NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10815.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
S hlediska § 1 čís. 17 zák. nezáleží na tom, zda nájemník může s domem nebo s bytem disponovati čili nic.
Výpověď z nájmu.
Není závady, by nebyla dána výpověď k 1. říjnu.
(Rozh. ze dne 22. května 1931, Rv I 360/31.)
Pronajímatelé dali nájemcům, manželům B-ovým, k 1. říjnu 1930 soudní výpověď z bytu v domě, podléhajícím zákonu na ochranu nájemců, odvolávajíce se na to, že žalovaní mají dům, nepodléhající ochraně nájemců (§ 1 čís. 17 zák. na ochr. náj.). K námitkách žalovaných procesní soud prvé stolice výpověď zrušil, ježto má disposiční právo nad domem žalovaných třetí osoba. Odvolací soud ponechal výpověď v platnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle zjištění nižších soudů podléhá sporný byt ochraně nájemníků podle smlouvy o pronájmu. Zákon v § 1 čís. 17 připouští výpověď chráněnému nájemníku, který má v obci, kde jest byt, vlastní dům s dostatečným bytem, nepodléhajícím ochraně. Zákon nerozeznává, zda nájemník může s domem nebo s bytem disponovat čili nic. Není ani třeba řešiti otázku, zda zákon takovou disposiční možnost nájemníkovu předpokládá. Odvolací soud zjistil, že inž. K. žalovaným přes to, že mu přenechali disposiční právo se svým domem, může uvolniti byt v jejich domě, takže záleží jen na nich, by to chtěli a nevyužívali ochrany nájemnické bez potřeby. Účelem zákona je, by nájemník, který sám má dům, nebo
46* našel prostředky k jeho zbudování nebo k jeho nabytí, tedy je zámožnější, nevyužitkoval ochrany a bytové nouze ve svůj prospěch tím způsobem, že těží z vlastního domu pronájmem a sám využívá ochrany k lacinému bydlení. Takový nájemník, který domu nabude a zbaví se dobrovolně disposičního práva nad bytem, nezasluhuje ochrany, ježto připuštěním jejím i pro takové případy byla by otevřena cesta k obcházení zákona a rozšíření ochrany na osoby, které jí nezasluhují a kterým ji zákon ani dáti nechtěl. Pronajímateli nelze ukládati ještě břímě důkazní, že se jeho nájemník zbavil možnosti disponovati vlastním domem, by zákon obešel. Sám zákon takový důkaz na pronajímateli nežádá, nýbrž jen důkaz o tom, že nájemník má dům v téže obci, v němž je byt, nepožívající ochrany. Ani v tom nechybuje odvolací soud, má-li zato, že výpověď daná k 1. říjnu 1930 stanoví přesně udání času, kdy se má nájemní poměr skončiti. Byť i bylo správné, že se obvykle podle stěhovacího řádu ze dne 26. června 1924, čís. 172 sb. z. a n. případně podle zákona ze dne 30. června 1926, čís. 125 sb. z. a n. končí čtvrtletní nájemní termín 30. zářím, je přes to datem ukončení nájmu 1. říjnem čas určen přesně podle § 562 c. ř. s. I když končí nájemní období dne 30. září, neškodí to, zní-li výpověď k 1. říjnu. Vždyť nájemník má k vyklizení lhůtu až do 14. října a výpověď daná k 1. říjnu je zřejmě míněna jako výpověď ke konci čtvrtletí, které ukončilo dnem 30. září.

Citace:

Čís. 10815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 747-748.