NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 16232.

I za účinnosti vlád. nař. č. 338/1936 Sb. z. a n. lze proti společnosti »Karlovarská spolková banka, společnost s r. o.« (»Karlsbader Vereinsbank, Gesellschaft m. b. H.«) v Karlových Varech, vésti exekuci na vydání cenných papírů, v jichž příčině bylo společnosti dáno zmocnění k libovolnému nakládání (§ 3 zák. č. 201/1924 Sb. z. a n.), plyne-li z exekučního titulu, že ukladatel zůstal vlastníkem cenných papírů, nikoli však k vymožení výtěžku za cenné papíry prodané před likvidací dotčené společnosti.
(Rozh. ze dne 28. června 1937, R I 723/37.)
Vymáhající věřitel Dr. V. B. jako správce konkursní podstaty Františka K., majitele bankovní firmy M., navrhl proti povinné společnosti »Karlovarská spolková banka, společnost s r. o.« (»Karlsbader Vereinsbank, Gesellschaft m. b. H.«) v Karlových Varech povolení exekuce jednak na vydání určitých cenných papírů, jednak k vymožení částky 2125 Kč s přísl. Exekuční soud uznal podle návrhu. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Přes to, že povinná banka jest podle vykonatelného rozsudku ze dne 23. června 1934 C V 339/34 okresního soudu v K. V. povinna, aby vymáhajícímu věřiteli vydala cenné papíry v exekučním, návrhu uvedené a zaplatila mu 2125 Kč s přísl., musil býti exekuční návrh zamítnut, protože podle vlád. nař. ze dne 18. prosince 1936, č. 338 Sb. z. a n., nabyvšího účinnost dne 1. ledna 1937, byla povinná banka zrušena a vstoupila podle řečeného nařízení do likvidace a její jmění tvoří společnou likvidační podstatu a pohledávky proti ní buď v penězích, nebo, pokud § 4 řeč. vlád. nař. nestanoví něco jiného, i pohledávky, které mají za předmět cenné papíry, v příčině nichž bylo dáno bance zmocnění k libovolnému nakládání s jakoukoli výhradou, se zapravují podle § 5 uved. vlád. nař. vydanými dluhopisy způsobem určeným v posléz dotčeném' předpisu. Exekuční návrh byl podán dne 12. dubna 1937 a možno tedy nárok, vymáhaný výše uvedeným rozsudkem, uspokojiti jen způsobem v dotč. vlád. nařízení uvedeným. Bylo proto rekursu vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice v příčině povolení exekuce na vydání cenných papírů v odst. 1 usnesení toho uvedených, sníživ přiměřeně útraty exekučního návrhu a útraty rekursní přisouzené v napadeném usnesení povinné bance, jinak dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Dovolací stěžovatel napadá usnesení rekursního soudu v podstatě toliko s hlediska vládního nařízení ze dne 18. prosince 1936, č. 338 Sb. z. a n. Také rekurs se opíral pouze o řečené vládní nařízení. Jde tedy o jeho správné užití a jen v těch mezích jest zkoumati otázku, zda je právně možná exekuce na vydání cenných papírů a na vymožení hotovosti 2125 Kč s přísl. Co se týká cenných papírů, je zřejmé z exekučních titulů (§ 3 ex. ř.), že ukladatel dal povinné společnosti zmocnění k libovolnému nakládání. Šlo by tedy o pohledávku podle § 3, odst. 1, b) uved. vlád. nař., o jejíž úhradě platí, že by ji bylo vyrovnati dluhopisy, kdyby tu byly další předpoklady podle § 3, odst. 1, řeč. vlád. nař. Pokud jde o tyto předpoklady, nelze sice pochybovati o tom, že pohledávka vznikla před 21. březnem 1933, avšak z exekučních titulů, a to z rozsudku krajského soudu’v Ch. jako soudu odvolacího ze dne 10. října 1934, č. j. Co IV 471/34-11, a z rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1936, č. j. Rv I 2846/34-1, plyne, že ukladatel zůstal vlastníkem uvedených tam cenných papírů. Nelze tedy míti za to, že by byl splněn další předpoklad naznačeného způsobu vyrovnání této pohledávky uvedený v § 3, odst. 1, uved. vlád. nař. Uplatňuje-li totiž vymáhající věřitel vlastnické právo ukladatelovo, a podle obsahu spisů není důvodu o tom pochybovati, pak nelze důvodně tvrditi, že jde o pohledávku, která by v úpadku povinné společnosti náležela do třetí třídy (§ 56 konk. ř.), neboť pak jde o věcné právo, jež jest posuzovati podle §§ 12 a 47, odst. 1, konk. ř. Toto právo na vyloučení není uvedeným vládním nařízením dotčeno [§ 7, odst. 2 b)]. Nepřekáží proto vládní nařízení č. 338/1936 Sb. z. a n. exekuci na vydání cenných papírů, o něž jde. Jinak jest tomu u exekuce týkající se peněžní částky 2125 Kč s 6% Úroky od 1. prosince 1932. Na tu částku se nevztahuje ustanovení § 47, odst. 2, konk. ř., neboť nelze míti za to, že by šlo o výtěžek za cenné papíry, prodané po prohlášení konkursu, neboť povinná společnost není v úpadku. Než i kdyby se mělo užiti právě dotčeného zákonného ustanovení aspoň obdobně, rozhodovala by na místě prohlášení konkursu doba likvidace (srv. § 1 vlád. nař. č. 338/1986 Sb. z. a n., §§ 84, 89 a násl. zákona ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. o společnostech s ručením omezeným) povinné společnosti, tedy zřejmé doba pozdější, než v které došlo k prodeji cenných papírů, jehož výtěžek jest vymáhán. Exekuce vydaná na svršky k vymožení' peněžní pohledávky 2125 Kč s příslušenstvím směřuje k jejímu zapravení v hotovosti a jest tedy ve smyslu § 3, odst. 1, a) uved. vlád. nař. nepřípustná, neboť není vykázáno vládní svolení k tomu. V této části proto rekursní soud správně exekuční návrh zamítl. V příčině exekuce na vydání cenných papírů však neposoudil rekursní soud věc správně po právní stránce, a bylo proto dovolacímu rekursu v tom směru vyhověti.

Citace:

Čís. 16232. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 42-44.