NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Č. 9884.

Zaměstnanci veřejní: Jest alimentaci suspendovaného obecního úředníka vyměřovati zřetelem na výši existenčního minima vyloučeného z exekuce, po případě na výši důchodu daně prostého?
(Nález ze dne 9. května 1932 č. 10495/31.)
Věc: Jindřich H. v Č. proti zemskému úřadu v Praze o služební požitky po dobu suspense.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. — Č. 9884 —
Důvody: Usnesením městského zastupitelstva v Č. ze 16. srpna 1927 bylo dne 1. srpna 1927 zastaveno po dobu suspense vyplácení alimentace, jež byla st-li, městskému tajemníku přiznána usnesením měst. zastupitelstva ze 4. ledna 1927 částkou 500 Kč měsíčně. Proti zastavení alimentace podal st-l odvolání. Podáním z 25. srpna 1927 žádal st-l, poukázav na to, že otázka zastavení alimentace není ještě pravoplatně rozhodnuta, aby mu alimentace měsíčních 500 Kč byla zvýšena na daněprosté existenční minimum ve smyslu § 30 zák. č. 76/27, t. j. na 10044 Kč ročně čili na 837 Kč měsíčně s účinností od 1. ledna 1927, a aby mu byl poukázán z toho plynoucí nedoplatek za dobu od 1. února 1927 do 31. července 1927. Při tom st-l prohlásil, že jinak trvá na svém stanovisku, že podle prov. předpisů k zák. o obecních úřednících není směrodatným daněprosté existenční minimum, nýbrž existenční minimum nepodléhající exekuci. Žádosti té vyhovělo městské zastupitelstvo usnesením z 25. října 1927, potvrdivši usnesení městské rady ze 16. září 1927 potud, že zvýšilo alimentaci st-lovu z dosavadních 6000 Kč na 7000 Kč ročně. Odvolání st-lovu, uplatňujícímu nárok na další přiznání alimentace a nárok na vyměření alimentace podle existenčního minima stanoveného v zák. č. 314/20, po případě podle daňového existenčního minima, stanoveného v §§ 30 a 31 zák. č. 76/27 pro služební příjmy, zemský úřad v Praze rozhodnutím ze 16. května 1929 v instančním postupu vyhověl potud, že st-li přiznal nárok na další poskytování alimentace podle ustanovení § 17 zák. o obec. úřednících. Naproti tomu však zamítl zemský úřad odvolání st-lovo, pokud se domáhal přiznání alimentace výměrou vyšší než 7000 Kč ročně, uznav alimentaci v této výši, jak byla obecním zastupitelstvem stanovena, za přiměřenou vzhledem k tomu, že se rovná daněprostému minimu příjmů rodiny s méně než 4 příslušníky, stanovenému v § 3 zák. č. 76/27.
Ve stížnosti na toto rozhodnutí podané vytýká st-l jako vadu řízení, že žal. úřad nevešel na námitky odvolání, že pro výši alimentace není rozhodnou výše existenčního minima ve smyslu zákonů daňových, nýbrž ono existenční minimum, které nepodléhá exekuci na služební příjmy. Nezákonnost spatřuje stížnost v názoru žal. úřadu, že považuje za existenční minimum jakožto nejnižší mez rozhodnou pro výměru alimentace daněprosté minimum důchodu ve smyslu daňových zákonů místo minima služebních příjmů, vyňatého jako existenční minimum z exekuce podle zák. č. 314/20.
Výtky ty neuznal nss důvodnými.
Podle ustanovení § 17 odst. 2 zák. o obecních úřednících z 29. května 1908 č. 35 z. z. čes. ve znění zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. může býti úředníku s dočasným zbavením úřadování zastavena výplata příjmů služebních, jest mu však v tomto případě, není-li jiné výživy, poskytnouti přiměřenou alimentaci, kterou stanoví obecní zastupitelstvo. V tomto zákonném předpisu nejsou obsaženy směrnice, jimiž by se měl říditi úsudek o přiměřenosti alimentace, zákon ponechává tudíž úvaze úřadů o přiznání alimentace rozhodujících, jaká alimentace je v tom kterém konkretním případě vyměřenou. Tento úsudek úřadů je výsledkem hodnocení — Č. 9884 —
