ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927.
SEŠIT XIV.

Hrstka vzpomínek z posledních let dříve nerozdělené university Karlo-Ferdinandské1.

Podává JUDr. Rudolf Krejčí, odborový přednosta zemského správního výboru v. v.
Snad mnohý z vás, pánové, bude se tázati, proč právé nyní přicházím se svými vzpomínkami? Činím tak k laskavému podnětu pana předsedy po zralé úvaze z více příčin. Úmrtím profesorů Dra E. Otta a Dra Štorcha odešli poslední z těch, kdož působili na dříve nerozdělené universitě Karlo-Ferdinandské a svým působením českou universitu připravovali, ba možno říci, umožnili. Neboť nelze zajisté pochybovati, že nebýti těchto mužů, česká universita by i při sebe příznivější konstellaci politické sotva byla uskutečnitelnou. Moje causerie jest takto myšlena jako pietní vzpomínka těchto skvělých budovatelů naší university, především jich velekněze prof. Dra Antonína Randy.
Druhým časově formálním momentem jest mi okolnost, že roku letošního jsme vzpomínali padesátiletého úmrtí Františka Palackého, který spatřoval ve zřízení university vyvrcholení osvětových snah svého národa a životním svým dílem umožňoval postupné uskutečňování těchto snah, třebaže se české university již nedožil. Dosažením české university je takto zakončena jedna — a to velepamátná kapitola úporných osvětových snah a zápasů našeho národa v bývalém Rakousku a jest proto jen odůvodněno, abychom oživili restrospektivně obraz této památné doby s jejími stinnými i jasnými výhledy. A konečně — last not least — není všechen život vlastně vzpomínáním? Nejsou specielně dějiny samy, at již jako věda historická, či jako filosofie dějin, vlastně vzpomínáním?
1 University české jsme dosáhli r. 1882, tedy téměř před půlstoletím a s přibývajícími lety řídnou řady těch, kdož prožívali památnou tu dobu a pomalu nebude ani těch, kdo by vzpomínali.
Pobyl jsem na universitě v letech 1878/9—1882; tedy v době, kdy otázka české university vstoupila do akutního stadia a po tolikerém úsilí také byla uskutečněna. Tento časový moment jest mi snad aspoň částečnou legitimací, abych téměř — d’outre tombes — oživil svými vzpomínkami památku této pro nás nezapomenutelné doby.
Abych však snad nezklamal vaše očekávání, chci především naznačiti, které stránky universitního života se mé vzpomínky týkají.
Nemám naprosto v úmyslu rýsovati snad vědecký profil jednotlivých neb některých profesorů a dokonce také nikoliv líčiti snad stav právnických nauk, jak byly tradovány na nerozdělené universitě. To by bylo s mé strany zajisté naivní a také bezúčelnou troufalostí, protože tomuto požadavku bylo v obojím směru kompetentními činiteli ve svrchované míře vyhověno. Také nikterak nemíním baviti vás snad vzpomínkami rázu anekdotického.
Zamýšlím spíše pokusiti se o to, abych zachytil a duševnímu zraku vašemu předvedl obraz jednak politických poměrů, jichž výslednicí bylo dosažení české university a jichž reflex se tolik obrážel v životě universitním, jednak i ostatních osvětových poměrů národa našeho, které utvářely kulturní ovzduší tehdejší doby, z něhož mládež universitní čerpala aneb snad mohla čerpati předměty intelektuální. Vedle toho chci vzpomenouti vlastních poměrů na universitě samé. Vzpomínky mé jsou tedy : a) jednak všeobecně politické, ( jednak se týkají vlastních poměrů na nerozdělené universitě a c) osvětových poměrů českého národa. Všem vzpomínkám hrozí ovšem úskalí větší či menší subjektivity. Vynasnažím se, abych je obeplul bez újmy objektivního nazírání.
Ad a). Měl jsem pánové vážné pochybnosti, mám-li se ve svých vzpomínkách zmiňovati o poměrech politických. Nelze však se tomu vyhnouti, jelikož jinak neporozumíme době, která nám dala universitu. Otázka universitní jest totiž důležitým článkem sporu národa českého a německého o úpravu mocenských poměrů v Rakousku a souvisí tudíž s celým komplexem otázek sporu česko-německého. Analysa jevů, týkajících se university, vede také k poznatkům, které přesahují svým významem rámec universitní a ukazují, kterak — zdánlivě — o sobě jednodušší otázka české university zasahuje do vnitřní i zahraniční politiky státu rakouského a souvisí — byť i jen útlými vlákny — i s nezměrným tkanivem fenoménů světových, jimiž nevystihlá Prozřetelnost určuje — přes naše hlavy — osudy národův od věků do věků.
