NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 3537.

I když jest podle čl. 49 obch. zák. obchodní cestující oprávněn vybírati zálohy za zboží od zákazníků, dopouští se podvodu (nikoliv zpronevěry), činil-li tak, ač mu to bylo zaměstnavatelem zakázáno.
Poškozovací úmysl jest tu vyloučen, ponechal-li si zálohy proto, že měl nebo důvodně předpokládal, že má proti zaměstnavateli nárok na provisi ve výši vylákaných záloh.
(Rozh. ze dne 22. června 1929, Zm I 136/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 7. ledna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 197, 200 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil do prvé stolice a to okresnímu soudu v Jičíně, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze přisvědčiti, pokud namítá, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., že skutek obžalo- vaného naplňuje skutkovou podstatu zpronevěry, nikoli podvodu. Podle čl. 49 obch. zák. jest ovšem obchodní cestující oprávněn k vybírání trhové ceny — a následkem toho i záloh — za zboží u zákazníků; leč rozsudek zjišťuje, že stěžovateli bylo jeho zaměstnavatelem zakázáno, vybírati zálohy; následkem toho jednal obžalovaný lstivě, pokud přes tento zákaz se vydával proti zákazníkům za osobu k inkasu oprávněnou, a, když pak tito v omylu vyvolaném tímto lstivým jednáním obžalovaného jemu zálohy vyplatili, jde o peníze vylákané a nikoli jemu svěřené; přichází tudíž v úvahu podvod, při němž jest lhostejno, zda měly utrpěti škodu na svém majetku osoby, které byly uvedeny v omyl — zákazníci — či osoby od nich rozlišné — zaměstnavatel obžalovaného. Ke skutkové podstatě podvodu se ovšem vyhledává kromě lstivého jednání i poškozovací úmysl; tuto zákonnou náležitost nezjišťuje soud tím, že v rozsudku uvádí, že obžalovaný úmyslně vylákal peníze, aniž větou, že »chtěl lstivým předstíráním získati neoprávněně peněz, jichž potřeboval«, a sluší vyhověti zmateční stížnosti, pokud tuto vadu alespoň zřejmým poukazem uplatňuje, poukazujíc k tomu, že v četnické zprávě nesprávně se uvádí, že veškeré provise obžalovanému byly zaměstnavatelem zaplaceny, že naopak má obdržeti ještě nedoplatek 14123 Kč a že súčtování přes opětovné naléhání nebylo provedeno, a že převzetí obou tu v úvahu přicházejících záloh též zaměstnavateli hlásil, že však týž se zdráhal provisi obžalovanému řádně vyplatiti, poněvadž se ve zlém rozešli. Vše to poukazuje k výtce, že škoda z jednání obžalovaného — třebas lstivého podle jeho záměru vzniknouti neměla, poněvadž počítal s úhradou neprávem vybraných záloh z provisi jemu příslušejících. Jelikož rozsudek v tomto směru nezjišťuje, zdali obžalovanému příslušel nárok na provisi odpovídající výši vylákaných záloh aneb zdali v době činu alespoň důvodně předpokládal, že takový nárok má, trpí po stránce subjektivní závažnou vadou, opodstatňující zmatečnost odsuzujícího výroku, pročež bylo zmateční stížnosti vyhověti a za předpokladů § 5 novely k trestnímu řádu uznati již v neveřejném zasedání, jak shora uvedeno, při čemž vzhledem k výši vylákaných peněz 420 Kč přichází ve smyslu zákona z 21. března 1929, čís. 31 sb. z. a n. v úvahu pro další řízení příslušnost okresního soudu.

Citace:

Čís. 3537.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 403-404.