konkretních okolností skutkových, jejž nss může podrobiti své kognici jen v mezích předpisu § 6 odst. 2 zák. o ss, zda totiž závěr žal. úřadu má dostatečnou oporu ve spisech, zda není s obsahem správních spisů v rozporu, resp. zda ze skutečností ze správních spisů zjevných je závěr úřadu podle zásad logického myšlení možný a zda skutečnosti ty nebyly získány způsobem procesně chybným (srov. Boh. A 6537/27).
Žal. úřad v daném případě usoudil, že alimentace v roční částce 7000 Kč je za rodinných poměrů st-lových přiměřenou, maje zřetel k tomu, že zákon o přímých daních z 15. června 1927 č. 76 Sb. osvobozuje v § 3 od daně důchodkové osoby, jejichž veškerý, v době pro zdanění rozhodné dosažený důchod nepřesahuje 7000 Kč. Že by úsudek žal. úřadu, že alimentace je přiměřenou, rovná-li se důchodu, který podle zákonů daňových nepodléhá zdanění, byl logicky nemožný, nss neshledal, kdyžtě intence takových ustanovení v daňových zákonech je stejná jako intence předpisu § 17 zák. o obec. úřednících o poskytování alimentace, aby totiž důchodci, pokud se týče obecnímu úředníku, nebyl ztenčován, resp. byl zajištěn příjem, kterého je potřebí k opatření aspoň skrovné výživy. Že řečený úsudek by byl po jiných stránkách vadný, nss neshledal, a stížnost ani nevytýká. Nss nemohl proto uznati, že úsudek žal. úřadu o přiměřenosti alimentace v částce 7000 Kč ročně je v rozporu se zákonem nebo že trpí podstatnými vadami.
Tím však padá i námitka vadnosti řízení, neboť není-li, jak řečeno, podle zákona úsudek úřadu o přiměřenosti alimentace omezen v tom směru, že alimentace nesmí sestoupiti pod určitou minimální výměru, pak není podstatnou vadou, jestliže žal. úřad v nař. rozhodnutí se nezabýval otázkou, podle kterých předpisů o existenčním minimu jest určiti nejnižší přípustnou výměru alimentace, kdyžtě jde o okolnost právně nerozhodnou.
Opak nelze dovoditi ani z čl. XII prov. předpisů k zák. o obec. úřednících, vydaných zsv-em v Praze na základě ustanovení § 43 zák. o obec. úřednících, publikovaných vyhláškou presidenta zsp-é pro Čechy z 20. září 1920, jehož se st-l dovolává. Neboť nss o tomto ustanovení prov. předpisu uvážil, že v § 43 zák. o obec. úřednících byl zsv pouze zmocněn, aby vydal podrobné předpisy v mezích zákona. Nelze proto bez naléhavé příčiny za to míti, že zsv chtěl hranice tohoto zmocnění překročiti. S tohoto hlediska lze uvedené ustanovení čl. XII prov. předpisu vyložiti v ten smysl, že obsahuje pouhý pokyn obecním zastupitelstvům, ke kterým okolnostem mají vzíti zřetel při tvoření úsudku, zda alimentace povolená suspendovanému obecnímu úředníkovi je přiměřenou ve smyslu předpisu zákona. Neboť kdyby šlo o více než o pouhý pokyn, bylo by nutno dospěti k úsudku, že zsv opustil půdu zákona.
Pouhý pokyn není však normou právní, která by obec právně zavazovala, že nesmí úředníku poskytnouti alimentaci nižší než příslušnými zákony stanovené existenční minimum. Z toho jde, že cit. ustanovení čl. XII. prov. předpisu nemůže se st-l dovolávati jako právně závazné normy, a že nemohl by se důvodně cítiti zkrácen ve svých zákonem zaručených právech jen proto, že ustanovení čl. XII. prov. předpisu o minimální výměře alimentace nebylo obecním zastupitelstvem respektováno.

Citace:

č. 9884. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 923-926.