Jaká že byla situace světová v období 1878—1882? Dne 13. července 1878 byla za předsednictví Bismarckova sjednána »berlínská smlouva«, kterou byl revidován svatoštěpánský mír o válce rusko-turecké způsobem pro Rusko krajně nepříznivým. Rusko bylo berlínskou smlouvou připraveno téměř o všechen zisk pro ně vítězné války a byla vytvořena situace, v níž po mém — zajisté jen subjektivním — soudě nutno spatřovati vlastní příčinu války světové. Poměry na Balkáně byly totiž upraveny tak, že Černá Hora, Srbsko a Rumunsko učiněny nezávislými na Portě a jich území zvětšeno. Bulharsko zůstalo státem suverénním, kdežto Bosna a Hercegovina připadly do správy Rakouska s mandátem okupačním. Rusko bylo smrtelně uraženo a na místě Bismarckem původně zamýšleného spolku německo-rakousko-ruského, stal se skutkem spolek německo-rakouský, doplněný později přístupem Italie v trojspolek. Naproti tomu Rusko se hojilo alliancí s Francií. Takto upravila berlínská smlouva šachovnici světové politiky. Pochopitelně byla smlouva berlínská dalekosáhlých následků pro další vývoj politiky světové. Obzvláště se dotkla zájmových sfér Rakouska a — což je pro nás poznatkem nejzajímavějším — měla pronikavý vliv na spor česko-německý. Rakousko přijalo totiž ve smyslu berlínské smlouvy okupační mandát ohledně Bosny a Hercegoviny. Smlouva berlínská musela tedy býti schválena. Ale stalo se, co nebylo předvídáno: rakouští Němci (zejména Čecho-Němci) vyslovili se proti okupaci. Tím octli se v rozporu nejen se zahraniční politikou Rakouska, nýbrž i s bismar-
1* ckovskou koncepcí berlínské smlouvy: Dr. Herbst se odvážil na souboj s Bismarckem. Situace se vytvářila tak, že smlouva berlínská musela býti schválena proti odporu Němců. — Nelze ovšem nezamysliti se hluboce nad tímto počinem rakouských Němců, který jest tak charakteristický pro mentalitu německou, a který byl tak osudný pro další vývoj událostí. Spatřuji v něm onu tajemnou ruku, která podle nevystihlých plánů Prozřetelnosti určuje osudy států, národů. Bosnou a Hercegovinou, pokud se týče berlínskou smlouvou, počíná se poslední akt osudového dramatu Rakouska.
Otázka české university jest zajisté jen malou, chcete-li pranepatrnou episodou tohoto ohromného dramatu, však episodou pro náš národ, jakožto součástku celkového na dramatu zúčastněného ensemblu předůležitou, a nelze ji vypnouti z pásma dějinného přediva. Přišla vláda hraběte Taafa, za níž spor česko-německý vstupuje do akutního stadia.
Jaké byly tou dobou poměry politické v Čechách? Byly dvě leta po smrti Palackého, nad jehož hrobem obě rozváděné strany — staro- a mladočeská — vidouce neúspěšnost jednak bratrovražedných bojů, jednak pasivního odporu proti obeslání říšské rady, dohodly se po předchozím jednám s hrabětem Taafem, jemuž bylo císařem uloženo, aby se pokusil o smír s českou oposicí, na tom, že obě strany obešlou říšskou radu a že utvoří jednotný klub za těchto podmínek:
1. provedení rovného práva jazykového,
2. náprava volebního řádu,
3. jmenování ministra krajana,
4. poslanci vstoupí se státoprávním ohrazením ;
5. o způsobu, jak by mělo býti vyznačeno státoprávní postavení království českého, nedocílena shoda.
Rozdělení české university ve dva samostatné ústavy zvlášť vytčeno nebylo, jakkoliv otázka universitní byla důležitým předmětem jednání. Ministerstvo mělo býti nad stranami, tedy neutrální a měl do něho vstoupiti český ministr krajan Dr. Alois Pražák. Toho všeho ovšem Němci nemohli snésti a také nesnesli. Byli sice pro spolek německo- rakouský, ale zároveň pro německé Rakousko. Česká státoprávní oposice musela po jich názoru býti zdolána bezpodmínečně. Vypověděli hraběti Taafovi boj a sice hned při jednání o prodloužení platnosti branného zákona. Ale vývoj šel proti nim. Přišla éra »Dunajevského« a »železného kruhu pravice«. Výsledek prvý byl: Stremayerova jazyková nařízení a rozdělení university Karlo-Ferdinandské zákonem z r. 1882 ve dva samostatné ústavy. Oposice Němců slavila pravé orgie. Známy jsou výroky: Bismarckovo »Herbstzeitlose« a císařův o »faktiöse Oposition«. Takto bylo dosažení české university úspěchem politickým, jehož bylo docíleno spojenými stranami pravice proti Němcům, kteří potírali tento kulturní požadavek českého národa co nejvášnivěji. Co se české politice nepodařilo za Belcrediho, Potockého, ba ani za Hohenwarta, jehož ministrem vyučování byl Jireček, toho bylo dosaženo — jaká ironie! — nepřímo zásluhou zejména českých Němců čtyři leta po berlínské smlouvě. »Habent sua fata« — nejen »libelli«, ale i »universitates«.
Takové tedy bylo politické ovzduší doby, která nám dala universitu. Bylo potřebí analysovati toto ovzduší a odhaliti takto clonu, která zakrývala německou panovačnost, tedy — podle Palackého — jen určitý projev dravčího pudu, jako pravou a nejvlastnější pohnutku odporu Němců proti osvětovým pοžadavkům českého národa vůbec a proti české universitě zvlášť a která teprve staví v pravé světlo velikost mužů, kteří proti úpornému nepříteli hájili a uhájili práva českého národa. Je také jen pochopitelno, že boje tak vášnivé, jaké vyvolával spor česko-německý, neobmezují se na půdu parlamentní a že bývají provázeny davovými projevy dočasné nálady politické. Tak i otázka české university přiostřila pověstnou rvačku chuchelskou, o níž se ještě v pokračování svých vzpomínek zmíním.
