Čís. 11095.

Nejde o omluvitelné nedopatření při zapravení splátky na vyrovnací kvótu, jímž by byly vyloučeny následky § 57 vyr. ř. v doslovu zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., zapravil-li dlužník vyrovnací splátku spolku na ochranu věřitelů, nikoliv věřiteli, nepřesvědčiv se, zda spolek má k přijetí splátek zvláštní plnou moc (§ 1008 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 17. října 1931, Rv II 401/30.)
Proti žalobě o zaplacení zbytku salda namítla žalovaná firma, že zažalovaná pohledávka podléhala vyrovnání o jmění žalované a že zaplatila dospělou kvótu pohledávky Spolku na ochranu věřitelů, jenž prý jménem žalobkyně požadoval zaplacení. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Pro rozhodnutí sporu jest směrodatné jen řešení otázky, zda byl Spolek na ochranu věřitelů žalující stranou zplnomocněn ku přijetí peněz, zvláště vyrovnací kvóty zaslané dlužníkem, jménem žalobkyně a s právním účinkem proti žalobkyni. První soud sice sám zdůrazňuje, že se žalobkyně ve vyrovnacím řízení žalované strany nechtěla dáti zastupovati Spolkem pro ochranu věřitelů, že k svému zastupování zplnomocnila jiného zástupce, dochází však přes to k právnímu úsudku, že v nezodpovědění dopisu Spolku na ochranu věřitelů, že bude kvóty vymáhati i za žalobkyni, a v zaslání návěstí, že byla kvóta Spolku věřitelů zaslána, jest spatřovati zmocnění spolku žalobkyni ku přijetí kvóty, zvláště ana i žalující firma byla členem spolku. S tímto právním úsudkem však nelze souhlasiti. I odvolací soud vychází z nepopřeného zjištění prvého soudu, že žalující firma, člen Spolku na ochranu věřitelů, dopisem ze dne 6. února 1929 spolek výslovně o tom uvědomila, odpovídajíc na výzvu k zaslání výtahu z knih, že ji bude ve vyrovnacím řízení zastupovati Adolf B., dále ze zjištění, že Adolf B. také tak učinil při druhém a třetím vyrovnacím roku, jakož i ze zjištění, že žalující firma učinila přihlášku samostatně bez spoluúčasti Spolku věřitelů. Z tohoto zjištění plyne, že žalující firma po celé vyrovnací řízení žalované strany vyloučila spolupůsobení Spolku věřitelského jakýmkoliv jejím zastupováním, zvláště pak, na čemž v souzeném případě záleží, převzetím vyrovnacích kvót s právním účinkem proti žalující firmě. Tím vyloučila žalující strana přímo i automatické působení stanov Spolku pro ochranu věřitelů, jehož členem jest, proti sobě, ač-li jest ve stanovách tak nařízeno. Přímým důsledkem toho jest, že řešiti otázku, zda jest v souzeném případě opodstatněn důvod nesprávného hodnocení důkazů, spočívající v tom, že prvý soud, dospěv na základě svědectví E. P-a k závěru, že žalující firma dopis Spolku na ochranu věřitelů ze dne 3. května 1929 skutečně obdržela, jest bez významu, poněvadž žalobkyně, hledíc k dopisu ze dne 6. února 1929 k odpovědi na tento dopis vůbec nebyla povinna a Spolek na ochranu věřitelů jednal na vlastní odpovědnost. Rovněž jest pro tento spor bez významu, že P., prováděje jménem Spolku na ochranu věřitelů, jehož jest tajemníkem, u žalované firmy revisi knih, prohlásil, že spolek zastupuje i žalující firmu, a také jest bezvýznamná okolnost, že spolek sám ohlásil žalované straně jednak správnou výši pohledávky žalující firmy a své domnělé oprávnění k převzetí vyrovnací kvóty za žalobkyni. Bylo i za těchto okolností po rozumu § 1413 obč. zák. a ve smyslu ustanovení § 57 vyt. ř. v doslovu zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. na vyrovnacím dlužníku, by včas plně a řádně své povinnosti vyhověl, a nebyla žalující strana povinna, jak se mylně napadený rozsudek domnívá, po rozumu § 871 obč. zák., by sama proti sobě hájila záj.my dlužníka k plnění povinného, jsoucího o způsobu placení v omylu, jí nezaviněném. Platil-li tudíž dlužník vyrovnací kvótu prostřednictvím Spolku na ochranu věřitelů, učinil tak rovněž na vlastní odpovědnost a jest práv za následky svého jednání, to tím spíše, an se ani nepřesvědčil, má-li Spolek na ochranu věřitelů ku právním jednáním, k nimž svou oprávněnost tvrdil, potřebnou specielní plnou moc po rozumu § 1008 obč. zák. Třebaže tudíž byl žalovanou stranou dopisem ze dne 26. července 1929 avisován Spolku pro ochranu věřitelů peníz 6001 Kč 51 h mezi jiným také ku placení první 7% lhůty