NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2245.

Pro pojem »lsti« (§ 96 tr. zák.) se vyžaduje pouze, by únos byl tajen před osobou oprávněnou. V případech únosu, k nimž dochází s přivolením unesené osoby, však na úkor práva třetích osob, stačí, byl-li únos proveden bez vědomí oprávněné osoby; není třeba zvláštních úskoků.
Oprávněnou osobou jest i matka-vdova.
Požadavek »manželství« (§ 463 tr. zák.) nemůže nahraditi pouhé skutečné spolužití dvou osob různého pohlaví ve společné domácnosti.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1926, Zm I 770/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 1. října 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem únosu podle §u 96 tr. zák. a přestupkem krádeže podle §u 460 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Ke skutkové podstatě zločinu veřejného násilí únosem podle §u 96 tr. zák., z něhož obžalovaný viněn jest veřejnou obžalobou proto, že v květnu 1925 v H. nezletilou Marii S-ovou její matce, vdově Františce S-ové, tedy dítě rodičům, lstí unesl, vyžaduje se, pokud jde o pojem lsti, pouze, by únos byl tajen před osobou oprávněnou, a stačí, v oněch případech únosu, k nimž dochází s přivolením unesené osoby, však na úkor práva třetích osob, byl-li únos proveden bez vědomí oprávněné osoby, zvláštních úskoků k pojmu »lsti« v případech únosu tohoto druhu netřeba. S hlediska tohoto právního názoru jevil se nalézacímu soudu právem zbytečným důkaz, navržený při hlavním přelíčení obhájcem obžalovaného, by Marie H-ová, Josef L., Jan B. a Václav L. byli vyslechnuti jako svědkové o tom, že Marie S-ová věděla docela dobře, že obžalovaný je ženat, že se sama k němu chovala způsobem dotíravým, že nechtěla od něho odejíti a ho opustili, že naopak tvrdila, že matka a bratr ji doma týrají, že nemůže doma vydržeti a že proto pojede pryč. Tyto skutečnosti byly by v případě, kdyby se důkaz o nich byl zdařil, nasvědčovaly pouze tomu, že nezletilá Marie S-ová byla odhodlána opustiti, ať již z pohnutek jakýchkoliv, domov, nebyly by však měly významu pro řešení jediné v tom směru rozhodné otázky, zda mělo se tak státi a stalo se tak skutečně s vědomím její matky Františky S-ové či bez něho. Rovněž nemohlo pro posouzení otázky, zda jde v projednávaném případě o zločin únosu, míti významu, zda Marie S-ová věděla, že obžalovaný je ženat, a zda chovala se sama к němu způsobem dotíravým. Rozsudek ostatně výslovně zjišťuje, že, když se Marie S-ová od manželky obžalovalého, který jí předstíral, že je svoboden, dozvěděla, že je ženat, obžalovaný ji ujišťoval, že se dá rozvésti a že si ji vezme. Důkazem o nepravdivosti posléz zmíněného rozsudkového zjištění, zbudovaného na svědeckém údaji Marie S-ové při hlavním přelíčení, obžalovaný nenavrhl. Františka S-ová pak udala při svém výslechu rovněž, že se dozvěděla, že obžalovaný je ženat, a to ještě před tím, než došlo k odjezdu obou; nebylo proto zapotřebí, prováděti v tom směru ještě nějaké další důkazy. Nezkrátil tudíž nalézací soud obžalovaného v jeho právech na obhajobu způsobem, který by zakládal zmatečnost podle čís. 4 §u 281 tr. ř. tím, když důkazy, navržené jeho obhájcem, zamítl jako zbytečné. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. spatřuje zmateční stížnost v tom, že prý rozsudek nezjišťuje okolností, jichž se vyžaduje ke skutkové podstatě zločinu podle §u 96 tr. zák., totiž ve směru objektivním, by nezletilá osoba byla z moci rodičů odňata na tak dlouhou dobu, že odnětí to mohlo rodiči vzhledem na okolnosti býti pociťováno jako odnětí mocenských práv, po stránce subjektivní pak, aby si pachatel byl toho vědom, že nezletilou dceru odnímá protiprávně otci, a by přes to vědomě provedl její odstranění, při čemž pachatelův úmysl musí tkvíti v tom, že chce vědomě porušiti moc, ve které se nezletilá osoba nachází. Nalézací soud prý přehlíží, že při zločinu únosu je třeba provésti násilí a že lest musí směřovati k tomu, by únos byl tajen před osobou oprávněnou, že tudíž nestačí vylákání jejího přivolení; pokládá prý proto soud neprávem za nerozhodné, že Františka S-ová o odjezdu své dcery věděla. