NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2014.

Tím, že majitel (hospodářského) stroje vyhověl předpisům, chránícím tělesnou bezpečnost lidí při práci, nezbavuje se zodpovědnosti, opomenul-li opatřiti stroj tak, by i mimo použití stroje ku práci nebyla ohrožena tělesná bezpečnost.
Nedospělostí poškozeného není o sobě vyloučeno dělení škody mezi něho a škůdce.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1922, Rv 1 254/22.)
V nepřítomnosti žalovaného hrály si děti s jeho žentourem a přivedly ho do pohybu, při čemž 9letý žalobce vsáhl v hnací soukolí žentouru a byl na ruce těžce ρoraněn. Žalobě o náhrady škody vyhověl procesní soud prvé stolice co do důvodu zcela, odvolací soud uznal žalobní nárok co do důvodu z polovice po právu. Důvody: Prvý soud shledal zavinění žalovaného v tom, že žalovaný neučinil opatření, aby zabránil, aby si děti nehrály na žentouru, jenž byl na dvoře v jeho hospodářství, ačkoliv sám to často viděl. V tom shledal prvý soud opomenutí onoho stupně píle a pozornosti, jejž měl žalovaný dle § 1297 obč. zák. vynaložiti, to tím více, že žentour neodpovídal zcela požadavkům nařízení místodržitelství ze dne 12. března 1907, čís. 33 z. zák. pro Čechy. Názor, že žentour neodpovídal zúplna nařízení místo držitelského výnosu ze dne 12. března 1907, čís. 33 z. zák., nelze ovšem opříti o výsledky jednání a průvodního řízení. Proti tomu mluví nejen znalecký posudek, nýbrž i sám výnos, na nějž bylo poukázáno. Dle posudku odpovídá žentour žalovaného v celku předpisu. Okolnost, již uvádí znalec, že spojka к transmisní tyči není zazděna, nýbrž leží volně, není proti zmíněnému předpisu, poněvadž dle něho musí býti zakryty nebo zahrazeny pouze transmisní hřídele až do výše 2 m nad podlahou, kdežto dle nálezu znalcova byl v tomto případě hřídel v prohlubině půdy, nikoliv tedy nad podlahou, a transmisní tyč probíhá silnou železnou rourou, jež leží na zemi, částečně pak je dokonce i pod zemí. Ostatně závada, o niž se zmiňuje znalec, není v příčinné souvislosti s úrazem, neboť úraz stal se nikoliv u spojky 2. transmisní tyče, nýbrž tím způsobem, že žalobce vsáhl v řádně zakryté hnací ústrojí žentouru. Než přes to jest sdíleti názor prvého soudu, že jest žalovaný vinen žalobcovým úrazem. Okolnost, že žentour žalovaného vyhovoval předpisům místodržitelského výnosu, nevylučuje zavinění. Předpisy tyto mají za účel, aby zabránily úrazům při práci hospodářských strojů. Zachovávají-li se, nebude z pravidla ručiti majitel podniku za úrazy, které se přes to přihodí při práci. To však nevylučuje povinnosti majitele žentouru, by vynaložil takový stupeň pozornosti, jehož jest třeba, aby se zamezily úrazy, i když se žentouru právě nepoužívá, když takové úrazy mohou se přihoditi přes zajištění, jichž jest při práci třeba, jak jest tomu v tomto případě. Prvý soud právem spatřoval nedostatek této pozornosti v tom, že žalovaný nezabránil, aby si děti nehrály s žentourem, jehož oj nebyla upevněna a tedy lehce mohla býti uvedena do pohybu, a jehož příklopy mohou býti i dětmi libovolně otevřeny, ač opětovně pozoroval, že si děti na žentouru hrají; prvý soud spatřuje zavinění žalovaného dále v tom, že opomenul učiniti opatření, by žentour, když se jím nepracovalo, nemohl býti uveden v pohyb. Pro tento nedostatek obyčejné pozornosti, jenž byl nepřímou příčinou úrazu, ručí žalovaný ve smyslu §§ 1294 a 1297 obč. zák. Prvý soud pochybil jen natolik, že měl za to, že nelze mluviti o spoluzavinění žalobce proto, že je nedospělým. Z ustanovení § 1308 obč. zák. nelze tento závěr odvozovati. § 1308 obč. zák. vylučuje ručení nedospělého pouze tehdy, když ten, komu nedospělý způsobil škodu, jakožto vyspělejší