Ad b) Dříve chci vzpomenouti toho, jaké byly vlastní poměry na nerozdělené universitě. Otázka první: s jakými pocity vstupovali jsme tehdy na universitu? Nebyly nikterak radostné. Vyrostli jsme v ovzduší obrozeneckém. Český národ dobýval osvětových práv etapu za etapou. Byli jsme odchováni českými školami středními; ale dál to nešlo: universita byla německá, k. k. Karl-Ferdinandäische Universität. My ovšem neprohlédali husté předivo dějinného osudového dění, a museli bráti skutečnost, jak byla: K. k. Karl-Ferdinandäische Universität. My tehdy nepostřehli ještě hluboký význam tohoto dvojjména. Obzvláště nebyl nám jasným význam přídomku »Ferdinandäisch«, nevěděli jsme, že osudný dekret Ferdinanda II., kterým pražské vysoké učení bylo odevzdáno Jesuitům, jest vlastně zpečetěním ztráty samostatnosti Českého království a jeho degradace na pouhou rakouskou provincii. Obzvláště jsme ještě nechápali, že »Ferdinandäisch« neznamená jen »österreichisch«, ale i »deutsch«, a že český jazyk teprv úpornými snahami se musel domáhati svých práv. Zcela německou tehdy universita již nebyla. Zejména v ročníku III. a IV. (tedy v oboru práva občanského a obchodního, trestního, státního a národo-hospodářského byla čeština značnou měrou zastoupena). Naproti tomu v oborech práva historického (římského, německého a církevního) bylo vše německé. Teprv v r. 1880 ohlásil docent Dr. L. Heyrovský první českou přednášku »Památky římského práva před Justiniánem«. Pouze německou byla také první státní zkouška. Druhá a třetí zkouška státní mohly býti konány česky; ale z jednoho předmětu německy. Jazykové poměry byly tedy různé v ročnících I. a II., kde panovala němčina, kdežto v ročnících III. a IV. byly téměř všechny předměty — až na správní vědu (Verwaltungsrecht) tradovány též česky. Pravý křest německý jsme si tedy odbyli v ročnících I. a II. Tehdejšími profesory byli: pro římské právo Dři Czyhlarz a Esmarch; pro německé právo Dr. Kremer, Ritter von Auenrode; pro církevní právo Vehring a Moor; pro mezinárodní právo Dr. Rulf.
První česká přednáška bylo proslovena Drem L. Fleyrovským, který zahájil svou universitní kariéru. Jaké to bylo radostné vzrušení pro nás. Dali jsme se zapsati do jeho kolegia — budiž dán pravdě průchod — ani ne tak ze zájmu o »památky právní před Justiniánem«, jako proto, že to byla přednáška česká. Plnili jsme tedy — podle svého mínění — vlasteneckou povinnost, stejně jako jsme z via- stenectví zapisovali do indexu české přednášky, které jsme museli poslouchati na fakultě filosofické (praktickou filosofii [prof. Durdík], dějiny rakouské [prof. Tomek]) na prvém místě před přednáškami německými. Jinak nejsou vzpomínky naše na tato počáteční leta našeho universitního studia příliš radostny.
Nicméně nemohu si odepříti, abych nevzdal vřelou vzpomínku prof. Dru Esmarchovi, jednomu z nejlepších učitelů práva římského.
Prof. Dr. Esmarch má totiž — v podstatě zajisté jen velmi pochybnou zásluhu, že jsem zůstal věren fakultě právnické. Tato osobně zbarvená vzpomínka je snad omluvitelná, protože tento »dvanáctý — nebo kolikátý? — div světa«, totiž mé obrácení ze Šavla na Paula byl jen výsledkem vynikající učitelské působnosti Esmarchovy, na které tedy měli více méně účast všichni jeho posluchači. Já totiž jako pravověrný středoškolák sdílel téměř všeobecnou nechuť proti právnictví. To nebyla meta, ke které tíhlo mladé srdce. Teprv v poslední chvíli vyplnil jsem při zápisu rubriku indexu týkající se fakulty. Do přednöšek jsem ovšem nechodil; ale hospitoval na fakultě filosofické, až jednoho dne byl jsem nucen poctíti svou návštěvou fakultu právnickou. A jediná hodina, velectění pánové, stačila, abych se stal ze Šavla Pavlem. Způsobil to prof. Dr. Esmarch a jakým kouzelným proutkem? Byl nejen učený právník, ale byl povahově založen básnicky. Neseděl nehybně u katedry, nečetl suše svůj výklad. Stál, opíraje se loktem o katedru a jeho jasné oči jakoby tonuly v záplavě myšlének, z nichž sestrojoval obraz, který měl posluchačstvu znázorniti určitý rys římských právních dějin. Nemluvil umělými periodami, spíše jakoby improvisoval. Ale měl hlubokou, až k nadšení jdoucí lásku pro svůj předmět a vřelý cit, jímž zaujal posluchače i takové, kteří — jako já — tehdy ještě neovládali plně jazyk německý. V den mé vzácné návštěvy přednášel o dvanácti tabulích. Nechci vám, velectění pánové, namlouvati, že bych snad nyní po tolika letech byl s to reprodukovati jeho přednášku. Ale nezapomenutelný je mi způsob, jаk Esmarch přednášel a jak dovedl zaujati posluchače. Esmarch, přednášeje o dvanácti tabulích, vzpome- nul přikázání Mojžíšových, zmínil se o právu lidském a božském a když mluvil o kovovém rythmu skladby jednotlivých tabulí, které — jak pravil — diktoval sám genius národa římského, — tak nějak to bylo—, aby vtělil ideu práva do základny nejen státu římského, ale řádu světového — pánové, já to sice tak vše jasně ani nechápal — ale, jak říkáme — ztratil jsem »glanz«; byl jsem chycen a navždy. Později ovšem — usuzujíce kriticky, postřehli jsme určité nedostatky tohoto pathosového přednesu, který dával dokonce podnět k poznámkám až zlomyslným. Ale pro mne byl to den rozhodný pro celý život: stal jsem se Pavlem. Neobyčejná učitelská způsobilost Esmarchova byla a jest všeobecně uznávána. Druhého Esmarcha jsem na právnické fakultě neshledal. Prof. Esmarch byl i jinak velice konciliantní a zejména v ohledu národnostním do krajnosti spravedlivý. Byl také čestným členem spolku »Všehrd«. Vřelou vzpomínku mu věnoval prof. Dr. Heyrovský v »Památníku Všehrdu«. V mých vzpomínkách má jen jeden vroubek: byl — ovšem zcela nevědomky a bezděčně — intelektuálním původcem mé první přednášky ve Všehrdu »o římských obřadech svatebních« confarreatio, coëmptio, usus. Nehorázná naivnost této »prvotiny« působí mi i nyní po letech náležitou kratochvíli. Jiné neštěstí se ovšem nestalo.