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Rozsudkové zjištění, podle něhož se Marie S-ová dala pohnouti k odjezdu s obžalovaným jeho ujišťováním, že se dá rozvésti, že si ji vezme a s ní žíti bude, nasvědčuje tomu, že úmysl obžalovaného směřoval podle přesvědčení nalézacího soudu skutečně k tomu, by nezletilá Marie S-ová byla z moci své matky odňata na tak dlouhou dobu, že toto odnětí mohlo matkou býti pociťováno jako odnětí práv, jí к dceři po zbývající dobu její nezletilosti podle zákona příslušejících. Na pojem »otce«, jehož používá zmateční stížnost v dalších svých vývodech, nezdá se sice klásti zvláštní důraz, než, i kdyby tomu tak bylo, dělo by se tak neprávem, neboť § 96 tr. zák. mluví o usnesení dítěte rodičům. V projednávaném případě podřadil nalézací soud usnesení nezletilé Marie S-ové matce právem, ježto je podle rozsudkového zjištění vdovou, jí tudíž tím spíše náležela práva a uloženy byly povinnosti, naznačené, pokud jde o poměr mezi rodiči a dětmi v třetí hlavě všeobecného zákonníka občanského, zejména v jeho §§ech 139, 141, 144, 145. Další tvrzení, jakoby rozsudek nezjišťoval, že si obžalovaný byl toho vědom, že odnímá nezletilou dceru její matce protiprávně, je nesprávné, neboť rozsudek výslovně zjišťuje, že obžalovaný věděl nejen o nezletilosti Marie S-ové, nýbrž i o tom, že s ním ujela proti vůli matčině, tyto skutečnosti však vyčerpávají ve spojení s předchozím zjištěním rozsudkovým, podle něhož obžalovaný Marii S-ovou vybídl, by s ním ujela, skutkovou podstatu zločinu podle §u 96 tr. zák. i po stránce subjektivní, uzavírají v sobě zejména i úmysl obžalovaného, odníti nezletilou dceru matce protiprávně a porušiti takto (vědomě) moc, ve které se táž vůči matce nacházela. Nevhodné mluví zmateční stížnost dále o potřebě provedení násilí. Zločinu podle §u 90 tr. zák. se dopouští, kdo některou z osob tam uvedených unese lstí nebo násilím. Stačí tudíž v souzeném případě zjištění, že obžalovaný unesl nezletilou Marii S-ovou lstí. O případ, v němž by přivolení oprávněné osoby bylo bývalo vylákáno, se v projednávaném případě nejedná, rozsudková zjištění, zejména zjištění, že Marie S-ová ujela s obžalovaným proti vůli matčině, které zatajila, že jede s obžalovaným, nasvědčují však přesvědčení nalézacího soudu, že únos (odjezd s obžalovaným) byl před Františkou S-ovou tajen. Okolnost, zjištěnou rozsudkem, že Františka S-ová věděla o odjezdu své dcery, označují jeho rozhodovací důvody právem za nerozhodnou vzhledem к dalšímu zjištění, podle něhož jí dcera zatajila, že jede s obžalovaným. Tvrdíc, že obžalovaný neměl Marii S-ovou k odjezdu a neměl na tom ani zájmu, ocitá se zmateční stížnost v nepřípustném podle §u 288 čís. 3 tr. ř. rozporu se skutkovým zjištěním rozsudkovým, zbudovaným na svědecké výpovědi Marie S-ové, podle něhož ji obžalovaný ujišťoval, že si ji vezme, a že s ní bude žíti a ji vybídl, by s ním ujela.
Neprávem napadá posléze zmateční stížnost, opírajíc se o důvod zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., i rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem krádeže ve smyslu §u 460 tr. zák. Její námitka, že nalézací soud nebéře zřetele k tomu, že Marie S-ová sdílela s obžalovaným společnou domácnost, že spolu žili jako muž se ženou a že S-ová mu dávala k disposici veškeré své věci, je právně bezpodstatnou. Okolnosti, zdůrazňované zmateční stížností, mohly by míti význam pouze tehdy, kdyby se jednalo o otázku, zda nezakládá čin obžalovaného skutkovou podstatu přestupku krádeže podle §u 463 tr. zák. Tento předpis nemůže však v projednávaném případě vůbec přijíti v úvahu, neboť podle něho trestají se (na žádost hlavy rodiny) jen krádeže (a zpronevěření) mezi manželi; pojem »manželství« nemůže nahraditi pouhé skutečné spolužití dvou osob různého pohlaví, sobě jinak cizích, ve společné domácnosti. Tvrdíc, že obžalovaný jednal ve všem za souhlasu a přivolení Marie S-ové a že táž dávala mu veškeré své věci k disposici, ocitá se zmateční stížnost opět v přímém rozporu se skutkovým závěrem rozsudkovým, podle §u 288 čís. 3 tr. ř. pro stěžovatele i pro zrušovací soud závazným, podle něhož nalézací soud na obhajobu obžalovaného, že kožešinu vzal s vědomím Marie S-ové a že peněz za ni použil pro společnou domácnost, nevzal zřetele vzhledem na zcela určitou výpověď jmenované, která to popřela.

Citace:

č. 2245. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 54-57.