rozumem sám dal příčinu ku své škodě. Ostatně tím není vyslovena absolutní nezodpovědnost nedospělých. To vyplývá z § 1310 obč. zák., jenž předpisuje, aby se uvážilo, »nelze-li nicméně škůdci ve zvláštní případnosti vinu přičísti«, tedy výslovně vyslovuje, že nezodpovědnost u nedospělých není nikterak absolutní. V tomto případě jedná se o 9letého chlapce, jenž již navštěvuje školu, jemuž hospodářské práce nejsou ničím cizím, jemuž tedy přiznati jest tolik zralého rozumu, že jest s to, aby nahlédl, že poklopy na žentouru mají účel, aby ústrojí žentouru bylo chráněno proti dotekům z vnějšku. Pakliže žalobce přes toto poznání odstranil překážku, otevřel poklop a vsáhl rukou do soukolí, nelze mu přičítati menší vinu, než žalovanému, jenž opomenul učiniti i taková opatření, jež by byla s to, aby zabránila úrazu, i není-li žentour v činnosti, tedy aby učinil žentour nepřístupný dětem, nebo by upevnil oj tak, aby nemohla býti uvedena dětmi v pohyb. Má-li však žalobce na svém úrazu touž vinu, jest vinu nésti škoda dle § 1304 obč. zák. stejnou měrou se žalovaným, i jest jeho nárok na náhradu škody proti žalovanému co do důvodu po právu pouze polovicí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, k dovolání žalobcovu uznal pak žalobní nárok co do důvodu po právu dvěma třetinami.
Důvody:
Rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo uznáno, že žalobní nárok co do důvodů jest vůči žalovanému pouze z polovice po právu, napadají obě strany. Žalobce z dovolacích důvodů rozporu se spisy a nesprávného právního posouzení věci, žalovaný pak jen z tohoto posléz uvedeného dovolacího důvodu. Dovolání žalovaného spatřuje uplatňovaný dovolací důvod v tom, že došel odvolací soud k názoru, že jde o dělení zavinění. Než vývodům dovolatele, jimiž důvody odvolacího soudu co do viny žalovaného nejsou nikterak vyvráceny, nelze přisvědčiti a poukazuje se jednak na důvody nižších soudů, jednak i na úvahy, k žalobcovu dovolání dole uvedené, a dodává se toto: Nemůže býti pochybnosti, že nařízení místodržitele pro království České ze dne 12. března 1907 pres. 1982, čís. 33 z. zák. směřuje k tomu, by bylo zabráněno úrazům při hospodářských strojích vůbec a zejména při práci jimi, stanovíc v § 1, jak musí býti žentour opatřen, aby ho mohlo býti používáno. Z toho však, že ustanovení tomuto bylo vyhověno, ještě neplyne, že by tím byl vlastník žentouru úplně prost zodpovědnosti za úraz, jenž se přes to stal. To by se příčilo zásadě § 1293 obč. zák., zejména pak předpisům trestního zákona, vydaným k ochraně těla, zdraví a života lidského. Proto, třebas nebylo výslovného ustanovení, že oj žentouru nutno, nepracuje-li se, upevniti nebo ze žentouru vyndati tak, aby se jí žentour v pohyb nemohl uvésti, jest to přece samozřejmé; nestalo-li se tak, není tím dostatečně zabráněno úrazu, jak právě tento případ dokazuje. Tedy i v tomto opomenutí dlužno spatřovati nedostatečné opatření žentouru, opatření, jež dle obyčejného lidského rozumu jest nutným. Při tom nepadá na váhu, zda měly děti u žentouru co dělati čili nic, vždyť jest všeobecně známo, že různé hospodářské stroje, jež možno uvésti v pohyb, bývají na venkově oblíbenou hračkou dětí, a bylo proto na žalovaném, aby učinil takové opatření, aby nebylo lze žentour do pohybu uvésti, a by tím jakémukoliv úrazu bylo zabráněno. Jest však zjištěno, že oj žentouru nebyla připevněna a že bylo možno žentour uvésti v pohyb. Jelikož pak při pohybu žentouru žalobce, vstrčiv ruku pod zvon dírou k mazání stroje, Přišel k úrazu, jest tu příčinná souvislost mezi opomenutím žalovaného a úrazem a jest tudíž, jak správně uznaly obě nižší stolice, žalovaný práv ze škody z tohoto