NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Č. 11992.

Řízení před nss-em: I. * Proti výnosu min. vnitra, jakožto pouhému intimátu rozhodnutí vlády, může stížnost k nss-u brojiti jen co do otázky, zda intimátem tím bylo rozhodnutí vlády sděleno straně obsahově správně a úplně, čili nic.
Zaměstnanci veřejní: II. * Přiznání vyššího platového stupně téže platové stupnice podle § 196 odst. 7 a § 207 plat. zák. bývalou zsk-í slezskou úředníku v době, než byl plat. zák. č. 103/1926 Sb. na zaměstnance země Slezské recipován, nelze pokládati za jmenování ve smyslu § 212 odst. 2 plat. zák. — III. * Preklusivní lhůty § 151 odst. 7 a 8 plat. zák. č. 103/1926 Sb. počínají běžeti v případech, v nichž výměra služebních (pensijních) příjmů podléhá schválení dozorčím úřadem podle § 212 odst. 4 plat. zák., teprv od doručení schvalovacího aktu dozorčího úřadu. — IV. * Vláda jest podle § 212 odst. 4 plat. zák. příslušnou rozhodovati o schválení rozhodnutí býv. zem. správ. komise slezské stran přiznání vyššího platového stupně téže platové stupnice a určení pensijní základny zaměstnanci země Slezské nad míru stanovenou v § 212 odst. 1 plat. zák., třeba ve výměru zaměstnanci doručeném nebylo schválení to vyhrazeno.
(Nález ze dne 25. června 1935 č. 14087/35.)
Prejudikatura: ad II. až IV.: Boh. A 8927/30, 9028/31, 9029/31, 10872/33.
Věc: Ing. Jaroslav V. v O. (adv. Dr. Slavomil Novotný z Moravské Ostravy) proti vládě republiky Československé a proti ministerstvu vnitra o přiznání vyššího platového stupně, výměru výslužného a osobní přídavek k odpočivným platům. Výrok: Stížnost do výnosu min. vnitra ze 14. října
1931 se odmítá pro nepřípustnost. Stížnost do rozhodnutí vlády republiky československé z 2. října 1931, intimovaného výnosem předsednictva ministerské rady ze 6. října 1931, se dílem odmítá pro nepřípustnost, dílem zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl jakožto ředitel měst. stav. úřadu ve S. k žádosti své z 2. srpna 1920 na základě usnesení zsk pro Slezsko ze 4. září 1920 dekretem z 25. září 1920 ustanoven definitivním úředníkem v technických službách zemských s tím, že v případě nastoupení služby bude se zřetelem k jeho veškeré dosavadní soukromé i veřejné služební době a se započtením 3 válečných roků zařazen do VI. hodn. třídy 1. stupně a s dalším postupem od 1. května 1922. Když pak dne 2. listopadu 1920 službu nastoupil, byly mu výměrem téže zsk ze 6. listopadu 1920 služební požitky vyměřeny a udělen titul »slezský zemský vrchní stavební rada«.
K další žádosti z 23. prosince 1920 byl st-1 usnesením zsk pro Slezsko z 15. ledna 1921 jmenován ředitelem zem. stav. úřadu a dekretem z 22. ledna 1921 propůjčeno mu místo přednosty zem. stav. úřadu a zařazen do V. hodn. třídy 1. plat. stupně od 1. ledna 1921, a podle dekretu ze 17. prosince 1923 postoupil od 1. ledna 1924 do 2. plat. stupně V. hodn. třídy.
Podle dekretu zsk pro Slez. z 28. prosince 1922 usnesla se tato započísti st-li předchozí jeho službu před vstupem do slez. zem. úřadu, t. j. před 1. listopadem 1920, do postupu i pense, a to: veřejnou službu od 16. června 1904, resp. od 15. září 1907, celkem 16 r. 5 1/2 m., válečná léta 3 r., soukromou službu od 1. května 1902 do 15. června 1904 plně, poněvadž zkušenosti, kterých si získal u různých firem, úplně mohl zhodnotiti v slez. zem. službách, 2 r. 1 1/2 m., dohromady 21 r. 7 m.
Přihlížejíc k usnesením zsk pro Slez. z 28. června 1926 a z 2. července 1927, usnesla se vláda ve schůzi konané dne 3. února 1928 podle výnosu předsednictva min. rady ze 6. února 1928 schváliti podle zák. č. 280/1920 Sb. a podle § 212 odst. 4 zák. č. 103/1926 Sb., aby platové a služební poměry zaměstnanců země Slezské byly, počínajíc 1. lednem 1926, upraveny podle obdoby předpisů, které od uvedeného dne platí pro zaměstnance státní, zejména tedy podle obdoby zák. č. 103/1926 Sb. a veškerých předpisů na základě tohoto zák. vydaných, s tím, že převod zaměstnanců do nových platů provésti sluší podle obdoby ustanovení §§ 166—172, 180, 181, 183, 190, dále § 192 odst. 1 a 2, § 193 odst. 1, § 196 odst. 1—3, §§ 197—199 a § 212 odst. 1—3 plat. zák., resp. podle obdobných předpisů na základě téhož zákona vydaných, a že pokud tyto uvedené předpisy vycházejí z úpravy požitků zaměstnanců podle předpisů před 1. lednem 1926 platných, jakož i z výhod nabytých jmenováním, jest při provádění zmíněných opatření postupovati podle § 212 odst. 1 a 2 plat. zák. a že vláda vyhrazuje svému schválení podle § 212 odst. 4 plat. zák. individuální převodová opatření zsk podle obdoby části VII. plat. zák. a žádá, aby návrhy na schválení těchto opatření byly předloženy prostřednictvím min. vnitra. Konečně vyhradila vláda výslovně svému zvláštnímu schválení veškerá opatření orgánů zemské samosprávy ve Slez., jež podle ustanovení plat. zák. a příslušných obdobných předpisů na jeho základě vydaných jsou pro obor státní správy vyhrazena působnosti vlády nebo vyžadují souhlasu min. fin., po případě min. vnitra.
