána opožděně. Avšak otázkami, zda závodní výbor byl oprávněn stížnost podati, resp. zda stížnost byla podána včas, mohla se rozhodčí komise zabývati teprve tehdy, uznala-li svou vlastní příslušnost k rozhodování. Je tedy v jejím rozhodnutí nutně obsažen i výrok, že šlo o věc spadající do kompetence rozhodčí komise (srov. nález Boh. A 3427/24). Ale pak obsahuje naříkaný nález rozhodčí komise, pokud se týká propuštění dělníků déle 3 let v závodě zaměstnaných, výlučně rozhodnutí o otázce soukromoprávní, které nss přezkoumával nenáleží, pročež slušelo stížnost, pokud je namířena proti této části nař. rozhodnutí, vydané podle § 3 lit. g) zákona č. 330/1921 Sb., odmítnouti se zřetelem na ustanovení §§ 2 a 3 lit. a) zákona o ss pro nepřípustnost.
Naproti tomu je nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výrok podle § 22 zákona č. 330/1921 Sb. o ochraně členů, resp. náhradníků závodního výboru, rozhodnutím správního úřadu o otázce práva veřejného, takže stížnost proti němu podaná jest ovšem přípustná, a slušelo tedy se jejími námitkami meritorně zabývati.
Stížnost namítá na prvém místě, že žal. úřad neprávem odpírá stěžujícímu si závodnímu výboru oprávnění k podání stížnosti z toho důvodu, že závodní výbor přestal existovati tím okamžikem, kdy členové závodního výboru vstoupili do stávky a tím zrušili pracovní poměr, a dovozuje, že stávka neznamená sama o sobě zrušení pracovní smlouvy. Soud musil dáti stížnosti za pravdu. Stávkou rozumí se zastavení práce se strany většího počtu zaměstnanců pravidelně za tím účelem, aby zaměstnavatel byl přinucen podříditi se v té či oné věci přání dělnictva. Lze ovšem připustiti, že by stávkující zaměstnanci mohli také zároveň se zastavením práce dáti najevo, že pracovní poměr zrušují, ale bez takovéhoto projevu právě pouhé zastavení práce (stávka) nemá v zápětí zrušení pracovního poměru. Stávka může býti důvodem (motivem) pro zaměstnavatele, aby se stávkujícími zaměstnanci pracovní poměr ukončil, avšak k tomu může dojíti jedině zvláštním projevem vůle se strany zaměstnavatele, nikoli pouhou skutečností stávky samé o sobě, právě tak jako přirozeně i zaměstnanci, do stávky vstoupivší, mohou svým projevem vůle vyjádřiti, že neobmezují se jen na zastavení práce, nýbrž že pracovní poměr zrušují. Ježto v pouhém vstoupení do stávky nelze, jak uvedeno, podobný projev se strany dělníků spatřovati, nedošlo zahájením stávky ke zrušení pracovního poměru; ale pak nemohla zaniknouti zahájením stávky ani funkce jednotlivých členů (náhradníků) závodního výboru podle § 21 lit. a) zákona o závodních výborech, kteréžto ustanovení měl žal. úřad zřejmě na mysli, a není možno odepříti z tohoto důvodu závodnímu výboru oprávnění k podání stížnosti na rozhodčí komisi.
Žal. úřad nepřestal však na tomto důvodu svého rozhodnuti, pro který stížnost odmítá, nýbrž zamítnutí stížnosti opřel také o názor, že stížnost závodního výboru byla podána opožděně, totiž po uplynutí tří dnů pro propuštění členů závodního výboru. Za opožděnou má pak rozhodčí komise stížnost závodního výboru i v tom případě, že k propuštění došlo v důsledku vyhlášek správy závodu, podle nichž u dělníků, kteří práci nenastoupí, bude pokládán služební poměr za zrušený, již dnem 25. ledna 1934, i v tom případě, že by lhůta k podání stížnosti měla býti počítána ode dne znovu nastoupení práce dne 12. února 1934, kdy určití dělníci nebyli do práce znovu přijati, neboť stížnost byla vznesena až 23. února 1934.
Stěžující si závodní výbor vytýká, že stanovisko žal. úřadu o opožděném podání stížnosti je nesprávné, a soud musil dáti této výtce stížnosti za pravdu. Návrh závodního výboru totiž, aby rozhodčí komise uznala, že propuštění člena závodního výboru z práce bez souhlasu rozhodčí komise odporuje předpisu § 22 odst. 2 zákona č. 330/1921 Sb., není vázán na 3denní lhůtu, uvedenou v § 3 lit. g) citovaného zákona, a může tedy býti podán i po uplynutí této lhůty. Toto stanovisko zaujal soud již v nálezech Boh. A 4558/25 a 9877/32 a trvaje na něm i v přítomném sporu, odkazuje podle § 44 jedn. řádu pro nss na důvody citovaných nálezů.
Žal. úřad arci vyslovil také, že v daném případě nebylo vůbec třeba souhlasu rozhodčí komise k propuštění členů závodního výboru, ježto byl dán důvod k okamžitému propuštění dělnictva »na tom základě, že práce svévolně zanechalo, kdyžtě rozhodčí komise se postavila na to stanovisko, že dělnictvo samo zrušilo služební poměr«. V souvislosti s ostatním obsahem nař. rozhodnutí nutno rozuměti této jeho části patrně tak, že k propuštění dělnictva, které vstoupilo do stávky, došlo tím, že zaměstnavatel vyhláškami uvedl ve známost, že bude míti pracovní poměr u těch dělníků, kteří po vyhláškách práci nenastoupí, za zrušený. Stěžující si závodní výbor namítal však již v odvolání a uplatňuje znovu v soudní stížnosti, že dělnictvo o vyhláškách nevědělo, takže o svém propuštění pro případ nenastoupení práce nenabylo ani vědomosti, k čemuž se v soudní stížnosti dodává, že ani podle zákona ani podle smlouvy pracovní není stanoven tento způsob oznamování projevů vůle zaměstnavatele dělnictvu. Rozhodčí komise se zmíněnou obranou odvolání vůbec nezabývala, ač zajisté nutno ji pokládati za relevantní, kdyžtě na jejím zodpovědění závisí vyřešení otázky, zda došlo se strany zaměstnavatele ke zrušení pracovního poměru jednotlivých dělníků, je tedy v tomto bodě stiženo nař. rozhodnutí podstatnou vadou řízení, která znemožňuje soudu přezkoumati, zda je ve shodě se zákonem stanovisko žal. úřadu, že souhlasu rozhodčí komise k propuštění členů závodního výboru nebylo třeba.
V závěru vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí se nezmiňuje o správnosti či nesprávnosti propuštění člena závodního výboru Josefa R., který před stávkou i během ní byl nemocen. Leč tato námitka musí býti označena za bezdůvodnou, ježto žal. úřad se obdobnou obranou st-lovou obsaženou již ve stížnosti k rozhodčí komisi, výslovně zabýval, neuznav ji ovšem odůvodněnou, proti čemuž však stížnost vůbec nebrojí.
Podle toho, co bylo řečeno, nejsou jednotlivé důvody, o něž opřela rozhodčí komise zamítnutí návrhu závodního výboru uplatněného podle § 22 zákona o záv. výborech, ve shodě se zákonem, resp. jsou vadné; musilo proto býti nař. rozhodnutí, pokud zmíněný výrok obsahuje, zrušeno podle § 7 zákona o ss.

Citace:

Č. 12568. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 904-908.