NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 5226.

Usnesení vydané při hlavním přelíčení před sborovým soudem, kterým se soud prohlásil nepříslušným, trestní řízení zastavil a věc postoupil politické správě k příslušnému řízení, jest i výrokem, že skutek, tvořící základ obžaloby, není trestným činem náležejícím před soud, a je svou podstatou výrokem zprošťujícím; je proti němu přípustna zmateční stížnost.
Poměr § 197 tr. zák. k § 13 odst. 2 zák. z 19. července 1921, čís. 267 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 20. února 1935, Zm I 700/33.)
Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací po ústním líčení o zmateční stížnosti státního zastupitelství do usnesení krajského soudu trestního v Praze ze dne 19. května 1933, jímž se v trestní věci proti K. M. a K. P. pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. z. soud prohlásil nepříslušným, trestní řízení zastavil a věc postoupil politické správě prvé stolice v Praze k příslušnému řízení, takto právem: Zmateční stížnosti se vyhovuje, napadené usnesení, jež je svým obsahem rozsudkem, se zrušuje a věc se vrací soudu první stolice k novému projednání a rozhodnutí.
Trestní rozhodnutí XVII. 6 — 5226 —
Z důvodů:
Obžalovaným K. M. a K. P. bylo podle žalobní formule obžalovacího spisu za vinu kladeno, »že v roce 1931 v P. ve vzájemném srozumění lstivým jednáním a předstíráním uvedli úředníky ministerstva sociální péče v omyl, kterýmž stát na svém majetku škodu 2000 Kč i 20000 Kč převyšující trpěti měl, a že tak spáchali zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. z.« V důvodech obžalovacího spisu bylo uvedeno v podstatě toto: »Podle ustanovení § 3 zák. ze dne 19. července 1921, č. 267 sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných je státní příspěvek příplatkem k podpoře v nezaměstnanosti vyplácené odborovou organisací; obě složky podpory, organisační i státní, mají býti (odborovou organisací) vypláceny současně, a stát je tedy povinen svou kvotou přispívati teprve tehdy, když odborová organisace skutečně vyplatila podporu ze svých prostředků (podporu organisace). V praxi výplata podpory děje se tak, že odborová organisace vyplatí ze svých peněz jak organisační příspěvek, tak i současně kvotu, kterou má platiti stát, předloží ministerstvu sociální péče průkaz o tom, že výplata se stala, a na základě toho ministerstvo vyplatí odborové organisaci kvotu na stát připadající. Takové podpory vyplácel i »Průmyslový svaz dělnictva textilního v Čsl. republice v Praze«, který však dal svým místním skupinám pokyn, aby nezaměstnaným členům, uplatňujícím nárok na podporu v nezaměstnanosti, vyplácen byl pouze státní příspěvek bez podpory organisační. Jak bylo zjištěno, skutečně se tak dělo v okresích a-ském, v-ském a p-ském. Vzdor tomu předkládal svaz ministerstvu sociální péče výkazy, podepsané ve smyslu § 13 svaz. stanov předsedkyní K. P. a tajemníkem K. M., za účelem refundace státního příspěvku, v nichž uvedeno, jakoby byla vyplacena celá podpora v nezaměstnanosti, tedy i organisační příspěvek, ačkoli tento vyplacen nebyl. Svaz žádal ministerstvo soc. péče za refundaci státního příspěvku pro P. částkou 16824 Kč, pro V. částkou 37449 Kč, pro A. částkou 16824 Kč. Částky tyto byly mu jako zálohy na státní příspěvek vyplaceny, stát však škody neutrpěl, ježto ministerstvo bude si moci zálohy ty odečísti od dále docházejících vyúčtování. K. P. i K. M., popírajíce podvodný úmysl, uvádějí, že členové svazu dobrovolně, aby ulehčili finanční tísni svazu, k výzvě tohoto poshověli s výplatou organisační složky podpory. Poněvadž však obvinění předkládali ministerstvu soc. péče výkazy, o kterých jim bylo známo, že neodpovídají skutečnosti, pokud se týče vyplacení příspěvku organisačního, je tu důvodné podezření, že svým lstivým jednáním a předstíráním uvedli úředníky zmíněného ministerstva v omyl, aby stát vyplacením složky podpory v nezaměstnanosti v případech, kdy k tomu nebyl povinen, utrpěl škodu 20000 Kč převyšující.«
V protokole o hlavním líčení o této obžalobě je zaznamenáno, že po vyvolání věci bylo konstatováno, že k hlavnímu líčení se dostavil obžalovaný M., že obžalovaná P. se nedostavila a že doručení obsílky této obžalované není vykázáno, dále zaznamenáno, že obhájce obžalovaných učinil ihned návrh na odročení hlavního líčení, a pak ihned po těchto záznamech uvedeno: »Vzhledem k tomu, že předseda má pochybnost, zdali je soud k projednání této záležitosti příslušný, odebral se senát ku poradě a po skončení (porady) prohlásil předseda usnesení, že soud se — 5226 —
prohlašuje za nepříslušna k projednání této záležitosti vzhledem k ustanovení § 13, odst. 2 zák. ze dne 19. července 1921, čís. 267 sb. z. a n., a řízení se zastavuje, a přednesl důvody tohoto usnesení obsažené v písemném vyhotovení.« Podle písemného vyhotovení tohoto usnesení zní enunciát usnesení takto: »Soud prohlašuje se k rozsouzení této trestní věci nepříslušným, trestní řízení zastavuje a postupuje věc politické správě prvé stolice v Praze k příslušnému jednání«.