Když byl st-l výměrem zsk pro Slez. z 28. června 1926 převeden do platů podle zák. č. 103/1926 Sb. a přiznáno mu od 1. ledna 1926 služné 3. platové stupnice stupně b) s dalším postupem od 1. ledna 1927 do stupně c), bylo toto opatření vládou ve schůzi konané dne 10. května 1928 podle výnosu předsednictva min. rady z 12. května 1928 podle § 212 schváleno, o čemž byl st-l uvědomen na základě výnosu min. vnitra z 22. května 1928 dekretem zsk ze 4. listopadu 1928.
Dekretem téže správní komise ze 6. prosince 1926 bylo přiznáno st-li od 1. ledna 1927 služné 3. platové stupnice, stupně c) a usnesením ze 7. února 1927 započten byl st-li do pense další 1 a l/2 roku jakožto doba válečná »vzhledem k splněným náležitostem, stanoveným jednak nařízením min. zem. obrany z 10. prosince 1915, jednak příslušnými zákonitými ustanoveními čsl.«
Dříve ještě, než bylo vydáno prve zmíněné schvalovací usnesení vlády z 10. května 1928, bylo st-li dekretem zsk pro Slez. z 30. května 1927 sděleno, že se jmenovaná komise, opírajíc se o § 196 odst. 7 a § 207 plat. zák. č. 103/1926 Sb., usnesla, »vzhledem k jeho uspokojivé služební upotřebitelnosti a k odstranění dřívějších platových nesrovnalostí přiznati mu počínajíc dnem 1. ledna 1927 v jeho služební třídě I. b) požitky 3. platové stupnice, stupně d) ročních 49800 Kč.
Ke st-lově žádosti z 24. října 1928 usnesla se dále zsk podle dekretu z 15. listopadu 1928 » vzhledem k tomu, že ohrožený zdravotní stav st-lův byl prokázán lékařským vysvědčením MUDra B., primáře zem. nemocnice v Opavě, přeložiti st-le ke dni 30. listopadu 1928 do trvalé výslužby a vyměřiti mu odpočivný plat podle části VI. zák. č. 103/1926 Sb. s tím, že při posuzování st-lovy žádosti bylo přihlíženo k okolnosti, že podle usnesení zem. sněmu ze 4. října 1907 stanovena byla doba služby pro vysokoškolsky vzdělané zemské zaměstnance 30 let, která v důsledcích § 3 zák. č. 495/1921 Sb. a § 19 zák. č. 394/1922 Sb. určena byla pro zem. zaměstnance vysokoškolsky vzdělané 35 lety«. Dále bylo v dekretu uvedeno: »Propočítá-li se Vaše celková do pense započitatelná doba kombinovaným způsobem, zjistí se, že získáváte 100% pensijní základnu, a proto vyměřuje se Vám odpočivný plat 100% z pensijní základny služného stupně d) 3. platové stupnice podle ustanovení plat. zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb., který tvoří na výslužném ročně 49800 Kč a výchovném pro dvě dítky 3000 Kč «
Dalším výměrem z téhož dne a téhož jednacího čísla zpraven byl st-l, že se »zem. správ. komise pro Slez. usnesla vzhledem k tomu, že schválenou systemisací nebylo lze st-li propůjčiti služební místo vyšší platové stupnice, než ve které jest, přiznati mu do jeho odpočivných platů osobní přídavek 3000 Kč ...; protože však podle odst. 4 § 148 plat. zák. povoluje osobní přídavky výhradně vláda, a to k souhlasnému návrhu příslušného ústředního úřadu a min. fin., že za tou příčinou předkládá se příslušné usnesení zsk vládě k příslušnému řízení.«
Po vyjádření min. vnitra, min. fin. a min. prací vydala vláda podle výnosu předsednictva min. rady ze 6. října 1931 ve schůzi konané dne 2. října 1931 toto rozhodnutí před nss-em naříkané: »Vláda neschvaluje rozhodnutí býv. zsk pro Slez. z 30. května 1927, jímž řediteli zem. stavebního úřadu inž. Jaroslavu V. přiznáno bylo dnem. 1. ledna 1927 počínajíc služné 3. platové stupnice, stupně d), ani rozhodnutí téže komise z 15. listopadu 1928, pokud jím bylo jmenovanému úředníku vyměřeno výslužné částkou ročních 49800 Kč a povolen mu osobní přídavek k pensi v částce ročních 3000 Kč, a to z těchto důvodů: ing. Jaroslav V., narozený r. 1877, byl od 1. května 1902 do 15. června 1904 zaměstnán v soukromých službách. Po nabytí předepsaného vysokoškolského vzdělání (v roce 1904) byl od 16. června 1904 do 12. září 1907 ustanoven ve státní stavební službě při komisi pro regulaci řek v Čechách a od 15. září 1907 do 1. listopadu 1920 byl ve službách města S. Mezitím konal od 5. srpna 1915 do 30. listopadu 1917 válečnou službu vojenskou. Dne 2. listopadu 1920 přestoupil do zem. technické služby ve Slez., v kterémžto služebním poměru byl podle obdoby platové soustavy státních úředníků povýšen s účinností od 1. ledna 1921 do V. hodn. třídy a dnem 1. ledna 1924 dosáhl požitků 2. platového stupně této hodn. třídy. Ke dni 1. ledna 1926 byl rozhodnutím zsk pro Slezsko z 28. června 1926 převeden podle obdoby §§ 172 a 197 zák. č. 103/26 Sb. do 3. platové stupnice, stupně b) s doložením, že postoupí do stupně c) téže platové stupnice, vyhoví-li předepsaným podmínkám, dnem 1. ledna 1927. Toto rozhodnutí bylo usnesením vlády z 10. května 1928 podle § 212 odst. 4 zák. č. 103/1926 Sb. schváleno. Státní úředník bývalé skupiny A, vykazující stejně dlouhou započitatelnou dobu služební, stejnou předchozí soukromou, státní a městskou službu