Čís. 1318.

Zločin veřejného násilí dle §u 83 tr. zák.
Předmětem ochrany jest též držba nemovitostí veřejných. Osobou domácí jest i kostelník. Lhostejno, zda jest držba pořádná či nepořádná, pravá či nepravá, bezelstná či obmyslná.
(Rozh. ze dne 25. října 1923, Kr I 1169/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chrudimi О
ze dne 17. srpna 1922, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Ustanovení §u 83 tr. zák. čelí proti svémocnému, s opomenutím vrchnosti podnikanému rušení cizí držby nemovitosti nebo práv na ni se vztahujících násilným vpádem, pokud se týče, jde-li o dům anebo příbytek, způsobem v druhé větě naznačeným. Po stránce subjektivní předpokládá tedy zločin §u 83 tr. zák. pouze vědomí pachatelovo, že nemovitost, do které se vpadá nebo vtrhne, je v klidné držbě jiné osoby, a úmysl, přes tuto klidnou držbu cizí osvojiti sobě výkon faktické moci, jejíž vykonávání držitel nemovitosti připustiti nechce (1. případ), pokud se týče vniknouti proti výslovné neb i jen předpokládané vůli držitele domu neb příbytku a nakládati po vniknutí s osobami nebo věcmi způsobem, s nímž držitel nesouhlasí (2. případ). Toto vědomí a tento úmysl jsou nalézacím soudem zjištěny, zejména výrokem o předchozí úmluvě a dohodě pachatelů, zabrati hřbitov, kostel a faru, o které jde. Ostatně nebylo stěžovateli před nalézacím soudem a není ani stížností popřeno, že hřbitov, kostel a fara byly až do vpádu obžalovaných ve výlučné držbě římsko-katolické církve, (jejího zástupce faráře О-a) a že se tento vůči stěžovatelům vpádu a ostatním činům stěžovatelů, jakož i zabírání nemovitostí opětně a rozhodně opřel. Z vědomí oné skutečnosti a z těchto projevů vůle držitelovy vyplývá úmyslnost vpádu obžalovaných a úmyslnost rušení držby. Popírá-li stížnost v předposledním odstavci úmyslné, násilné jednání obzvláště některých obžalovaných, odkazuje se toto tvrzení na to, co napadený rozsudek zjišťuje o činech jednotlivců, jakož i spolupachatelství všech pachatelů, a na zásadu, že každý z více spolupachatelů odpovídá za veškerý protizákonný výsledek bezprávné činnosti všech. Úmysl, zmocniti se násilným vpádem výlučné nebo společné držby nemovitostí, dosud výhradně římsko-katolickou církví držených, není vyloučen ani tím, co stížnost nazývá pravým a konečným úmyslem obžalovaných. Naopak účel, jejž sledovalo svémocné jednání obžalovaných, totiž aby vzhledem k sychravému a zdraví věřících ohrožujícímu počasí mohly bohoslužby československé býti konány v kostele a nemusely, jako dosud, býti konány pod širým nebem, předpokládá přímo úmysl, uvázali se v držbu nebo spoludržbu kostela proti vůli a přes odpor římsko-katolické církve, která svým zástupcem farářem Václavem О-ou, projevila rozhodnou vůli, že nepřipustí užívání nebo spoluužívání dosud jí klidně a výhradně drženého kostela, hřbitova a fary pro účely církve československé. Předmětem ochrany §u 83 tr. zák. je držba veškerých nemovitostí bez rozdílu, zda jsou veřejné či neveřejné. Skutečnost, že vstup na veřejné pozemky a do veřejných budov jest komukoliv volný, nezbavuje je ochrany proti svémocnému používání jich k účelům, které držitel jich připustitit nechce, (proti pokusům o takové užívání). Domy pak rozumí zde zákon jakákoliv stavení na rozdíl od pozemků nezastavených, a lidmi domácími všechny osoby, které se v domě zdržují s vědomím a svolením držitele domu, najmě osoby, které vykonávají v domě ty neb ony práce držitelem domu jim uložené. Jest tudíž v tomto smyslu domem i kostel a osobou domácí také kostelník, který obstarává dle příkazu faráře, zástupce držitelky kostela i mimo dobu bohoslužeb různé úkony k zachování pořádku a čistoty v kostele nutné. Ostatně pořaďuje nalézací soud právem i svémocné vniknutí do kostela, násilně vymožené, pojmu rušení