Čís. 16511.

Smluvní pojištění odpovědnostní.
Pojistníkovo opominuti domáhati se u soudu svého nároku z pojistné smlouvy o odpovědnostním pojištění ve lhůtě ručené pojišťovnou, odmítající hraditi škodu vzniklou z pojistné příhody, nemá v zápětí zánik zákonného zástavního práva příslušícího poškozenou.
To platí i pří pojistníkově porušení oznamovacích závazností uložených mu po nastalé pojistné příhodě, splnil-li ony oznamovací závaznosti poškozený sám.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1937, Rv II 863/37.)
Srov. rozh. č. 15610, 15339 Sb. n. s.
Žalobce, který byl poškozen automobilem patřícím Josefu J. — pravoplatně odsouzenému k zaplacení 27651 Kč 80 h s přísl. žalobci — a jenž pro uvedený nárok exekučně zabavil a dal si přikázati pohledávku Josefa J. proti žalované pojišťovně z pojistné příhody, se domáhá poddlužnickou žalobou podle § 308 ex. ř. na žalované zaplacení uvedené částky, omezené za sporu na 24333 Kč 60 h s přísl. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Podle § 127 zák. č. 501/1917 ř. z., tehdy platného, přísluší při odpovědnostním pojištění poškozenému zákonné zástavní právo pro jeho nárok na odškodnění vůči pojišťovně. To odpovídá čl. 17, odst. 4, všeob. poj. podmínek. Dotčené zákonné zástavní právo vzniká nepochybně již samým poškozením, a je proto pro jeho existenci a rozsah nároku vůči pojišťovně rozhodující stav, který tu byl v době škodné události. Účinek zástavního práva záleží právě v tom, že oprávněný z něho nemůže býti zkrácen disposicemi mezi věřitelem a dlužníkem, že tedy musí býti zákonné právo předem zrušeno, než by mohl věřitel dlužníkovi účinně platiti, aspoň dokud o zástavními právu ví (§ 294 ex. ř.). Podle čl. 17, odst. 4, všeob. poj. podmínek lze platiti pojištěnci na účet nároku třetí poškozené osoby Skutečně jen tehdy, je-li prokázán její souhlas. Je zřejmé,, že i jinaké disposice mezi věřitelem a dlužníkem jsou na újmu uvedeného zástavního práva vyloučeny, vždyť právě placení jest pravidelným a nejoprávněnějším způsobem, jímž se pohledávka ruší (arg. a maiore ad minus). Žalovaná, jak jest zjištěno, byla uvědoměna o úrazu hned po něm, o nároku žalobcovu věděla aspoň již od srpna 1932, a není proto oprávněna zbaviti se povinnosti k náhradě škody výzvou podle čl. 19 všeob. poj. podmínek, zaslanou pouze pojistníkovi, s účinkem i proti oprávněnému poškozenému. Tomu podobnou výzvu nezaslala, aspoň to neplyne z předložené korespondence a z přednesu žalované, a pouhé uvědomění jeho zástupce o tom, že žalovaná odmítla dopisem, zaslaným Josefu K. krýti pojistný případ, nemohlo by stačiti. Zrušení povinnosti žalované vůči Josefu J. nastalo proto pouze s výhradou zástavního práva žalobcova (anal. § 51 knih. zák.). Bylo proto uznati podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Odvolání je přisvědčiti ve stěžejní otázce, že pojišťovna pro porušení čl. 14, 15, 16 a 17 všeob. pojistných podmínek odmítla Josefu J. doporučeným dopisem krytí z oné nehody, vyzvavšího podle čl. 19 uvedených poj. podmínek a § 20, odst. 2, zák. č. 501/1917 ř. z., aby do 6 měsíců podal na ni zjišťovací žalobu. Skutkové okolnosti, týkající se tohoto odmítnutí, zejména odeslání dopisu odpovídajícího formou náležitostem čl. 19 všeob. poj. podmínek, zjistil napadený rozsudek a odvolací soud bere je za podklad svého rozhodnutí. Má-li žalobce zákonné zástavní právo podle § 10 autom. zák. na pojištěné částce, jest jeho právo akcessorické a předpokládá jsoucnost pohledávky. Není-li pohledávky, nemá-li pojistník nároku na pojistnou náhradu, neexistuje ani žalobcovo zástavní právo. Josef J. nepodal zjišťovací žaloby v půlroční lhůtě na pojišťovnu, ač byl k tomu vyzván hledíc na ustanovení § 20 zák. č. 501/1917 ř. z. Nárok Josefa J. z oné pojistky uhasí, proto zaniklo i akcessorní zástavní právo žalobcovo. Ustanovení speciálního předpisu § 51 kn. zák. nelze na tento právní závazek vztahovati, neboť se opírá o zcela jiné předpoklady právních poměrů. Ani § 294 ex. ř. není dotčené zásadě občanského práva na újmu. Podle § 1396, prvé věty, obč. zák. smí dlužník platiti jen postupníku anebo zástavnímu věřiteli a nikoli postupiteli. A podle druhé věty § 1396 obč. zák., uznal-li pohledávku vůči poctivému příjemci za pravou, jest zavázán uspokojiti jej jako svého