a stejnou válečnou službu vojenskou, jmenovaný týmž dnem jako inž. Jaroslav V., t. j. dnem 1. ledna 1921 do V. hodn. třídy, nemohl by podle §§ 172 a 197 zák. č. 103/1926 Sb. převeden býti ke dni 1. ledna 1926 do platové soustavy zavedené tímto zákonem jinak, než jak byl převeden inž. Jaroslav V. rozhodnutím zsk z 28. června 1926. Takovýto státní úředník by tudíž podle § 15 cit. zák. mohl dosáhnouti služného stupně d) 3. platové stupnice teprve dnem 1. ledna 1930. Kdyby pak takovýto státní úředník týmž dnem, jako inž. Jaroslav V., t. j. dnem 30. listopadu 1928, byl dán do trvalé výslužby za stejných okolností, jako tomu bylo u jmenovaného, totiž bez splnění podmínek stanovených v § 62 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z., bylo by mu možno vzhledem k započítatelné efektivní služební době od 16. června 1904 do 12. září 1907 a od 15. září 1907 do 30. listopadu 1928 po připočtení dvou válečných půlletí podle zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. (za léta 1914 a 1919), jakož i tří válečných roků podle min. nař. z 10. prosince 1915 č. 362 ř. z. (za léta 1915, 1916 a 1917) počítati celkem toliko 28 roků, 5 měsíců a 13 dní, okrouhle 28 roků, jakožto služební dobu rozhodnou pro vyměření výslužného, takže by mu podle čl. IV § 1 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. a § 154 zák. č. 103/1926 Sb. bylo lze vyměřiti výslužné toliko ve výši 83,2% pensijní základny 46200 Kč, tudíž částkou ročních 38438 Kč 40 h. Shora uvedenými rozhodnutími zsk z 30. května 1927 a z 15. listopadu 1928 bylo tudíž inž. Jaroslavu V. přiznáno více služebních a platových práv a nároků, než by mohl podle platných předpisů dosáhnouti státní úředník stejné kategorie a stejných služebních poměrů; dotčená rozhodnutí nelze také vzhledem k tomu, že jimi zsk jmenovanému jednak toliko zkrátila předepsanou lhůtu pro zvýšení služného, jednak vyměřila jeho odpočivné platy, považovati za jmenování po rozumu § 212 odst. 2 zák. č. 103/1926 Sb. a příčí se tudíž rozhodnutí ta ustanovením odstavců 1 až 3 posléze cit. paragrafu. Pokud pak se zsk usnesla povoliti jmenovanému úředníku k jeho odpočivným platům osobní přídavek ročních 3000 Kč, neschvaluje vláda toto opatření ze zásadních důvodů.«
O tomto usnesení vlády byl st-l na základě výnosu min. vnitra ze 14. října 1931, je intimujícího a st-lem rovněž naříkaného, uvědomen výměrem zem. úřadu v Brně z 1. dubna 1932 s tím, že o způsobu, jakým bude přeplatek na odpočivných platech srážen, rozhodnuto bude zvláště, což se stalo zatímně výměrem zem. fin. ředitelství v Brně ze 13. května 1932.
Stížnost vznesená k nss-u směřuje jednak proti rozhodnutí vlády z 2. října 1931, jednak proti intimujícímu je výnosu min. vnitra ze 14. října 1931.
I. Výnosu min. vnitra stížnost vytýká, že jest do té míry nejasný a neurčitý, že nelze prý posouditi, jde-li o přímé rozhodnutí neb opatření tohoto úřadu, resp. zem. úřadu v Brně, či o pouhé pokyny a sdělení vlády, podle nichž by teprve podřízené úřady měly vydati přímé rozhodnutí neb opatření ve věci samé, naříkatelné zákonnými opravnými prostředky.
Ze správních spisů jest však zřejmo, že nař. výnosem, intimovaným st-li výměrem zem. úřadu v Brně z 1. dubna 1932, sdělilo pouze min. vnitra k dalšímu opatření zem. úřadu v Brně usnesení vlády z 2. října 1931, a to v celém jeho obsahu a bez jakýchkoli dodatků, a že i zem. úřad v Brně intimoval je st-li v plném znění, připojiv sám pouze dodatek, že »o způsobu, jakým bude st-li přeplatek na odpočivných platech srážen, bude rozhodnuto zvláště.« Podle toho neučinilo min. vnitra ve věci samé vůbec žádného rozhodnutí neb opatření, jaké předpokládá § 2 zák. o ss, nýbrž výnos jeho, proti němuž stížnost směřuje, jest pouhým intimátem rozhodnutí úřadu jiného, jak jej ostatně stížnost sama označuje. Proti výnosu tomu jakožto pouhému intimátu mohla by však stížnost brojiti toliko v otázce, zda intimátem bylo st-li sděleno rozhodnutí vlády obsahově správně a úplně, čili nic. V tom směru však stížnost námitek nemá (§ 18 zákona o ss). Protože pak věcné námitky stížností uplatňované mohou se týkati jen rozhodnutí vlády, proti němuž stížnost současně čelí, nikoli intimátu min. vnitra, míjí se stížnost — pokud napadá výnos min. vnitra — svého cíle a bylo ji proto odmítnouti ipro nepřípustnost (srv. Boh. F 5782/31).
II. Usnesení vlády, jehož se stížnost dále týká, odepřelo schváliti rozhodnutí zsk pro Slez. v trojím směru: 1. rozhodnutí z 30. května 1927, jímž bylo st-li od 1. ledna 1927 přiznáno služné stupně d) 3. platové stupnice, 2. rozhodnutí z 15. listopadu 1928, pokud jím bylo st-li od 1. prosince 1928 vyměřeno výslužné 100% pensijní základny podle stupně d) 3. platové stupnice roční částkou 49800 Kč a 3. rozhodnutí z téhož dne, jímž st-li byl povolen osobní přídavek k odpočivným platům 3000 Kč ročně.