O ostatních profesorech německých nemohu vzpomenouti ničeho zvláštního. Prof. Dr. Czyhlarz, o němž jsme nemohli pochopiti, jak pod tak ryze českým jménem může se skrývati tak zarytý Germán, byl elegantní, ve všem korektní pán; ale na katedře pravý opak Esmarchův. Přednáška jeho zaujala právníky od kosti logickou stavbou a přesnou jasností výkladu; ale pro ostatní zůstal jen dojem povrchní; nedotkl se, abych tak řekl, srdeční blány. Prof. Czyhlarz podobal se spíše anatomu, který s neobyčejným umem studuje a pitvá římské právo jako neživé bezkrevné historicko-kulturní kuriosum. — Prof. Dr. Kremer, Ritter von Auenrode byl spíše karikaturou profesora na universitní katedře. Jeho specialitou bylo, že se před početím přednášky domlouval s posluchači o tom, kde poslední hodinu přestal, což pochopitelně vedlo často ku kontroversím až humorným. Zapomněl-li náhodou ex- pliky doma, omluvil se a odešel. Smutně proslulým se stal, když při volbě rektora university v roce 1881, tedy v posledním roce před aktivováním české university němečtí volitele universitní dali přednost Dru Kremerovi před prof. Drem Ant. Randou.
Prof. Dru Rulf — který nám přednášel mezinárodní právo — byl sympatický starý pán, a jako autor vzorné učebnice trestního práva všeobecně vážen a uznáván.
A ještě jednu vzpomínku nemohu potlačiti. Týká se příslovečné »německé důkladnosti«. Zápal pro římské právo, vznícený ve mně výklady prof. Esmarcha, zavinil, že — jsa ovšem osvobozen od kolejného — dal jsem si zapsati ještě jedno (třetí) historické kollegium na fakultě filosofické, ač jsem již předepsaná dvě’ kollegia historická měl již dříve zapsána. Zlákal mne prof. Dr. Jung, který v letním semestru 1880 ohlásil přednášku »die römische Staatsverfassung in der republikanischen Zeit«. Začal své thema poukazem, že nejprve třeba zodpověděti otázku »wie so es gekommen ist, dass Rom in einer Sandebene gegründet werden konnte« a že nejprve chce probrati prameny. Výklad svůj založil tak široce, že dalo se očekávati, že bude jen k pramenům této »předchozí« otázky potřebovati nejméně 2 hodiny. Přišel jsem tedy až v hodině třetí. Prof. Jung byl pořád u pramenů. Zápal pro věc byl u mne živý; odhodlal jsem se tedy přijíti opět za měsíc, předpokládaje, že pan profesor zatím Řím založí a dospěje ve svých historických výkladech k republikánské době. Ale jaké bylo mé zklamání, když přišed, po měsíci, jsem s hrůzou seznal, že prof. Dr. Jung dosud Řím nezaložil a že při důkladnosti, s jakou zakládal Řím, potřeboval pro své výklady o římské ústavě v době republiky nikoliv eden, ale celou řadu semestrů. Následkem toho můj zápal pochopitelně zchladl docela. (Dokončení.) ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927.
SEŠIT XV.

Hrstka vzpomínek z posledních let dříve nerozdělené university Karlo-Ferdinandské.

Podává JUDr. Rudolf Krejčí, odborový přednosta zemského správního výboru v. v. (Dokončení.)
Vzpomínky mé obrací se nyní к muži, jejž jsem úvodem označil jako velekněze učitelů, kteří nám připravili českou universitu. Je možno, velectění pánové, říci něco nového o Randovi, jehož památka je tak hluboko vryta v srdce všeho českého právnictva? Neobyčejný vědecký význam Randův jako právníka-učitele a buditele, jeho ohromující síla pracovní a jinaké vlastnosti osobní byly již tolikráte a tak všestranně povolanými činiteli dolíčeny — posléz mistrnými posmrtnými vzpomínkami prof. Dra K. Hermanna Otavského a Dra Krčmáře — že jsem opravdu v nesnázích, budu-li moci svou vzpomínkou zaujmouti vaši pozornost. Nicméně nemohu si odepříti, abych nevzpomněl toho, jak Randův zářivý zjev působil na nás hned při vstupu na universitu, i když jsme ještě nebyli účastni jeho přednášek.