míru pozemkového. S hlediska prvé věty §u 83 tr. zák. nezáleží však na tom, zda bylo pachateli vykonáno násilí na lidech domácích, nýbrž jedině na tom, zda byly vykonány — lhostejno, zda na lidech domácích čí jiných — v úmyslu, by se jimi pachatelé zmocnili držby pozemku nebo v ní se udrželi. Násilným jest jakékoliv násilí fysické nebo psychické, tudíž i pouhé zlé nakládání, třebaže nenastaly následky, jaké předpokládá přestupek proti bezpečnosti těla. Zákon chrání klidnou držbu, nerozeznávaje, jaké jest povahy. Dle §u 329 oč. zák. není nikomu dovoleno, by svémocně rušil držbu, nechť je jakékoliv povahy. Nezahnal-li osobu, která se do držby kostela dostala bezprávně a svémocně vetřela, přiměřeným násilím ihned, než se držby uchopila (§ 344 obč. zák.) smí se vrácení věci domáhati výhradně žalobou u příslušného soudu (§ 346 obč. zák.) V souhlasu s těmito předpisy občanského práva nerozeznává ustanovení §u 83 tr. zák. zda je držba pořádná či bezprávná, pravá či nepravá, bezelstná či nepoctivá (obmyslná). Zákon vyhledává pouze, by tu byla držba osoby od pachatele různé a by tato držby byla klidná, t. j. aby jiná osoba než pachatelé vykonávala faktickou moc nad pozemkem, do něhož bylo vpadeno nebo nad budovou nebo místností, do níž bylo vniknuto, a v této moci se udržovala, odmítajíc jakékoliv zasáhnutí jiných osob do této sféry své moci. Že nemovitosti, o které jde, byly až do doby trestných činů, tvořících základ rozsudku, v držení římsko-katolické církve, která v rozhodné době vykonávala držbu farářem О-ou, jest nalézacím soudem zjištěno, zejména výrokem, že kostel v R. vrátil se roku 1921 opět v držení církve římsko-katolické, v jejíž držbě jest doposud. Ostatně ani stížnost skutečnosti této cizí klidné držby nepopírá. Zákonné ochrany proti svémocnému rušení nepozbývá klidná držba ani v poměru k osobě, jež se opírá o právo silnější než jest držba. Výslovně prohlašuje poslední věta §u 83 tr. zák., že jest lhostejno, zda držba byla rušena, by se provedlo právo, na které si rušitelé činí nárok. Nezáleží na tom, zda vlastníkem kostela, farní budovy a hřbitova byla římsko-katolická církev, či zda jím byla farní osada, k níž obžalovaní příslušeli, a nezáleží rovněž na tom, zda římsko-katolická církev zmocnila se kostela a fary roku 1621 násilným způsobem, kterým činí její držbu nepoctivou a nepravou. Odčinění stavu, dle tvrzení stížnosti nezákonného, a restituce poměrů předbělohorských nemohly se státi svémocným vpádem příslušníků církve československé, nýbrž jedině vrchností, jejíž výroku bylo se této církvi dovolávati pořadem právním. Jelikož pak dosavadní výlučná držba církve římsko-katolické byla by rušena již pouhým spoluužíváním nemovitosti, o které jde, pro účely církve československé, nezáleží ani na tom, zda směřoval úmysl obžalovaných k tomu, by církev římskokatolická byla úplně zbavena faktické možnosti užívání těchto nemovitostí, či zda chtěli se obžalovaní spokojiti s tím, aby těchto nemovitostí bylo oběma církvemi společně užíváno. Domnění obžalovaných, že mají jako příslušníci r-ské farnosti při nejmenším právo na spoluužívání fary i kostela jsou majetkem farní osady — která si faru před 25 lety na svůj náklad vystavěla, — protože se jich dále církev římsko-katolická zmocnila násilně a drží jen nepoctivě a bezprávně, týká se otázky, zda smí klidnou cizí držbu rušiti svémocně osoba, jež si činí právní nárok na nemovitost. Správně shledal nalézací soud v tomto domnění obžalovaných, které není než pohnutkou činu, omyl ohledně trestnosti jednání, který dle §u 3 tr. zák. nesprošťuje zodpovědnosti, to tím méně, že poslední věta §u 83 tr. zák. označuje výslovně takovou pohnutkou svémocného jednání za bezvýznamnou.

Citace:

č. 1318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 431-434.