NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 5024.

V novém řízení, nařízeném dle §u 496, odstavec druhý c. ř. s., nelze se zabývati obranou, která v původním řízení nebyla uplatněna.
Kupitel jest oprávněn odmítnouti zboží, neodpovídá-li způsob plnění smlouvě. Tak jest tomu, nebylo-li dbáno všeobecné i mezi smluv níky již od dřívějška zachovávané zvyklosti, by zboží bylo zasláno přímo а k samostatnému vyclení.
(Rozh. ze dne 6. května 1925, Rv I 329/25.)
Žalovaná tuzemská firma objednala u žalující říšskoněmecké firmy větší množství nehotových (neadjustovaných) dámských klobouků zámořského původu. Clo šlo k tíži žalované firmy. Žalující firma klobouky zaslala tuzemskou firmou, jež je vyclila. Poněvadž žalovaná firma odepřela zboží přijati, byla žalována o zaplacení kupní ceny s příslušenstvím. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Řízení v první stolici provedeno bylo ve dvou oddílech: před zrušovacím usnesením odvolacího soudu ze dne 16. dubna 1924 a po něm. V prvním oddílu řízení bránila se žalovaná firma proti žalobnímu nároku na zaplacení kupní ceny za objednané klobouky tím, že jednak podle obchodní zvyklosti, jednak podle zvyku, zachovávaného v dřívějším obchodním spojení se žalobcem, jednak podle příkazu výslovně žalobci daného měla si žalovaná sama klobouky z cizozemska objednané vyclíti; avšak žalobce jí je zaslal nikoli přímo, nýbrž prostřednictvím firmy K. již vyclené a clo jí připočetl ke kupní ceně. Odvolací soud zrušil rozsudek prvního soudu podle §u 496 čís. 2 a 3 (správně jen čís. 2) c. ř. s. jen k tomu účelu, aby znaleckým důkazem bylo na jisto postaveno, jaké klobouky byly předmětem smlouvy, co rozuměti jest výrazy, »štumpa« a »model«; zda tvrzený obchodní zvyk trvá; při kterém ze svých odporujících si tvrzení v příčině poměru k firmě K. žalovaná setrvává; v jakém směru a míře pozbyly klobouky na ceně a konečně jak jest vysvětliti rozdíl cla v částce 90 Kč. Jen v těchto bodech byl procesní soud podle §u 496 odst. 2 c. ř. s. oprávněn řízení doplniti. Žalovaná naopak nebyla oprávněna, by teprve v druhém oddílu řízení po výslechu znalce činila novou námitku poukazem na předpisy o zahraničním obchodu, které v prvním oddílu řízení neuplatnila a pro kterou ani v druhém oddílu žádných skutkových okolností nepřednesla. Neprávem tedy oba nižší soudy také tuto otázku řešily, což pak v opravném řízení zavdalo stranám podnět k různým výkladům a novým tvrzením na př. o žalobcově poměru k firmě Κ., o kumulativním dovozním povolení, o náležitostech valuty při zboží dovezeném z cizozemska a o jakémsi výnosu ministerstva obchodu, jehož se žalovaná teprve ve třetí stolici dovolává. Dotyčnými vývody dovolacího spisu netřeba se obírati, protože ony okolnosti v první stolici na přetřes nepřišly a jsou tedy pro řízení opravné nedovolenými novotami (§§ 482, 504 c. ř. s.). Nižší soudy zjistily (§ 271 c. ř. s.), že při kloboucích z panamského pletiva, o něž v tomto sporu jde, jest obchodním zvykem, že si kupující vyhrazuje sám vyclení a že má na tom také obchodní zájem; zjistily dále, že i v obchodním spojení mezi žalobcem a žalovanou firmou tato si sama vydávala zboží, žalobcem zaslané, a zjistily konečně, že žalovaná firma v dopi sech žalobci zaslaných žádala, by jí zboží bylo zasláno přímo, a nikoli prostřednictvím jiné osoby, že si je sama vyclí. Nezáleží na tom, že dle žalobcova tvrzení bylo zboží v době, kdy dopisy obdržel, již na cestě, neboť k rozhodnutí sporu stačí také ona všeobecná a též mezi stranami dříve zachovávaná obchodní zvyklost (čl. 279 obch. zák.). Takováto zvyklost jest důležitým zdrojem pro výklad vůle stran, protože nutno podle čl. 278 obch. zák. hleděti ke všem okolnostem, které podle pravidel věrnosti a víry v obchodním styku jsou pro smluvní vůli stran důležity. Zmíněná všeobecná a též mezi stranami zachovávaná zvyklost byla tedy předpokládaným článkem ujednání a součástí smluvní vůle stran, a proto měl žalobce zaslati žalované firmě objednané zboží přímo a měl jí vyclení přenechati, zvláště když clo — jak jest nesporno — šlo k její tíži. Proč žalovaná chtěla zboží sama vyclíti, jest lhostejno. Rovněž jest nerozhodno, zdali snad žalovaná firma chtěla v první řadě na žalobci docíliti odkladu dodání zboží místo v prosinci 1922 až v únoru 1923, neboť žalovaná kladla váhu na to, by jí bylo zboží zasláno přímo а k samostatnému vyclení a uplatňuje jen tento důvod pro odmítnutí přijetí zboží. Nutno tedy již jen řešiti otázku, zda byla žalovaná firma oprávněna z uvedeného důvodu odmítnouti přijetí zboží. K této otázce jest přisvědčiti. Předpisy článků 344 a 345 obch. zák., jednající o způsobu zaslání zboží a o náhradě škody při úchylkách od daných disposic kupitelových, nehodí se na tento případ, neboť nejde tu o způsob zaslání zboží a volbu dopravního prostředku. Spíše dlužno tu použíti článku 346 obch. zák. a doplňujících předpisů občanského zákona. Podle čl. 346 obch. zák. jest kupitel povinen převzíti zboží, má-li smluvené nebo zákonné vlastnosti. Nemá-li jich, není povinen je převzíti. Zákon má ovšem na mysli v první řadě jakost zboží a jeho případné vady, ale tím není řečeno, že by při jiném protismluvním plnění nemohl kupitel přijetí zboží odmítnouti; spíše platí podle čl. 1 obch. zák. i pro obor obchodního práva předpis §u 1413 obč. zák., podle něhož není věřitel povinen přijati plnění jako splnění závazku, neodpovídá-li smlouvě co do času, místa a způsobu. A tak tomu bylo zde, protože způsob plnění kupní smlouvy prodatelem neodpovídal smlouvě. Mohl tedy kupující odmítnouti vadné plnění (srovnej také Staub-Pisko k čl. 346 str. 267 а k čl. 347 str. 295—296) a není povinen zaplatiti kupní cenu, která jest splatná při dodání zboží, totiž při řádném splnění smlouvy prodatelem (§ 1052 obč. zák.).

Citace:

č. 3125. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 333-334.