Zhusta, velectění pánové, nadhazuje se otázka, zdali t. zv. »velká« doba dává velké muže, či zdali velcí mužové činí velkou dobu. Myslím, že toto rozlišování není zcela přesné. Velkou dobou zoveme tu, která zasahuje tvořivě v koloběh života národů a potřebuje mužů, jako nástrojů k provedení toho, co dříme v duchu doby. Marně se však dohadujeme, kdo a kdy ohlašuje příchod této doby aneb příchod velké doby aneb příchod velkých mužů. Pro náš národ jest takovou velkou dobou obrození našeho národa, jež nikdo nepředvídal, protože předvídati nemohl; mluvívá se o zázraku. — Ve svých starých letech čítám — vel. pánové — pro útěchu v Králické Bibli. Tam v knize Jobově kap. 12, verš 23. čtu takto: Hospodin rozmnožuje národy i hubí je,
1 rozšiřuje národy i zavodí je. A my se udivujeme: »Nevyzpytatelný jsou cesty Páně«, a jindy zase »velcí mužové jsou darem nebes«. Takovými velkými muži byli naši národní buditelé: а k těm musíme přičísti i Antonína Randu. Význam Randův je dán dobou, ve které působil, a časem, kdy jeho činnost začala. Byl ovšem velikým právníkem, mistrem civilistiky. To samo o sobě by ještě nestačilo, aby byl zván veleknězem. Pro nás rozhodným jest, že Randův genius zjevil se na obzoru českého národního života právě v době, která potřebovala jeho genia, aby dovršila obrozenecké snahy našeho národa i v boji o českou universitu, pokud se týče o fakultu právnickou. Jako by se zželelo Prozřetelnosti, že národ, který v osobě Jana Amose Komenského dal lidstvu největšího učitele národů, a který na druhé straně dal světu tak obdivuhodný útvar právního řádu, jakým jsou zemské desky, základ pozemkového vlastnictví, národ, z jehož středu vyšli Kornel ze Všehrd, Pavel Koldín a j., tak těžce zápasí o kulturní požadavky — dala českému národu Randu. Randův genius přišel a zazářil v pravý čas. Randa byl takovým, jakým býti musel. Takovým zjevil se také nám hned při prvním vstupu na universitu. Řekl jsem, že nás právníky, vstupující na universitu vítal mrazivý chlad. Bylo nám, jako by tento velechrám byl pro nás pokryt ledovým příkrovem. Ale my postřehli záhy, že na obzoru universitním vzešla nová hvězda, zářící jak meteor, před jejíž zářivými paprsky tříští seledovéstřepiny příkrovu a která věští příchod nové doby. Byla to hvězda Randova — Randa již té doby stál na zenitu své slávy vědecké i literární. Byl uznaným koryfejem právnickým nejen v Rakousku, ale i v Evropě. Ozařoval jej nimbus, který oslňoval; oslňoval i nás a byl nám zároveň zárukou, že musí oslniti i tam, kde byli zaujati proti universitním snahám českého národa: byli jsme přesvědčeni, že Randa nám universitu vybojuje. Odtud jeho fascinující vliv na studentstvo. Viděli jsme v něm velekněze. Byl nám pravým bojovníkem božím za universitu, který zvítězí, protože zvítězit i musí: byl dobyvatelem, buditelem i budovatelem. — Kdož byli zvláště vtipní, analysovali i jméno Randovo — a snad v trochu romantickém zabarvení své obrazivosti — spatřovali v Randovi bojovníka, který v zápasu duchovém, jednou napaden, již náležitých ran dá. Randa nás v tom také nezklamal. Dosti ran dal, ovšem jen v smyslu přeneseném, obrazném — a zůstal vítězem.
V jednom jen směru tato — zajisté velmi duchaplná — etymologie pokulhává: randál Randa nemiloval. O učitelské způsobilosti prof. Dra Randy jest jen jeden hlas: byl učitelem nevyrovnatelným, nezapomenutelným. Neměl básnického nadšení Esmarchova, spíše varoval nás, abychom se nedomnívali, že možno psáti neb čisti skladbu zákona jako nějaký román. Nemluvil patheticky, ale jeho neobyčejná konstruktivní obrazivost mluvila k srdci při rozboru právního předpisu a ukazovala, jaká životní síla prozařuje zdánlivou kostrou právního řádu. A ještě malou, snad méně závažnou, ale pro Randu charakteristickou poznámku k jeho přednesu. Grafickým symbolem právního řádu jest paragraf. Randa, který celou svou bytostí jest téměř inkarnací práva, neužil nikdy slova paragraf. Říkal: »paraf«. Uvažuji-li o tom, zdá se mi, že činil tak, jako vášnivý milovník, který předmět své lásky nejmenuje pravým plným jménem, spíše jako by se s ním miliskoval. Hladí jej, jako hladíváme pejska, zdrobňuje jeho jméno; neříká Ladislav, ale Láďa. Randa jako by chtěl seslabiti zvukovou strohost slova paragraf, eufemisuje je stručnějším a přece stejně lapidárním — »paraf«. V ústech veleknězových významu Randova působí jistě i taková libůstka líbivě. Význam Randův jest zcela exceptionelní a jeho působnost zařazuje jej mezi největší muže naší doby obrozenské. Tím jest ovšem oceněn i význam Randův vzhledem k ostatním českým profesorům, kteří v téže době působili na nerozdělené Karlo-Ferdinandské universitě. Ott, Pražák, Zucker, Bráf, Kaizl, Heyrovský — jaká jména!