Již z tohoto obsahu nař. usnesení vysvítá, že neobsahuje vůbec žádného rozhodnutí o přeplatcích na odpočivných platech st-lových, a třeba intimující zem. úřad připojil ve svém intimátu dodatek, že »o způsobu, jakým bude přeplatek na odpočivných platech srážen, rozhodnuto bude zvláště«, a třeba snad mohl st-l býti na pochybách, nejde-li o výrok min. vnitra nebo žal. vlády, když nebyl dodatek ani výslovně, ani jinak srozumitelným a jasným způsobem označen jako výrok intimujícího zem. úřadu v Brně, nešlo přec v dodatku tom o žádné rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zákona o ss, nýbrž o pouhé sdělení, které se nijak nemohlo dotknouti st-lových subjektivních práv.
Vytýká-li tedy stížnost nař. usnesení vlády nezákonnost proto, že prý není žádného podkladu ke snížení st-lových odpočivných platů, jak mu byly zsk-í vyměřeny, a že v důsledku toho nepovstaly ani žádné přeplatky, které by měl vraceti, míjí se tato výtka v příčině přeplatků skutečným obsahem nař. usnesení, pročež ji bylo odmítnouti pro její nepřípustnost.
Jinak napadá stížnost rozhodnutí vlády z 2. října 1931 ve všech shora uvedených bodech.
Nežli však mohl nss přikročiti k meritornímu řešení stížnosti, musel se zabývati námitkou věcné nepříslušnosti vlády k schvalování, resp. neschvalování rozhodnutí bývalé zsk pro Slez. v bodech 1 a 2, ježto prý rozhodnutí této komise byla vydána bez jakékoli výhrady vyššího schválení i bez omezení a vláda nebyla ani zákonem zmocněna, aby zkracovala st-lova práva, nabytá pravoplatně řádným postupem úředním, takovou formou a obsahem, jak se stalo nař. výrokem. — Otázku příslušnosti žal. úřadu musel však nss vzhledem k ustanovení § 4 zákona o ss zkoumati z povinnosti úřední, aby zjistil předpoklady vlastni své příslušnosti s hlediska §§ 2 a 5 zákona o ss, a dospěl k těmto závěrům:
Není sporu o tom, že na st-le, který byl od roku 1920 definitivním úředníkem ve službách zemské samosprávy ve Slez., se vztahovalo již ustanovení § 3 zák. č. 495/1921 Sb., jímž bylo stanoveno, že »služební požitky a právní nároky úředníků a zaměstnanců zemí ...., stanovené služebními řády neb usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné neb rovnocenné kategorie a stejných poměrů rodinných, musí býti těmito korporacemi ... nejdéle do konce roku 1922 uvedeny na míru požitků, práv a nároků úředníků a zaměstnanců státních.« Pro st-le platilo dále i ustanovení § 19 zák. č. 394/1922 Sb., kterým zásada vyslovená v § 3 zák. č. 495/1921 Sb. byla převzata a rozšířena potud, že korporacím veřejnoprávním tam uvedeným bylo uloženo, že od 1. ledna 1923 musí služební požitky a právní nároky svých zaměstnanců, pokud přesahují míru požitků a právních nároků zaměstnanců státních z tohoto zákona vyplývajících, uvésti na míru požitků a právních nároků obdobných zaměstnanců státních podle tohoto zák. Ježto však oba cit. zákony nestanovily na provedení zmíněných předpisů žádných sankcí a nebyla proto — jak potvrzuje i důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. 103/1926 Sb., č. tisku 100/1926 posl. sněm. N. S. k § 213 osnovy, který přešel do zák. jako § 212 — »jak známo, příslušná ustanovení cit. zákonů nebyla dosud přesně provedena a zůstala tedy nadparita zaměstnanců těchto korporací v ohledu platovém nad zaměstnanci státními« —, chtěl zák. č. 103/1926 Sb. zameziti, aby jakékoliv úpravy platových a služebních poměrů zaměstnanců těchto korporací »nebyly v žádném směru příznivější pro tyto zaměstnance, než úprava pro zaměstnance státní«, pročež »aby tohoto cíle bylo dosaženo«, nejen převzal zásadu shora zmíněnou, stanoviv v odst. 1 § 212, že »služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/1922 Sb., nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné neb rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů«, a připustiv v odst. 2 a 3 téhož §u z uvedené zásady výjimky, normoval zároveň — jak zmíněná důvodová zpráva praví — »příslušné garancie«, stanoviv v odst. 4, že »provedení opatření podle předchozích odstavců vyžaduje ..., pokud jde o země, schválení vlády«, a ,v odst. 5, že »v případech zřetele hodných může vláda povoliti úchylku z ustanovení prvého odstavce.«
Ustanovením § 212 byla tedy od účinnosti plat. zák. č. 103/1926 Sb., t. j. od 1. ledna 1926, pro platová a služební práva i nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a tedy i zemí a to všeho druhu (srov. Boh. A 9028/31) bez ohledu na to, zdali se zakládají na služebních řádech a usneseních té které samosprávné korporace, či na jiné normě, třebas i zákona, a nejen pro případ převodu těchto zaměstnanců na platový systém zák. č. 103/1926 Sb., nýbrž zcela všeobecně, tedy jak pro případ jmenování nebo přiznání jiné výhody v aktivním služebním poměru, tak pro případ výměry odpočivných platů, vytčena nepřekročitelná mez, podle které samosprávné korporace nesmějí svým zaměstnancům poskytnouti neb ponechati služební požitky, práva a nároky jakéhokoli druhu v míře rozsáhlejší, než odpovídá míře platových a služebních práv a nároků obdobných zaměstnanců státních, nehledíc k výjimkám odst. 2 a 3 § 212, a zachování této hranice bylo dáno pod kontrolu potřebného schválení dozorčím orgánem, které, jak nss dovodil již v nál. Boh. A 8927/30, jest omezeno jen na prozkoumání, zdali úprava služebních požitků nebo jiných nároků provedená samosprávnou korporaci ať všeobecně, či individuálně, nepřesahuje zmíněné meze § 212 odst. 1 až 3 plat. zák. (srov. Boh. A 9029/31). Dohlédací úřad nespolupůsobí totiž svým schvalovacím aktem positivně při stanovení obsahu schvalovaného aktu, nýbrž vyslovuje jím, že s hlediska zájmů svěřených právním řádem jeho dozorčí pravomoci není proti aktu schvalovanému námitek. Rozsah jeho pravomoci řídí se tedy oněmi zájmy, jež má podle vůle zák. chrániti. Podle § 212 jest naprostá parifikace zaměstnanců veřejnoprávních korporací s obdobnými nároky rovnocenných zaměstnanců státních z poměru služebního oním zájmem, jehož ochrana jest svěřena pravomoci dozorčího úřadu. Aby mohl zájem ten náležitě chrániti, musí míti ovšem dozorčí úřad i oprávnění zkoumati všechny předpoklady jak skutkové, tak právní, jež mohou v případě, o jehož schválení či neschválení běží, přijití v úvahu, jinak by nemohl s bezpečností dojíti k závěru, zdali opatření schvalované nepřekračuje svým obsahem přípustnou mez práv a nároků.
