Čís. 15444.

Osmihodinová pracovní doba.
Na šoféra osobního auta se vztahuje předpis prvého odstavce § 12 zák. čís. 91/18 Sb. z. a n.; není třeba, by šofér bydlel v domácnosti zaměstnavatelově.
(Rozh. ze dne 25. září 1936, Rv I 2064/36.)
Žalobce tvrdě, že jako šofér u žalovaného pracoval denně více než 8 hodin, domáhá se na žalovaném náhrady za tuto práci přes čas. Nižší soudy žalobu zamítly vzavše za prokázáno, že žalobce jako šofér osobního auta, na něhož se vztahuje předpis § 12 zák. čís. 91/18 Sb. z. a n., neodpracoval si ani normální počet hodin, jak byl podle uvedeného předpisu povinen.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce byl šoférem osobního auta žalovaného. Dovolání uplatňuje jen, že se první odstavec § 12 na žalobce nevztahuje proto, že nebydlil v domácnosti svého zaměstnavatele, totiž žalovaného, a že se ho také druhý odst. § 12 nemůže týkati, ježto u žalobce nešlo o úkony konané nepravidelně a nepatrně namáhavé. Avšak podle názoru nejvyššího soudu rozeznává odst. 1 § 12 cit. zákona dvě skupiny osob, a to jednak osoby zaměstnané a bydlící v domácnosti zaměstnavatelově a na delší dobu než na měsíc najímané, jednak osoby určené k osobním službám. Již z doslovu tohoto odst. § 12 cit. zák. vyplývá zřejmě, že znak bydlení v domácnosti zaměstnavatelově se vyhledává pouze u první skupiny, t. j. u osob zaměstnaných v domácnosti zaměstnavatelově, nikoli však u osob určených k osobním službám. Řidič silostrojů nebývá, a žalobce také nebyl zaměstnán v domácnosti zaměstnavatelově, nýbrž náležel k osobám určeným k osobním službám zaměstnavatelovým, avšak mimo jeho domácnost. Pro žalobce tedy neplatí náležitost bydlení v domácnosti. Již v rozhodnutí č. 8896 Sb. n. s. bylo podrobně vyloženo, že nadpis tohoto § 12 »osoby v domácnosti zaměstnané« není v souladu s předpisem v tomto § obsaženým (srov. výnos min. soc. péče ze dne 21. března 1919, § 12 cit. zák.) a že proto požadavek bydlení v domácnosti zaměstnavatelově není pro zařazení zaměstnanců pod ustanovení § 12 cit. zák. podstatný a že jeho splnění nelze vyžadovati ani u všech zaměstnanců k osobním službám určeným. Jak podle § 12, odst. prvý cit. zák., tak i podle výnosu min. soc. péče ze dne 21. března 1919 č. J. 4751/III-19 jest pod ustanovením prvního odst. § 12 cit. zák. zejména počítati i řidiče silostrojů sloužících k osobní potřebě zaměstnavatele a jeho zřízenců. Výnos ten jest ve shodě se zákonem (§ 12, odst. prvý), pokud se v jeho vysvětlivkách k § 12 cit. zák. uvádí příkladmo, které osoby jest počítati ke skupinám v § 12, odst. prvý uvedeným (srv. rozh. č. 12422 Sb. n. s.). Je-li tomu tak, je tím vyvrácena výtka dovolatelova a jest proto také správný závěr odvolacího soudu, že se předpis § 12 cit. zák. vztahuje na žalobce, a jest jen ještě dodati,, že jde tu o ustanovení odstavce prvého § 12 cit. zákona.

Citace:

č. 15444. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 882-883.