Ale, velectění pánové, my byli oslněni a co do posuzování hodnoty druhých profesorů — abych tak řekl — zmlsáni zářivým zjevem prof. dra Randy. Všichni jmenovaní byli více méně již Randovými žáky a mnozí teprve začínali svoji profesorskou kariéru. Jediný, který v očích našich — jaká skromnost! — přibližoval se Randovi, byl prof. Dr. Emil Ott, který již roku 1879 svým spisem. »Beiträge zur Receptions-
1* geschichte des römisch-kanonischen Processes in den böhmischen Ländern« dosáhl obdobně pronikavého vědeckého úspěchu, jako svého času Randa svou knihou »O držbě«. Nadšená chvála prvních autorit, jaké se dostalo publikaci Ottově, oslnila i nás. Obzvláště když roku 1880 poslanecká sněmovna zvolila prof. Dra Otta za člena státního soudního dvoru: »Randa, Ott« bylo naše heslo v boji universitním. Ti tvrdili muziku. Když pak jsme byli posluchači Ottovými, podmanil si nás úplně svou, až vroucí oddaností k zvolenému předmětu, kterou jakoby přenášel do řad svých posluchačů. Dokonce se nám zdálo, jakoby Ott chtěl téměř vydupati z řady svých posluchačů druhého Otta. Tak alespoň, kdy byla vypsána »cena« z práva procesního, Ott příležitostně sděloval nám co nejpodrobněji literaturu, týkající se vypsané otázky a dodal: »Kdyby tak některý z vás, pánové...“ Nevím ovšem, nevyzněl-li tento apel na prázdno, přiblížil však Otta našim srdcím co nejvíce. Lnuli jsme k němu opravdovou úctou, ba láskou.
Také prof. Dr. Jiří Pražák byl za naší doby již uznanou kapacitou. Jeho znamenitý spis »Das Recht der Enteignung« vyšel již r. 1877. Nicméně do vůdčího triumvirátu námi zařaděn nebyl. Jeho doba přišla teprve později.
Významu a zásluh prof. Dra Aloise Zuckra vděčně vzpomněl již velevážený pan předseda.
Než i ostatních profesorů, kteří teprve začínali svoji universitní kariéru, vzpomínáme s vděčností, že mistrnými svými přednáškami dali nám poznati hluboký význam pedagogické zásady Komenského, aby všechno vyučování, tedy i vysokoškolské dělo se jazykem mateřským. Jistě vyrostli nám i v nich hvězdy prvého řádu, které by byly ozdobou každé university. Byli sice žáky Randovými; nicméně žáky, jichž význam sláva Randova, jakožto prvního mezi prvními nikterak nezastinuje. Světlé památky těchto mužů bude jistě vděčně vzpomenuto při nejbližší jubilejní slavnosti university Karlovy. Z českých profesorů, kteří tou dobou na společné universitě působili a nebyli žáky Randovými, musím jmenovati prof. Dra Matouše Talíře, zasloužilého profesora finančního práva a poději i statistiky. Vědeckou činnost jeho ocenil prof. Dr. Bráf v »Osvětě«, r. 1902. Snad neublížím jeho reputaci, vzpomínám-li vděčně i toho, že byl mým promotorem; ovšem již na universitě české. V r. 1881 byl též povolán na pražskou universitu z university záhřebské prof. Dr. Jaromír Haněl, který již v zimním semestru 1881 ohlásil svou přednášku »österreichische Reichs- und Rechtsgeschichte«. Velice se zamlouvala jeho statná representativní postava, s kterou jen jeho řečnický talent nebyl v úměrném poměru. V této souvislosti a v částečném rozporu se svým slovem úvodním chci se zmíniti o určitém a to velmi podstatném nedostatku studijního programu tehdejší nerozdělené »Carolo Ferdinandovy«. Týče se správního práva. O této závažné otázce pojednal výstižně prof. Dr. Jiří Hoetzl v »Památníku Všehrdu«. Nemohu dosti vřele doporučili tuto stať jako doplněk svých vzpomínek. Pro tehdejší vyučovací správu jako by existovalo jen právo soukromé, které vyžadovalo náležité péče, aby ti, kdož budou jeho vykonavateli, byli k tomuto povolání náležitě vyškoleni, tudíž způsobilí. Právo veřejné až na právo ústavní — a i to jen do jisté míry — se této péči vůbec netěšilo. Byla nám přednášena jen mlhavá »Verwaltungslehre«. Přednášel ji tehdy prof. Dr. Emil Sachs, který byl nám sice sympatickým již proto, že umožnil proti profesoru Eberhardu Jonákovi habilitaci Dra Jos. Kaizla; ale o právu správním neřekl nám ani on ničeho. Mělo to ovšem tu výhodu, že nám nikdo nekalil jasné pojmy »problematickými konstrukcemi« — jak později toužil prof. Dr. Pražák při své rektorské instalaci. To byla svátá pravda. Nebyli jsme také ze správního práva zkoušeni. Nicméně tato zdánlivá úleva byla těžce vyvážena nedostatkem, plynoucím z jednostrannosti universitní průpravy. Ti, kdož zvolili povolání své v některém oboru správy veřejné, ať zeměpanské, ať autonomní, pocítili těžce tento nedostatek, jsouce nuceni býti sami sobě soukromými docenty a tudíž teprv úpornou prací nahrazovati tento nedostatek tehdejšího řádu universitního. A pánové, jak upřímnou radostí, ba hrdostí jsme byli naplněni, když jsme seznali, že při tomto, svízelném putování namnoze nezoranými brázdami veřejného práva, bylo nám z celé tehdejší — i německé — právní literatury jediným směrodatným vodítkem dílo bývalého našeho profesora Dra Jiřího Pražáka; »Spory o příslušnost mezi soudy a úřady správními«, které nás velmi často vyvedlo z trapného bludiště nejrůznějších pochyb. Z vděčnosti zařadili jsme prof. Dra Pražáka »ex post« do triumvirátu prvních průbojníků české university: Randa, Ott, Pražák.