Zmateční stížnost státním zastupitelstvím do tohoto usnesení podaná uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281, č. 3, 6 a 9 a) tr. ř.
Podle § 280 tr. ř. lze užíti opravného prostředku zmateční stížnosti proti rozsudkům sborových soudů prvé stolice. Trestní řád neobsahuje definice rozsudku, zejména rozsudku sborového soudu prvé stolice, avšak obsahuje různá ustanovení — jsou to zejména ustanovení §§ 257, 259, 260 a 261, — z nichž vysvítá, že rozumí rozsudkem sborového soudu prvé stolice rozhodnutí tohoto soudu, jímž se ukončuje hlavní líčení vyřízením obžaloby, a to buď výrokem zprošťujícím (§ 259 tr. ř.) nebo výrokem odsuzujícím (§ 260 tr. ř.) nebo výrokem, jímž sborový soud prvé stolice se prohlašuje za nepříslušna proto, že shledal, že jde o zločin nebo přečin náležející před soud porotní (§ 261 tr. ř.). Napadeným usnesením bylo ukončeno hlavní líčení vyřízením obžaloby, a to vyřízením, uzavírajícím v sobě výrok, že skutek tvořící základ obžaloby není trestným činem náležejícím před soud, tedy vyřízením, jež je svou podstatou výrokem zprošťujícím (§ 259, č. 2 tr. ř.). Podle toho dlužno napadené usnesení pokládati za rozsudek sborového soudu prvé stolice. Skutečnost, že hlavní líčení nebylo provedeno podle předpisů trestního řádu, a skutečnost, že rozhodnutí, o něž tu jde, se nestalo ve formě rozsudku, nemohou podle toho, co bylo uvedeno o podstatě rozsudku sborového soudu prvé stolice, na tom nic měniti, kdyžtě napadeným usnesením bylo zahájené hlavní líčení ukončeno a usnesení to je svým obsahem, jenž je vedle posléze zmíněné skutečnosti jediné rozhodným pro posouzení, zda tu jde o rozsudek či nikoli, ve skutečnosti rozsudkem sborového soudu prvé stolice. Za tohoto stavu věci dlužno souhlasiti s názorem, státním zastupitelstvím ve zmateční stížnosti hájeným, že lze proti uvedenému, nalézacím soudem za usnesení označenému rozhodnutí užíti opravného prostředku zmateční stížnosti.
Napadené usnesení trpí zmatkem podle § 281, č. 9 a) tr. ř. stížností mu vytýkaným. Jak bylo již poznamenáno, uzavírá toto usnesení v sobě výrok, že skutek tvořící předmět obžaloby, není trestným činem, náležejícím před soud. Tímto výrokem bylo však zákona nesprávně použito.