pro pohledávku žalující firmy, a peníz tento také zaslán byl dne 26. července 1929 na Spolek pro ochranu věřitelů, nebylo žalovaným žalobkyni plněno ani řádně ani včas a mimo to nebylo plněno ani »plně« po rozumu § 57 vyrovnacího řádu v novelisovaném doslovu, poněvadž, jakž nesporno. Spolek pro ochranu věřitelů doručil žalobkyni místo plné kvóty 7% 414 Kč 25 h jen 364 Kč, zadržev si nedoplatek 50 Kč 25 h. Jest tudíž nárok žalobkyně na opětné obživnutí původní pohledávky pro nedodržení vyrovnání dlužníkem opodstatněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká dovolatelka, že jest mylný názor odvolacího soudu, podle něhož pro rozhodnutí sporu jest směrodatné jen řešení otázky, zda byl Spolek pro ochranu věřitelů žalobkyni splnomocněn ku přijetí peněz, zvláště vyrovnací kvóty, s právním účinkem proti žalobkyni, a uvádí k odůvodnění výtky, že se odvolací soud neměl, hledíc k ustanovení § 57 vyr. řádu, zabývati jen řešením vnitřního poměru mezi spolkem a žalobkyni, nýbrž že se měl zabývati i otázkou, zda nejde o omliuvitelné nedopatření na straně žalované, na něž poukazuje plenární rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 7760 sb. n. s. Ale výtka neobstojí. Obrana žalované v první stolici vrcholila jen v tvrzení, že žalobkyně byla při vyrovnání zastoupena spolkem, jemuž jako zástupci oprávněnému ku přijímání peněz poukázala žalovaná dne 26. července 1929 první splátku vyrovnací kvóty, vypadající na pohledávku žalobkyně a splatnou dne 1. srpna 1929, takže splátku vyrovnala včas. Toto stanovisko hájila žalovaná i v odvolacím řízení, uvedši v odvolacím sdělení výslovně »mou úlohou bylo prokázati, že Spolek na ochranu věřitelů byl žalobkyni zmocněn ku přijímání peněz«. Vyplýval tudíž onen názor odvolacího soudu úplně ze skutečností, o něž žalovaná opřela obranu proti žalobnímu nároku. Odvolací soud musil tudíž řešiti spor s hlediska právního názoru, který si vytkl jako rozhodující, an, jak již řečeno, vyplýval názor ten ze souhrnných skutečností, zakládajících obranu žalované. Další otázkou jest jen, zda odvolací soud pochybil, neřešiv případ s hlediska názoru vysloveného nejvyšším soudem v řečeném plenárním rozhodnuti. Tomu by tak bylo jen, kdyby řešení sporu s tohoto hlediska mohlo míti pro žalovanou úspčch. V tom, že tomu tak, vrcholí veškeré vývody uplatňované žalovanou v dovolání. Jest proto zkoumati, zda jsou správné tyto vývody. Z toho, že žalobkyně mlčela na dopis spolku na ochranu věřitelů ze dne 3. května 1929, — o němž není ani dokázáno, že jej obdržela — nebylo by lze vyvozovat! souhlas žalobkyně, ana již dopisem ze dne 6. února 1929 prohlásila spolku, že ji bude zastupovat! ve vyrovnání Adolt B. Zbývají tedy pro řešení otázky jen okolnosti zjištěné nižšími soudy, že totiž žalovaná obdržela od Spolku na ochranu věřitelů dopis ze dne 3. května 1929, kterým jí sdělil, že ve vyrovnacím řízení zastupoval i žalobkyni, a upozorňoval ji, že jednotlivé vyrovnací částky jsou výhradně splatné LI něho, a předložil k tomu účelu sedm složenek. Uváží-li se však, že podle zjištění nižších soudů zastupoval žalobkyni ve vyrovnacím řízení ve skutečnosti Adolf B., nikoliv spolek, nelze žalované přiznat!, že se jí přihodilo při splnění první vyrovnací splátky omluvitelné nedopatření, zaplatila-li vzhledem k uvedenému přípisu spolku první splátku vyrovnací kvóty dne 26. července 1929 tomuto spolku. Bylo na žalované, by se přesvědčila, má-li spolek ku-přijetí splátek potřebnou zvláštní plnou moc po rozumu § 1008 obč. zák. K opatrnosti této byl pro žalovanou podnět zejména proto, že spolek nezastupoval žalobkyni při vyrovnání. Ztroskotal proto pokus žalované, prokázati, že jde na její straně o omluvitelné nedopatření ve smyslu plenárního rozhodnutí nejvyššího soudu. Za tohoto stavu věci jest schváliti i názor odvolacího soudu, že nebylo žalovanou ani plněno vyrovnání plně po rozumu § 57 vyr. řádu, ježto nesejde na tom, co zaplatila spolku na ochranu věřitelů a přijde v úvahu jen to, co obdržela žalobkyně. Žádost žalobkyně nepříčí se ani dobrým mravům a zásadě cti a víry, neboť žalobkyně domáhá se jen toho, k čemu jí dává právo zákon (§ 57 vyr. řádu).

Citace:

Čís. 11095. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 352-355.