Jest proto i v konkrétním případě vláda jakožto dozorčí orgán státní správy nad zemí Slezskou povolána a příslušná, aby posoudila, zdali vytčená mez byla u st-le zachována jednak přiznáním aktivního platu 3. platové stupnice stupně d), jednak výměrou odpočivných jeho platů, a podle toho pak schválení své ve smyslu odst. 4 § 212 plat. zák. udělila či odepřela, tím spíše, když se zsk za souhlasu vlády daného dne 3. února 1928 usnesla, aby platové a služební poměry zaměstnanců země Slezské byly od 1. ledna 1926 upraveny podle obdoby předpisů pro zaměstnance státní, zejména podle obdoby zák. č. 103/1926 Sb. a veškerých předpisů na jeho základě vydaných, čímž tyto předpisy pro zaměstnance země Slezské per analogiam recipovala.
Na této příslušnosti zákonem založené (§ 212 odst. 4 plat. zák.) nemůže nic změniti ani skutečnost, že usnesení zsk pro Slezsko, jimž vláda nař. rozhodnutím odepřela schválení, byla vydána bez omezení a výhrady vyššího schválení, ježto předpisy, normující věcnou příslušnost jednotlivých orgánů správy státní, jsou rázu kogentního, jich účinnost nezávisí na tom, zda v konkrétním případě ten který úřad jich dbal, po případě výhradu příslušného vyššího schválení učinil.
Neshledal proto nss výtku nepříslušnosti žal. úřadu důvodnou, tím méně, když nebylo st-lem vůbec tvrzeno, že by žal. úřad byl vybočil z mezí dozorčí moci jemu v § 212 odst. 4 plat. zák. svěřené.
Bylo proto přikročiti k meritu věci, jež nss může vzhledem k ustanovení § 2 zák. o ss přezkoumávati výhradně s hlediska, zdali nař. rozhodnutí jest v souhlasu se zákonem čili nic, nemůže však při tom dbáti zřetele, zda správně použitý zákon jest ve shodě ,s požadavky slušnosti, mravnosti nebo lidskosti. Uvažuje pak o zákonitosti nař. rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
K č. 1. Nař. rozhodnutí odepřelo schváliti rozhodnutí zsk, jímž st-li přiznáno od 1. ledna 1927 služné stupně d) 3. platové stupnice z důvodu, že obdobný státní úředník, který byl jako st-l k 1. lednu 1926 převeden do platu podle zák. č. 103/1926 Sb. ve služební třídě I. b) ve 3. platové stupnici stupni b) s nárokem na postup do stupně c) od 1. ledna 1927, mohl by stupně d) dosáhnouti teprv od 1. ledna 1930, takže usnesení to, když přiznání vyššího platového stupně nelze pokládati za jmenování ve smyslu odst. 2 § 212 plat. zák., příčí se odst. 1 téhož §u.
Stížnost shledává nezákonnost tohoto výroku v tom, že služné stupně d) 3. platové stupnice bylo st-li přiznáno pravoplatně výměrem zsk, který neobsahoval žádné výhrady vyššího schválení, a že povýšení to, odůvodněné st-lovou upotřebitelností, bylo v pravdě jmenováním a ne- může vzhledem k ustanovení § 151 plat. zák. po uplynutí lhůt tam stanovených býti měněno nebo rušeno. Uplatňuje tudíž podle toho stížnost ochranu práv nabytých pravoplatným jmenováním ve smyslu § 212 odst. 2 plat. zák.
Leč neprávem. Platový zákon stanoví v § 212 odst. 2 jako výjimku z předpisu odst. 1, jak shora byl citován, že »nabyl-li zaměstnanec jmenováním, provedeným podle platných předpisů, nároků, které přesahují míru nároků dosažitelnou pro státní zaměstnance stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů časovým postupem, lze vycházet! při úpravě podle § 3 zák. č. 495/21 Sb. a § 19 zák. č. 394/22 Sb., jakož i při úpravě podle tohoto zák. (t. j. č. 103/1926 Sb.) z nároků nabytých takovým jmenováním.« Předpokládá tudíž zákon jmenování provedené podle platných předpisů, které nabylo formální právní moci.