Nalézací soud dovolává se na odůvodněnou svého rozhodnutí neprávem ustanovení § 13, odst. 2 zák. ze dne 19. července 1921, čís. 267 sb. z. a n., podle něhož odpovídají členové výboru, určení podle stanov odborové organisace k hospodaření státním příspěvkem, osobně za přesné zachovávání všech ustanovení tohoto zákona, a podle něhož každé jimi zaviněné přestupování nebo nedbání tohoto zákona trestá politická správa prvé stolice pokutou až do výše 1000 Kč nebo v případě nedobytnosti vězením až do 3 měsíců. Tímto ustanovením nebylo nic změněno na ustanoveních trestního zákona. Ani znění ani smysl tohoto ustanovení — 5226 —
zákona neposkytují opory pro právní názor, že přestoupení nebo nedbání citovaného zákona z roku 1921, zaviněné zmíněnými členy výboru odborové organisace, tvoří pouze správní přestupek i tenkrát, když toto přestoupení nebo nedbání posléze uvedeného zákona vykazuje zároveň všechny náležitosti skutkové podstaty trestného činu náležejícího před soud. V souzeném případě nekladla obžaloba obžalovaným za vinu pouhé přestoupení nebo nedbání ustanovení zmíněného zákona z roku 1921, neshledávala zejména, což dlužno vzhledem k obsahu důvodů napadeného usnesení zdůrazniti, trestný skutek obžalovaných v tom, že zavinili, že jmenovaná odborová organisace vyplácela nezaměstnaným členům v některých okresech státní příspěvek k podpoře nezaměstnaných, aniž jim současně vyplatila též podporu v nezaměstnanosti, již jim měla podle svých stanov a pravidel poskytnouti, nýbrž kladla obžalovaným, jak již bylo uvedeno, za vinu skutek záležející v tom, že uvedli ve vzájemném srozumění lstivým jednáním a předstíráním, a to předkládáním výkazů nesprávného obsahu, o nichž se bylo zmíněno, úředníky ministerstva soc. péče v omyl, kterýmž měl stát utrpěti na svém majetku škodu 20000 Kč převyšující. Tento obžalobou obžalovaným za vinu kladený skutek vykazuje však všecky náležitosti skutkové podstaty zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. z., tedy trestného činu náležejícího před soud.
Z odstavce rozhodovacích důvodů počínajícího slovy: »Dle citovaných ustanovení vzchází. . .« vysvítá, že nalézací soud dospěl též k závěru, že státu nebyla v tomto případě způsobena žádná škoda. Tu stačí uvésti, že se ke skutkové podstatě zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. z. a k podvodu podle § 197 tr. z. vůbec skutečné způsobení škody nevyhledává.
Z téhož odstavce rozhodovacích důvodů podává se dále, že nalézací soud zaujal též stanovisko, že státu nemohla býti skutkem obžalovaným za vinu kladeným vůbec způsobena majetková škoda. Napadené usnesení spočívá však i v tomto směru na právním omylu: neboť předpoklad, z něhož nalézací soud v tomto směru vychází, t. j., že nezaměstnaným členům odborové organisace, jež má podle svých stanov svým členům poskytovati podporu v nezaměstnanosti, přísluší nárok na státní příspěvek k této podpoře i v případech, v nichž jim odborová organisace tuto podporu, již má ze svých vlastních prostředků poskytovati, nevyplácí, je právně mylný. Nalézací soud dovolává se na odůvodněnou tohoto svého předpokladu ustanovení §§ 2, 3, 4, č. 7 a 13, odst. 2 zák. ze dne 19. července 1921, čís. 267 sb. z. a n., leč neprávem. Ustanovení § 4, č. 7 tohoto zákona, jež praví, že odborová organisace je povinna podrobiti se státnímu dohledu ministerstva sociální péče, prováděnému spolu s ministerstvem financí, na hospodaření státním příspěvkem, a ustanovení § 13, odstavec 2 téhož zákona, jehož obsah byl již uveden, nemají podle svého obsahu pro posouzení otázky zde v úvahu přicházející vůbec žádného významu. Z ustanovení § 2 téhož zákona: »Nárok na státní příspěvek k podpoře nezaměstnaných mají členové odborové organisace zaměstnanců, která podle svých stanov a pravidel poskytuje členům podporu v nezaměstnanosti« ve spojení s ustanovením 1. odstavce § 3 téhož zákona, podle něhož je státní příspěvek příplatkem k podpoře v nezaměstnanosti vyplácené odborovou organisací a podle něhož odborová organisace státní příspěvek vyplácí nezaměstnaným na účet státní pokladny současně s podporou v nezaměstnanosti, vysvítá však zcela jasně, že nezaměstnaným členům odborové organisace, jež má podle svých stanov a pravidel poskytovati podporu v nezaměstnanosti, vzchází nárok na státní příspěvek k této podpoře jedině v případech, v nichž jim odborová organisace podporu v nezaměstnanosti, t. j. složku podpory, již má sama ze svých prostředků poskytovati, skutečně vyplácí. Jinak snaží se napadené usnesení pouze dovoditi, že nalézací soud byl oprávněn, ba i povinen zkoumati a řešiti otázku, zda je příslušným k rozsouzení této trestní věci či nikoli. Z toho, co uvedeno, plyne, že napadené usnesení je stiženo hmotněprávním zmatkem podle § 281, č. 9 a) tr. ř. stížností uplatňovaným. Vzhledem k tomu bylo zmateční stížnosti vyhověti a napadené usnesení jako zmatečné zrušiti, aniž bylo třeba obírati se též formálními důvody zmatečnosti, jichž stížnost se dovolává.

Citace:

Čís. 5445. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 491-494.