Nemohu si nicméně odepříti poznámku, že podle mého soudu zmíněný nedostatek studijního řádu ohledně správního práva netýkal se jen adeptů veřejné služby, pokud se týče těch, kdož jsou povoláni zákony prováděti, nýbrž ve valné míře i zákonodárců a tudíž podstaty a kvality zákonodárství samého. Dlouholeté stesky na organisaci i stav veřejné správy za Rakouska a neutuchající volání po náležité reformě jsou toho dokladem více než výmluvným. Nynější řád studijní zjednal ovšem důkladnou reformu. Bohužel zdá se, že studium universitní netěší se v určitých kruzích té vážnosti a není ceněno tak, aby napravilo určité nedostatky volebních řádů do sborů zákonodárných: takže co na jedné straně získáváme, ztrácíme bohužel na druhé.
Ad c). Dospívám ke kapitole svých vzpomínek.kterými bych rád charakterisoval kulturní ovzduší doby, jíž byla určována mentalita či snad ještě lépe, duševní život universitní mládeže.
Vzpomínám-li, velectění pánové, kulturního ovzduší té doby, jest mi, jako bych odhaloval clonu, zahalující zapadlý svět. Tolik rozdílnou jest doba ta od doby potomní! A nevím, podaří-li se mi odhaliti clonu tak, aby obraz duševního ovzduší tehdejšího byl znatelný i těm, kdo neprožili památnou tu dobu. Nemíním tím snad jen dobu popřevratovou, která tak radikálně a ze základů změnila strukturu českého života. Mám — a samozřejmě — mohu jen míti na zřeteli stav, jaký byl v době našeho universitního studia v posledních letech university nerozdělené, a stav bezprostředně následující, tedy stav, způsobený jednak aktivováním samostatné university, jednak zahájením aktivní politiky na říšské radě. Musím se tedy odkloniti od synthese celkového dějinného vývoje doby potomní a obmeziti své vzpomínkové nazíráni na zmíněný úsek časového vývoje, t. j. na období 1879 až 1882.
Nás, kteří jsme vstupovali na universitu, zastal státo- právní enthusiasmus, zatížený bohužel sporem staro- a mladočeskýrn. Jak jsem však řekl, uzavřely po smrti Palackého obě svářící se strany smír a vláda Taafova vyjednávala s českými zástupci o podmínkách vstupu do říšské rady. Sám císař zasáhl do jednání, zjednav volební kompromis v kurii velkostatkářské. Naděje národa byly vypjaty na míru nejvyšší. Očekávalo se, že při nejmenším bude dosaženo »korunovace«. Třídění duchů nebylo ještě tak intensivní a žhavé jako v době pozdější. Také »filosofie« dějin nehýřila ještě takovými projevy jako později. Nebyla také — jak jest nyní modou říkati — česká okna ještě otevřena dokořán do světa. Byla to doba očekávání politických úspěchů. Národ žil v ideách Palackého a Havlíčkových; navazoval na minulost, chtěl svého krále; byl royalistickým. Mohli jsme my mladí býti jinými? My také nebyli. Byli jsme nadšenými státoprávníky, ačkoliv upřímně doznávám, že o podstatě práva státního neměli jsme o nic jasnější představy, než tak mnohý jeho hlasatel. My se sice kochali četbou Palackého »Doslovu k Radhošti«, v němž Palacký tak mistrným způsobem zkorigoval původní své nadšení pro ideu státu rakouského a projevil, že Rakousko není jedinou podmínkou naší národní existence. My také věděli, že nejsme na světě samotni a naší nadějí byla — svátá Rus! Ale revolucionáři jsme nebyli, jak snad nikdo z národa. Spíše jsme byli vyznavači národní svornosti a více méně upřímnými ctiteli vůdce národa Dra Fr. Lad. Riegra.
Smýšlení národa projevilo se také při návštěvě císaře Františka Josefa v Praze v červnu 1880. Byl to snad nejpamátnější a pro císaře samého snad nejslavnější vjezd do Prahy. Císař, dosud mladistvě svěží, jel za krásného dne v otevřeném voze po boku korunního prince, příštího vládce, do něhož národ kladl všecky své naděje. Národ zapomněl řečených — ovšem velice závažných — nedorozumění z doby dřívější; hleděl s důvěrou v budoucnost a jásal vstříc i císaři i korunnímu princi Rudolfovi jako příštímu svému králi.
Ovšem, pánové, nemožno nezamysliti se hluboce i nad touto zdánlivě prchavou episodou. Mimoděk vtírají se v mysl slova Komenského »vanitas vanitatum«. My tedy byli státoprávními. Snahy státoprávní byly tím intensivnější, oč jednodušší byl ostatní život politický, Socialismus, agrarismus v nynější Své podobě byly neznámy. Dělnická otázka sama, v pojetí Barákově vyvolává dnes zajisté jen trpký úsměv. Volební právo bylo dosti obmezeno: dosud se nepřihlásili ani pětizlatoví voličové. Neslavili jsme tehdy ještě první květen a politické rozhovory nebyly rozvášněny sporem rukopisným. U porovnání s poměry potomními pravá politická idyla. Poměry politické neměly také rušivého vlivu na život universitní a obzvláště ne na spolkový život studentský. Jednotný »akademický čtenářský spolek«, jehož existence byla důsledkem situace politické a ukázněnosti studentstva, byl dosud jediným společným střediskem studentstva. Třídění duchů v životě studentském, zejména spolkovém, nebylo tak prudké, aby vedlo k snahám separatistickým. K těm došlo až později. Prožívali jsme éru sice dusného, ale přece jen poměrně klidného bezvětří, které ovšem bylo značně porušeno blýskavicí chuchelské řeže. Důležitost této episody vyžaduje bližší poznámky.
