Čís. 8806.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Rozluku podle § 17 zák. z důvodu zlomyslného opuštění lze povoliti jen, stala-li se marně výzva ve smyslu § 13 c) rozl. zák. Byla-li rozluka povolena, ač tyto předpoklady nebyly zjištěny, jsou srovnalá rozhodnutí nižších soudů ve zřejmém rozporu se zákonem (§16 nesp. říz.).
V nesporném rozlukovém řízení nelze přisoudí ti útraty.
(Rozh. ze dne 21. března 1929, R I 40/29.)
Soud prvé stolice povolil rozluku manželství podle § 17 rozl. zák. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Podle § 17 manželské novely vyžaduje se pro přeměnu rozvodu manželství na rozluku, by rozvod byl právoplatně vysloven rozsudkem, a to na základě důvodu rozvodu, který by zároveň tvořil důvod rozluky, a by soud v nesporném řízení na základě provedených šetření dospěl k přesvědčení, že v řízení o rozvod na jevo vyšlé skutečnosti již tehdy by byly odůvodnily výrok o rozluce, kdyby o ni bylo žalováno. Jelikož ustanovení § 17 manž. nov. nečiní rozdílu mezi různými druhy rozsudku, jest bez významu, že se žádost o rozluku opírá o rozsudek pro zmeškání, zvláště když předpisy § 396 c. ř. s. zůstaly netknutými. Souhlasu druhého manžela se nevyžaduje, ani uplynutí určité lhůty od povolení rozvodu. Poněvadž v tomto případě jde o rozsudek pro zmeškání, jest považovati za zjištěné skutečnosti všechny údaje, které jsou v žalobě a nejsou vyvráceny předloženými důkazy a které proto nutno pokládati za pravdivé. Žalobce opřel žádost o rozvod o to, že manželství bylo již od počátku nešťastné, poněvadž žalovaná nedovedla pro nedostatek náležitých kuchařských vědomostí vésti domácnost, mimo to byla prý nečistotná, líná a pohodlná a posléze opustila manželské společenství a přes opětovné vyzvání se zdráhala je obnoviti. Není pochyby, že již v řízení o rozvod na jevo vyšlá a zjištěná skutečnost zlomyslného opuštění již tehdy byla by tvořila důvod rozluky ve smyslu § 13 písm. c) — Čís. 8806 —
386
manž. nov., kdyby o rozluku z tohoto důvodu bylo bývalo žalováno. Neboť, i když jest správné, že se v § 13 písm. c) manž. nov. mimo to vyžaduje, by druhý manžel nevyhověl soudnímu vyzvání vrátiti se do šesti měsíců do manželského společenství, přece není to podmínkou pro povolení rozluky manželství ve smyslu § 17 manž. nov., neboť jest to jen formální předpoklad žaloby o rozluku, kterého však § 17 manž. nov. nevyžaduje a který by také při pouhých žádostech o rozluku podle § 17 manž. nov. neměl rozumného důvodu, ježto rozvodovým rozsudkem každý z manželů dosahuje práva na oddělené bydliště a nelze tudíž na žádném z nich žádati, by se vrátil do manželského společenství k druhému manželi. Pro povolení rozluky manželství podle § 17 manž. nov. stačí, když skutečnost zlomyslného opuštění spolehlivě byla zjištěna, čemuž tak zde jest, pročež bylo právem žádosti o rozluku vyhověno.
Nejvyšší soud zamítl žádost o rozluku.
Důvody:
Dovolací rekurs vytýká právem srovnalým usnesením nižších soudů, že jsou v patrném rozporu se zákonem. V § 13 c) rozl. zákona jsou stanoveny dvě podmínky tohoto rozlukového důvodu, zlomyslné opuštění a soudní výzva manžela k návratu a její neuposlechnutí. Podle § 17 rozl. zákona jest soudu v nesporném řízení zkoumati, zda tyto podmínky byly soudem zjištěny ve sporu o rozvod. Než ve sporu rozvodovém, o nějž tu jde a jenž skončil rozsudkem pro zmeškání, žalobce ani netvrdil, že manželku, která ho zlomyslně opustila, dal soudně vyzvati, by se do šesti měsíců vrátila, a že výzvě nevyhověla, a proto nebyly a nemohly tyto nepřednesené okolnosti býti ani základem rozsudku pro zmeškání (§ 396 c. ř. s.). Ježto však rozluku podle § 17 rozl. zák. lze povoliti jen, když též soudní výzva ve smyslu § 13 c) rozl. zákona se stala a nebylo jí vyhověno (srov. rozhodnutí sb. n. s. 6982, jímž byl opuštěn názor vyslovený v rozhodnutí sb. n. s. čís. 1782), nestačily skutečnosti v rozvodovém sporu najevo vyšlé, by již tenkráte odůvodnily výrok o rozluce. Tím, že nižší soudy povolily rozluku podle § 17 rozl. zákona, ač soudní výzva k návratu manželky do společné domácnosti a její neuposlechnutí nebyly zjištěny — byl porušen zřejmě zákon v ustanoveních § 13 с) a 17 rozl. zákona. Navrhovatel dovozoval sice také v návrhu na rozluku manželství, že prý skutečnosti ve sporu o rozvod najevo vyšlé odůvodňovaly již tehdy rozlukové důvody podle § 13 h), i) rozl. zák., než neprávem. Nehledíc ani k tomu, že důvody hlubokého rozvratu a nepřekonatelného odporu nebyly výslovně uplatněny v žalobě o rozvod, k níž byl vydán rozsudek pro zmeškání, jsoucí základem pro návrh podle § 17 rozl. zákona - nebyly skutkové okolnosti v žalobě tvrzené takového rázu, by mohly opodstatniti hluboký rozvrat manželství (§ 13 h) rozl. zák.) a předpoklad pro rozlukový důvod § 13 i) rozl. zákona, souhlas manželky, byl vyloučen tvrzením žalobním, že dobrovolně nesvolí k rozvodu. Bylo proto mimořádnému dovolacímu rekursu vyhověti (§ 16 nesp. říz.) a usnésti se, jak se stalo. Útraty za dovolací rekurs nebyly přiřčeny, ježto ani zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., ani cís. patent ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. nemají předpisů o přísudku útrat za opravné prostředky.

Citace:

č. 8806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 409-411.