Usnesení zsk z 30. května 1927, jímž st-li byl přiznán stupeň d) 3. platové stupnice od 1. ledna 1927, tedy vyšší o jeden stupeň, než by mu na základě platového převodu podle zák. č. 103/1926 Sb. bylo příslušelo, bylo sice vydáno již za účinnosti plat. zák., ale ještě před tím, než byl plat. zák. na zaměstnance země Slez. recipován, což se stalo teprve schvalovacím usnesením vlády ze 3. února 1928, a než byl st-lův převod na platový systém podle tohoto zák. usnesením vlády z 10. května 1928 schválen. Platil tudíž v době přiznání vyššího platového stupně st-li pro zsk-i předpis § 212 plat. zák., vížící ji v příčině úpravy st-lových práv a nároků služebních, nikoli však předpisy ostatní, zejména ustanovení §§ 196 odst. 7 a 207 plat. zák., o které se tato ve svém rozhodnutí o přiznání vyššího stupně platového opřela a které na st-le se schválením vlády v té době ještě recipovány nebyly. Základem pro způsob jmenování mohlo tudíž zsk-i býti vzhledem k ustanovení § 25 zák. č. 20/1861 ř. z. o zem. zříz. pro vévodství slezské toliko usnesení zem. sněmu slezského, resp. od účinnosti zák. č. 280/1920 Sb. podle § 1 tohoto zák. usnesení vlády republiky Čsl.
Jestliže však zsk, která podle § 1 zák. č. 212/1919 Sb. nastoupila na místo zem. výboru, jakožto orgánu výkonného a dozorčího (§ 26 zák. č. 20/1861 ř. z.), tedy nikoli na místo zem. sněmu slez., jakožto orgánu usnášejícího a rozhodujícího (§ 25 cit. zák.), přiznala st-li vyšší platový stupeň podle platového zákona (§§ 196 odst. 7 a 207) platného pro úředníky státní, který na zemské úředníky slezské dosud recipován nebyl a jehož předpisy nepramenily v dřívějších usneseních zem. sněmu slez., resp. v správních opatřeních vlády podle zák. č. 280/1920 Sb. na místo tohoto sněmu, nelze uznati, že by šlo o jmenování podle platných předpisů, jehož pravomoc by musela vláda i když přesahuje míru dosažitelnou pro státní zaměstnance rovnocenné kategorie, jako jest st-l, ve smyslu § 212 odst. 2 plat. zák. při své schvalovací činnosti podle § 212 odst. 4 plat. zák. respektovati a jehož právní moc by jí překážela, odepříti předepsaný souhlas.
Tento nedostatek nebyl sanován ani pozdějším usnesením vlády ze 3. února 1928, jímž byla schválena recepce plat. zák. č. 103/1926 Sb. na slezské úředníky zemské se zpětnou platností od 1. ledna 1926, protože ze znění schvalovacího usnesení jest zřejmo, že vláda měla při něm na zřeteli toliko usnesení zsk pro Slez. z 28. června 1926 a z 2. července 1927, nikoli však usnesení této komise z 30. května 1927, jímž byl st-li vyšší platový stupeň přiznán. Ipso facto nemohla pak sanace aktu zsk zmíněným schvalovacím usnesením vlády nastati již proto, že si v něm vláda výslovně vyhradila zvláštnímu svému schválení veškerá opatření zemské samosprávy ve Slezsku, jež podle ustanovení plat. zák. a příslušných obdobných předpisů na jeho základě vydaných jsou pro obor správy státní vyhrazeny působnosti vlády (jak tomu jest v případě § 197 odst. 7 plat. zák.), nebo vyžadují souhlasu min. fin., po případě min. vnitra (jak tomu jest v případě § 207 v souvislosti s § 142 odst. 5 plat. zák.).
Než i kdyby bylo lze za to míti, že zsk, usnášejíc se o přiznání vyššího platového stupně st-li, činila tak v předpokladu a za podmínky výslovně nevyjádřené, že recepce platového systému podle zák. č. 103/ 1926 Sb. na slezské úředníky zemské a tedy i na st-le — na níž se již před tím zsk usnesla — bude vládou schválena, kterýžto předpoklad se pak usnesením vlády ze 3. února 1928 skutečně splnil, a že tedy předpisů plat. zák. z tohoto důvodu použila, nebylo by lze z této skutečnosti ve prospěch st-lův nic vytěžiti, kdyžtě nešlo ani o »povýšení« ve smyslu § 17 plat. zák. propůjčením systemisovaného služebního místa vyšší platové stupnice, ani o ustanovení na systemisované služební místo podle §§ 6, 7 a 9 plat. zák., nýbrž o přiznání vyššího platového stupně, tedy o výhodu, kterou ve smyslu předpisů plat. zák. nelze pokládati za jmenování (ustanovení) a která již proto, že obdobný státní úředník by na takovouto výhodu podle plat. zák. neměl nároku, přesahuje hranici § 212 odst. 1 plat. zák. Ale potom mohla by takovouto úchylku ze zmíněného předpisu povoliti podle § 212 odst. 5 plat. zák. toliko vláda, nikoli zsk.
Mohl tudíž žal. úřad právem podle § 212 odst. 4 plat. zák. schválení své odepříti a nemohlo se přiznání shora zmíněné výhody bez souhlasu vlády státi účinným vůči st-li. Jak nss ustáleně judikuje (viz na př. Boh. A 5142/25, 9029/31 a nál. tam citované), přistupuje totiž akt schvalovací jako actus posterior k aktu schvalovanému a dokončuje právně projev vůle oné korporace, jak byla vyjádřena v aktu schvalovaném, takže teprv oba akty dohromady tvoří právně platný celek. Teprve takový úhrnný akt může deklaratorně zjistiti neb konstitutivně založiti práva zaměstnanců veřejnoprávní korporace a může propůjčili volnímu projevu zákonného orgánu korporace té právní účinky. Odepřením schválení dozorčím orgánem nestává se akt, o jehož schválení běží, hotovým správním aktem a nemůže vytvořiti žádných práv. Neodnímá tedy odepření schválení ve smyslu § 212 odst. 4 plat. zák. zaměstnanci žádná pravomocně zjištěná či konstituovaná práva ani jich nemění. Nemá proto nař. rozhodnutí vlády povahu správního aktu, kterým by byla vláda odňala st-li nějaké pravoplatně jemu přiznané právo a jest opačné hledisko stížnosti liché. Že příslušný dekret zsk neobsahoval výhrady vyššího schválení, jest za tohoto stavu věci zcela nerozhodno.