věřitele. Zákaz placení neznamená zákaz jakékoli další disposice. Avšak v souzené věci nejde ani o nějakou disposici, nýbrž o nárok pojištěného Z pojistné smlouvy. Rozhodnutí o právním základě a existenci pojistné smlouvy nelze pokládati za volnou disposici. Nešlo ani o nějaké nedovolené pletichy na úkor pojištěného, nýbrž o právo pojišťovny založené uzavřením pojistné smlouvy. Ani z této smlouvy, ani z ustanovení zákona č. 501/1917 ř. z. nelze vyvoditi povinnost pojišťovny oznámiti podle § 20 uved. zák. i poškozenému, že odmítá pojistné krytí. Z uvedených důvodů bylo odvolání vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Ze zjištění nižších soudů plyne, že žalovaná pojišťovna dopisem ze dne 20. září 1932 ve smyslu čl. 19 uvedených pojistných podmínek pro pojištění povinného ručení (§ 20, odst. 2, zák. o poj. smlouvě ze dne 23. prosince 1917, č. 501 ř. z.) vůči pojistníku Josefu J. zamítla nárok na ni vznesený. Opominu-li poté pojistník v určené lhůtě domáhati se svého nároku u soudu a byla-li proto pojišťovna podle čl. 19 všeobecných poj. podmínek zproštěna závazku k plnění pojistníkovi, není to ještě na újmu žalobcovu. Tím nezaniklo zákonné zástavní právo poškozeného, jak bylo podrobně odůvodněno v rozhodnutí č. 15610 Sb. n. s., na něž se strany pro stručnost odkazují, neboť nejvyšší soud nemá v souzeném případě důvodu odchýliti se od zásady tam vyslovené. V rozhodnutí č. j. Rv II 410/35-1, jehož se žalovaná k podpoře opačného názoru dovolává, nebyla tato otázka vyřešena.
Žalovaná ani netvrdila, že by se bylo stalo zamítnutí nároku přímo vůči poškozenému způsobem vyhovujícím čl. 19 všeob. poj. podmínek a velícímu (§ 22) předpisu § 20, odst. 2, zák. č. 501/1917 ř. z., takže jest s hlediska dotčených, ustanovení bezvýznamný její dopis ze dne 26. října 1932 zaslaný právnímu zástupci žalobcovu. Z těchto úvah vyplývá, že při správném právním posouzení jest dovolání v otázce, kterou dovolatelova odpůrkyně sama nazývá jeho jádřem, odůvodněno. Hledíc však na námitky přednesené žalovanou v řízení před prvou stolicí a na vývody uplatňované v odvolání i v dovolací odpovědi, jest ještě dodati toto: Právní názor žalované, že v okamžiku, kdy došlo k pojistné příhodě, nebyla povinna krýti pojistníka Josefa J. již z důvodu ustanovení čl. 14 až 17 všeobecných pojistných podmínek, není správný. Stačíť poukázati na to, že tu šlo vesměs o povinnosti uložené pojistníku až po nastalé příhodě pojistné, takže je zřejmě pochybený závěr, který žalovaná při tom činí, že prý pojistníkovi ani v okamžiku pojistné příhody nemohl vůči pojišťovně vzniknouti žádný nárok, Vznikla-li pojistnou příhodou náhradní pohledávka pojistníkova, pak byla ihned postižena zákonným zástavním právem pro nárok poškozeného žalobce. Tímto zástavním, právem byl nejen, chráněn žalobcův nárok proti účinkům pojistníkova opominutí podle čl. 19 všeob. poj. podmínek (§ 20, odst. 2, zák. č. 501/1917 ř. z.), ale i žalobce jako poškozený byl oprávněn, aby sám po případě splnil povinnosti uložené pojistníku v čl. 14 a násl. všeob. poj. podmínek (viz rozh. č. 15339 Sb. n. s.). Že by jim žalobce nebyl dostál, žalovaná v dovolací odpovědi ani netvrdí a ze zjištění nižších soudů jest zřejmý opak. Tomu nasvědčuje zejména také dopis právního zástupce žalobcova ze dne 21. září 1932. Jest tedy v souzeném sporu nezávazné pouze to, zda právě pojistník splnil tyto povinnosti. Námitka žalované, že pojistník nezaplatil první pojistnou prémii v době pojistné příhody a že již tím byla pojišťovna prosta povinnosti k plnění, jest pro posouzení věci v tomto směru bez významu, ježto žalovaná pojišťovna prémii tu včas soudně uplatňovala, aniž se jí před pojistnou příhodou vzdala (čl. 10, odst, 3, posl. věta, všeob. poj. podmínek), jak je zřejmé ze spisů okresního soudu v O. C IV 2724/31 a E V 2775/32.
Není důvodná též výtka žalované, že se žalobcův nárok na útraty exekuce E VI 1777/35 (správně E VI 1076/35) v částce 199 Kč 99 h neopírá ani o § 127 zák. č. 501/1917 ř. z., ani o § 10 zákona č. 162/1908 ř. z., jak vyplývá z předchozích úvah, neboť nejde tu o samostatný nárok a žalovaná odůvodňuje v podstatě tuto výtku zase jen poukazem na to, že pojistník pohledávku vůči ní neměl.

Citace:

č. 16511. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 625-628.