Chuchelská rvačka je českoněmecké kuriosum jakožto následek politického rozvášnění davového. Boj o berlínskou smlouvu jako by byl na okamžik přenesen z říšské rady do arény restaurační. Stalo se tak dne 29. června 1881. Bezprostředním podnětem byl komers kulérových studentů »Austria« na oslavu 50letého trvání spolku, po němž projektován slavnostní výlet do Chuchle. V kaleidoskopu pověstných rvaček najde se v. p. ztěží druhá, která by měla tak podivuhodné následky, a jsou to právě tyto následky, pro které se o chuchelské episodě zmiňuji. Nemíním tím ovšem jen výprask, který si buršové odnesli. Chuchelská rvačka však přivedla — abych tak řekl — do pohybu dosud utajované síly, určující vývoj politických událostí a především sporu česko-německého. Obmezuji se na vytčení důsledků stěžejních. Prvým bylo jmenování svob. pána Alfreda Krause českým místodržitelem a rozdělení university Karlo-Ferdinandovy ve dva samostatné ústavy, což se stalo zákonem z roku 1882.
Druhým bylo rozpuštění zemského sněmu za okolnosti opravdu kritických, památných. Roku 1881 bylo čtvrté výroční zasedání sněmu z r. 1878, který měl ještě v důsledku opakovaných voleb většinu ústavácko-německou. Němci chtěli využitkovati své majority k tomu, aby byla ze zemského fondu povolena zemská subvence na stavbu druhého zemského německého divadla, které bylo myšleno jako konkurenční ústav Národního divadla, jehož dostavba se chýlila k vytouženému konci. Dotyčná předloha zemského výboru byla dána na denní pořádek sněmu dne 21. října 1881 a bylo usneseno, aby byla přikázána rozpočtovému výboru. Příští schůze sněmu byla ustanovena na den 23. října 1882. Před zahájením sněmu prohlásil míslodržitel bar. Kraus, že sněm jest dnem 23. října rozpuštěn. Vypsány nové volby a ty přinesly českou majoritu na sněmu i v zemském výboru za předsednictví nejvyššího zemského maršálka Jiřího knížete z Lobkowicz. Pánové, je к tomu potřebí komentáře? Snad jednou dějiny ukáží, čím byla takto zformovaná zemská samospráva nejen pro dobu tehdejší, ale i pro náš nový stát, jehož základy pomáhala stavěti. Byl to také jeden z nejpronikavějších úspěchů později tak přezírané, ba kaceřované politiky staročeské. Pro nás mladé byl 23. říjen 1882 dnem světelným i potud, že zjasňoval perspektivu dalšího postupu české politiky na radě říšské.
Kritický skepticismus, který později následkem postupu Němců a zaslepené krátkozrakosti vlád rakouských tolik rozvířil hnutí omladinářské, až mohutným zjevem Dra Aloise Rašína dal vzplanouti revolučnímu duchu celého národa, nenabyl ještě životní půdy. Osudné mraky, zaseté berlínskou smlouvou a věštící světové bouře, byly dosud na obzoru příliš vzdáleném. — Mám-li nakonec svých vzpomínek se zmíniti o povšechném jinakém osvětovém proudění tehdejší doby, musím se, velectění pánové, zdržovati. abych strunu svých vzpomínek nenaladil až dithyrambicky!
Tolik — po mém soudě — byla ta doba pro národ český požehnaná. Božská Prozřetelnost, jako by chtěla nahraditi, čím národ náš tak dlouho strádal, zasypávala jej téměř svými životodárnými dary. Byla to doba, ve ktere
2 naši největší geniové končili aneb začínali své slavné umělecké poslání: doba Smetanova, Mánesova, Myslbekova, doba Nerudy, Vrchlického, Dvořáka, Jiráska, Svat. Cecha, Brožíka a t. d. — doba, která stavěla a otevřela Národní divadlo. Pánové, jaká doba, jaké vzněty! Možno si představiti mocnější, světější nadšení, než když prostorami Národního divadla zahlaholily vítězné fanfáry Smetanovy »Libuše«? Pánové, tenkráte nebylo v hledišti ani jednoho oka nezaslzeného! Život Smetanův, jaká epopeje! Co bylo proti těmto projevům nadšení vítání, kterým hlavní město jásalo vstříc císaři a korunnímu princi? Byla to doba, kterou tak krásně symbolicky vyjádřil mistr Myslbek svým skvělým památníkem Karla Hynka Máchy na Nebozízku: doba jara českého života, plná hýřivých květů a zeleně. A byla to také doba prvního sokolského sletu, který byl konán na ostrově Střeleckém roku 1882.
Abych resumoval: Žili jsme v době, která stavěla nejen Národní divadlo a dala nám českou Karlo-Ferdinandskou universitu, ale také v době, která zároveň kladla žulové základy k vytoužené samostatnosti státní, jíž teprve bylo zůstaveno, aby zbavila universitu pražskou osudného přídomku »Ferdinandea« a vrátila národu universitu Karlovu v plné čistotě a jasu. Byla to doba velká; doba zápasů heroických, činorodých snah, ale i doba nadějí a to nadějí buď — Bohu věčně děkováno — dosud splněných. A v takové době, velectění pánové, se žije krásně. — Šťastně? — netroufám si říci: ale takové doby vzpomínáme s pohnutím celé duše.

Předneseno v podstatě v týdenní schůzi Právnické Jednoty v Praze dne 11. listopadu 1926.

Citace:

Kupecké služby. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 436-436.