Ale tím postrádají půdy i vývody stížnosti, opírající se o preklusi podle předpisu § 151 plat. zák., kdyžtě žal. úřad svůj zásah o tento předpis neopřel a nejde o opravu nesprávné výměry služebních příjmů, nýbrž o schválení dozorčím orgánem podle § 212 plat. zák. I tato výtka vychází z nesprávného pochopení obsahu nař. rozhodnutí. Předpis § 151 odst. 7 předpokládá, jak z přirozené povahy věci plyne, že úřad vydavší výměr o služebních příjmech (pokud se týče o pensijních příjmech) byl věcně k tomu podle platných předpisů příslušným. Neboť kdyby nebyl příslušným, byl by akt jeho zmatečným, právní moci neschopným a neměl by právní účinnosti, takže jeho zrušení nebylo by vůbec na lhůty v cit. §u vázáno. Z toho plyne, že tam, kde podle předpisu plat. zák. — jako tomu jest právě v případech § 212 odst. 4 — jest stanovena spolučinnost dvou úřadů, kde tedy jednotlivý úřad sám o sobě není příslušným, nýbrž, jak již shora řečeno, kde se t. zv. úhrnný akt teprv projevem obou příslušných úřadů stává perfektním, t. j. kde k perfekci aktu jest třeba nejen projevu úřadu dozorčí moci podrobeného (akt schvalovaný), ale též projevu úřadu dozorčího (akt schvalující), lze o výměru ve smyslu § 151 odst. 7 plat. zák. mluviti teprve tehdy, když oba tyto projevy jakožto součástky úhrnného aktu byly uskutečněny, kde tedy výměra odpočivných požitků provedená zsk-í slez. za účinnosti plat. zák. a po jeho recepci na zaměstnance země Slezské, byla též schválena vládou podle § 212 odst. 4 plat. zák. .Teprv od doručení výměru o takto provedené úpravě příjmů mohou počíti běžeti preklusivní lhůty, stanovené v předpisech § 151 odst. 7 a 8.
Jestliže však v konkrétním případě lhůty ty nemohly počíti dnem doručení výměru zsk, dokud se opatření jejímu nedostalo předepsaného souhlasu podle § 212 odst. 4 plat. zák., kde šlo tedy o akt úřadu, který sám o sobě (bez daného souhlasu vládou) nebyl k úpravě takové věcně příslušným, nemá stížnost pro svůj názor opory v předpisu § 151 plat. zák., pročež jest námitka její bezdůvodnou.
K č. 2. Nař. rozhodnutí dospělo dále k závěru o tom, že výměra odpočivných platů st-lových od 1. prosince 1928 příčí se imperativnímu předpisu § 212 odst. 1 plat. zák. proto, že ani obdobný státní úředník neměl by ze zákona nárok na zápočet služby soukromé pro výměru výslužného a že za stejných jinak poměrů měl by ze zákona nárok na zápočet toliko 4 roků válečných (podle zák. č. 457/1919 Sb. a min. nař. č. 362/1915 ř. z.), a dospělo k výpočtu doby rozhodné pro výměru výslužného 28 roků, 5 měsíců, 13 dnů, z níž podle zák. (čl. IV § 1 zák. č. 34/1907 ř. z. a § 154 plat. zák.) zjistilo procentní sazbu 83,2% pensijní základny stupně c) 3. platové stupnice.
Stížnost nepopírajíc, že by výpočet, pokud se týče obdobného úředníka státního, nebyl správným, shledává nař. rozhodnutí v tomto bodu nezákonným proto, že u st-le nebylo přihlíženo při výpočtu služební doby rozhodné pro výměru výslužného jednak k služební době ztrávené ve službách soukromých (2 roků, 2 měsíců, 15 dnů), jednak k další službě válečné (6 měsíců), ač tato období byla st-li započtena pravoplatnými dekrety zsk již před účinností plat. zák. i pro výměru výslužného, že zápočet ten uznán i při převodu st-le do platů podle cit. zák. schvalovacím usnesením vlády z 10. května 1928 a že nebylo dbáno usnesení zem. sněmu slez. ze 4. října 1907, plativšího až do 1. ledna 1923, podle jehož § 1 byla prý služební doba pro úředníky s vysokoškolským vzděláním ve službách země Slezské 30 let a procentní sazba činila za prvních 10 roků služby 40%, za další období až do 1. ledna 1923 3% za každý rok služby a od této doby teprve 2,4% pensijní základny, takže dlužno prý st-li čítati z celkové služební doby 31 roků, 2 měsíců 99,95% pensijní základny stupně d) 3. platové stupnice v roční částce 49800 Kč.
Opírá se tedy st-l i zde o právo nabyté z pravoplatných dekretů (co do zápočtu služební doby), resp. z usnesení zem. sněmu slez. (v příčině procentní sazby), vycházeje nepochybně z právního názoru, že příznivější výpočet procentní sazby, zrušený od 1. ledna 1923 ustanovením § 19 zák. č. 394/1922 Sb., byl aspoň pro dobu před účinností tohoto zák. jako právo st-lem nabyté zachován v platnosti.
Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Že by v tomto případě šlo o některou z výjimek zmíněných v § 212 odst. 2 a 3 zák. č. 103/1926 Sb., stížnost sama netvrdí. Pokud se pak týče ustanovení § 212 odst. 1 téhož zák., vychází konstantní judikatura nss-u (srv. na př. nál. Boh. A 9028/31, 9029/31, 10872/33 a j.) z právního názoru, že imperativnímu předpisu jak § 3 zák. č. 495/1921 Sb., tak § 19 zák. č. 394/1922 a tím více i § 212 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. musí ustoupiti jakákoli služební práva a nároky zaměstnanců samosprávných korporací veřejnoprávních (tudíž i zemí), ať se zakládají na služebních řádech a usneseních bez rozdílu, jde-li o usnesení generelní nebo individuální těchto korporací a třeba tedy i o práva založená na pravoplatných dekretech nebo dříve platných normách, pokud přesahují míru práv a nároků obdobných zaměstnanců státních, a že tedy pozbývají ipsa lege platnosti. Nelze tudíž právní moc dřívějších úprav platových a služebních práv těchto zaměstnanců, tedy i práv na vyměření odpočivných platů (srv. Boh. A 9172/31), zápočet služební doby pro tuto výměru a určení procentní sazby, s účinkem namítati proti úpravě jejich podle § 212 odst. 1 plat. zák., neboť cit. zákony v rozsahu v nich naznačeném ruší i práva nabytá v minulosti vůbec, tedy i práva nabytá před účinností zák. č. 394/1922 Sb. I kdyby tedy byl st-l nabyl již z dekretů zsk práva na zápočet soukromé služby (2 roků, 1/2 měsíce) a další válečné služby (4 roků, 6 měsíců) pro výměru výslužného a třeba před 1. lednem 1923 měl z tehdy platných norem nárok na hodnocení služební doby přesahující 10 roků 3% pensijní základny pro výměru výslužného, nepopírá-li stížnost, že tato práva převyšují míru práv obdobného zaměstnance státního, nebo netvrdí-li, že žal. úřad odpíraje schválení redukoval st-lova práva nabytá pod míru stanovenou v odst. 1 § 212 plat. zák., nemůže námitka nabytých práv míti úspěch.
Jest proto též bez rozhodujícího významu, že žal. úřad při převodu st-le do nových platů podle zák. č. 103/1926 Sb. uznal zápočet služební doby, jak byla st-li přiznána usneseními zsk, schváliv převod na základě takto provedeného zápočtu, když přece toto uznání, týkající se toliko zařazení a postupu v aktivních platech st-lových, nemohlo tvořiti prejudic pro dnešní otázku, ve které jde o zápočet pro nárok na výměru pense.
Nechrání-li však zákon práv nabytých ani z pravoplatných dekretů, ani z dřívějších norem plynoucích, pak jest v daném případě nerozhodno, zda pensijní dekret st-li doručený se stal pravoplatným a zda obsahoval výhradu vyššího schválení čili nic, protože právní moc jeho nevylučuje zásahu dozorčího úřadu podle § 212 odst. 4 plat. zák., naopak — jak nss ve shora cit. nál. Boh. A 9029/31 vyslovil — předpokládá, že správní akt, vyžadující schválení, stal se vůči osobám, které mají proti němu postavení strany, účinným a nezvratným, t. j. že proti nim nabyl právní moci. Tato právní moc může se ovšem týkati toliko poměru st-le k zsk, tedy aktu schvalovaného, nemůže však býti s účinkem namítána vůči úřadu dozorčímu (vládě), t. j. vůči správnímu aktu schvalujícímu, který upravuje právní posici zsk jakožto subjektu podrobeného dozoru, nikoli právní posici st-lovu.
Nss nemusel se proto zabývati dalšími námitkami stížnosti, pokud vyvozují nezákonnost nař. rozhodnutí z pravoplatnosti pensijního dekretu a pokud v této souvislosti dovolávají se ustanovení § 151 plat. zák., dovozujíce, že nastalo promlčení práva úřadu k jakékoli opravě nebo změně požitků st-li již přiznaných, zvláště v jeho neprospěch, nehledíc ani k tomu, že se žal. úřad ani v tomto bodu předpisu § 151 plat. zák. nedovolal, nýbrž rozhodoval o schválení podle § 212 odst. 4 plat. zák. Jinak platí tu totéž, co bylo o preklusi podle § 151 odst. 7 a 8 uvedeno již pod č. 1.
K č. 3. Neschválení osobního přídavku k pensi v částce 3000 Kč ročně »z důvodů zásadních« vytýká stížnost nedostatek odůvodnění, poukazujíc i na to, že není v nař. rozhodnutí ani uvedeno, jaké stanovisko zaujalo min. fin., jež se mělo k němu vyjádřiti.
Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou. Jest sice pravda, že žal. úřad v nař. rozhodnutí neuvedl ani skutečnosti, ani právních předpisů, jimiž se v tomto bodu při svém rozhodování řídil, ale ze souvislosti tohoto výroku s výměrem zsk z 15. listopadu 1928 jest vidno, že šlo o rozhodnutí ve smyslu § 148 odst. 4 plat. zák., podle kterého »osobní přídavky povoluje výhradně vláda, a to k souhlasnému návrhu příslušného ústředního úřadu a min. fin.« Ze znění tohoto předpisu plyne, že se jím nestanoví žádný nárok zaměstnanců na nějaké osobní přídavky, nýbrž že se tu ponechává zcela volné úvaze úřadu (vlády), ve kterých případech a za jakých podmínek hodlá osobní přídavek povoliti.
Nemá-li však zaměstnanec právního nároku, nemůže býti v žádném svém subjektivním právu ve smyslu § 2 zák. o ss dotčen, jestliže mu úřad v mezích své volné úvahy odepřel přídavek, a nemůže z cit. ustanovení vyvozovati ani procesní nárok na sdělení důvodů zamítavého výroku. Není proto vadou řízení, když vláda v případě st-lově nesdělila ani bližších důvodů neschválení osobního přídavku, ani obsahu vyjádření min. fin. A že by návrh na udělení přídavku nebyl předložen příslušnému ústřednímu úřadu (min. vnitra) a min. fin. k vyjádření, stížnost netvrdí. — — —

Citace:

č. 16907. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 698-699.