opomenutí. Zda je takové upevnění oje opatřením obvyklým, čili nic, nepadá na váhu, nýbrž jest rozhodno jen to, zda je tím účelně zabráněno úrazu a že to žalovaný, kdyby byl takový stupeň pozornosti a píle použil, jakého při obyčejných schopnostech muže býti použito (§ 1297 o.bč. zák.), musil poznati. Poukaz na ustanovení §§ 310 a 865 obč. zák. k důkazu, že žalobce může býti na úrazu utrpěném sám vinen, nemůže pro žalovaného přivoditi příznivější výsledek, neboť i přes tato ustanovení nelze veškeru vinu přičítati nedospělému nezletilci. Jest tu vina dělená. Ovšem nutno větší stupeň viny přičítati žalovanému jako dospělému muži se životními zkušenostmi, jenž zajisté dříve a větší měrou nahlédnouti musil, že nepřipevnění oje může vésti k tomu, že bude způsobeno poranění, úraz osobám, okolnosti povrchně uvažujícím, nehledě ani k tomu, že mohlo tomuto úrazu býti úplně zabráněno připevněním oje. Proto jeho zavinění jest rozhodně větší než žalobcovo a byla odchylkou od rozsudku dovolacího soudu míra jeho zavinění stanovena dvěma třetinami. Pokud jde o dovolání žalobce, nelze přisvědčiti jeho názoru, že rozsudek odvolacího soudu v závažném bodu se zakládá na skutkovém předpokladu, jenž jest se spisy v rozporu. Žalobce úplně přehlíží, že musilo by jíti o skutkový předpoklad, pro rozhodnutí závažný, bez něhož by tedy rozhodnutí odvolacího soudu postrádalo nezbytného základu a bylo neodůvodněno. Tomu však tak není v tomto případě. Odvolací soud dovozoval, a to zajisté právem, že devítiletý chlapec, jenž navštěvuje školu, jemuž hospodářské práce nejsou ničím cizím, má tolik zralého rozumu, by rozpoznal, že poklopy na zvonu žentourovém mají brániti doteku z vnějšku. Uváží-li se, že tento hoch žije již po více let na venkově, kde má, jak všeobecně známo, dostatek příležitosti, by poznal, k čemu ten neb onen stroj slouží, jak se obsluhuje a zda a pokud z neopatrného chování se nebo zacházení s ním nebezpečí pro tělo i život vzchází, jest závěr odvolacího soudu správný. Pro posouzení jeho viny bylo rozhodným stáří a možnost postříci nebezpečí s jeho chováním spojené a nikoliv ta okolnost, že mu hospodářské práce nejsou ničím novým. Pro svůj závěr měl odvolací soud zjištěno stáří ve spisech. Názoru jeho nasvědčuje i ta okolnost, že hoch při hraní si vyvolil úlohu strojníka, sedl si na zvon a věděl tedy, že tam strojník by musil žentour obsluhovati. Z týchž úvah jest částečně neopodstatněným i další dovolací důvod nesprávného posouzení věci po stránce právní, kterýž spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud vychází s právního hlediska, že devítiletý žalobce jest na svém úrazu týmž dílem spoluvinen jako žalovaný. Ostatně poukazuje se v tomto směru na důvody rozsudku odvolacího soudu, jež dovolací soud plně sdílí, a jež vývody dovolání nikterak nejsou vyvráceny. Jest tedy i na straně žalobcově zavinění, třebas se zřetelem na jeho méně vyvinutý rozum — při stáří 9 roků — a nedostatek zkušeností v míře menší než na straně žalovaného; avšak úplně ho sprostiti zodpovědnosti a popříti u něho zavinění nelze. U hocha tohoto věku nutno vyžadovati již určitý stupeň píle a pozornosti, jíž použiti jest schopen, avšak ovšem, setkává-li se zavinění takového hocha se zaviněním osoby dospělé, jako v tomto případě, musí rozdíl ve zmíněné schopnosti dojíti výrazu dle § 1304 obč. zák. v dělení viny, kde osoba dospělá větší měrou za zavinění spoluzodpovídá. Proto odvolací soud uznav, že žalobcův nárok jest vůči žalovanému po právu z polovice, nesprávně věc po stránce právní posoudil a bylo proto dovolání žalobcovu v tomto bodu vyhověno.

Citace:

č. 2014. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1055-1058.