Č. 641.

Zabírání bytů: * Majetník bytu nemá ve smyslu § 8 č. 5 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byt jiný, je-li tento byt v celku dán do podnájmu.
(Nález ze dne 28. prosince 1920 č. 12836.)
Věc: Gisela Glückseligová na Král. Vinohradech proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Bytový úřad na Král. Vinohradech rozhodnutím ze dne 3. května 1920 čís. B 1066/č. zabral stěžovatelce byt na Král. Vinohradech z důvodu, že ho nepoužívá a má druhý byt v Mezibranské ulici čís. 9 v Praze.
Zábor byl potvrzen rozhodnutím společného bytového úřadu v Praze ze dne 26. června 1920 čís. D 495/20-3. Druhá stolice opírá zábor o ustanovení § 8, č. 5 bytového zákona.
O stížnosti, čelící proti rozhodnutí II. stolice, uvážil nejvyšší správní soud toto:
V § 4 bytového zákona uloženo jest za povinnost těm, kdo mají dva nebo několik bytů v obci nebo bytovém obvodu, aby učinili oznámení o všech svých bytech. Tutéž povinnost mají členové společné domácnosti, kteří mimo byt společný s ostatními členy domácnosti mají v obci nebo v bytovém obvodu ještě zvláštní byt. V oznámení jest uvésti byt, kterého strana vyžaduje pro sebe, jinak rozhodne obec (společný bytový úřad), který byt bude straně ponechán. Navazuje na tuto normu, předpisuje § 8, č. 5 bytového zákona, že přípustným je zábor bytů, kterých jejich majetníci nepotřebují, majíce v obci nebo bytovém obvodu byt jiný, pro který se po vyzvání sami rozhodli. Z té okolnosti, že podle těchto předpisů má strana právo volby některého z několika bytů, a že tehdy, neužije-li svého práva, rozhodne obec, který byt bude straně »ponechán«, jest usuzovati, že zákon, když v těchto normách mluví o dvou neb několika bytech, má na mysli byty, které jsou obývány majetníkem, majíce sloužiti ukojení bytové potřeby jeho a jeho příslušníků, nikoliv však byty, které podle smluvního poměru s majetníkem bytu jsou vyhrazeny kompaciscentům jeho a jimi jsou také používány. Nemohlť by jinak majetník bytu pro ukojení bytové potřeby svojí a bytové potřeby svých příslušníků voliti byt, jenž by pro něho byl vyloučen z užívání, poněvadž právo naň bylo smluvně zabezpečeno osobě třetí, a byt takový nemohla by mu ani obec (společný bytový úřad) ponechati, poněvadž rozhodnutí obce, jak je na mysli má třetí odstavec § 4 bytového zákona, nedotýká se smluvního poměru, v němž majetník bytu je vůči třetím osobám stran tohoto bytu.
Je nesporno, že zabraný byt dán byl stěžovatelkou v podnájem, a že podnájemníkem je také ve svém celku podle smluvního poměru se stěžovatelkou výlučně používán, takže stěžovatelka sama v bytě tom bydliti nemůže. Jestliže za tohoto stavu věci naříkané rozhodnutí zabírá tento byt a odůvodňuje zábor ustanovením § 8, čís. 5 bytového zákona, pak dle úvah výše uvedených je v rozporu se zákonem, a slušelo je dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 641. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 814-815.