Č. 10914.

Zaměstnanci veřejní: * Ustanovení I. bodu 6 Prozatímní úpravy cestovních požitků státních zaměstnanců při služebních cestách mimo úřední místo ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 pres. 20, uveřejněný ve věstníku min. sprav., roč. II. č. 6 z r. 1920), podle něhož jest poukázati úředníkům, kteří dosáhli časovým postupem požitků vyšší hodn. třídy, diety ve výměře pro tuto hodn. třídu, pozbylo plat. zákonem č. 103/1926 Sb. účinnosti.
(Nález ze dne 4. prosince 1933 č. 16.754/31.)
Věc: Dr. Josef V. v T. proti ministerstvu spravedlnosti o výši diet při cestách konaných v civilních právních jednáních.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání st-le, soudního rady v T., proti opatření presidia vrch. soudu v Bratislavě z 27. května 1931 ohledně výše diet při cestách konaných v civilních právních jednáních, v podstatě z těchto úvah:
»Stížnost směřuje proti opatření, kterým presidium vrch. soudu jako úřad dohlédací (§ 76 org. zák.) stanovilo, že st-l nebyl podle platných předpisů v době od 1. října do 31. prosince 1930 a ani nyní není oprávněn účtovati diety ve výši 36 Kč denně za úkony mimo soud v civilních jednáních. St-l dovolávaje se svých námitek a stížnosti, dovozuje z ustanovení §§ 147 a 206 pl. zák. a zák. č. 541/19, že pro výši diet jsou rozhodný předpisy, platné před 1. lednem 1926 a uvádí, že podle těchto ustanovení přísluší mu diety ve výměře pro bývalou VI. hodn. třídu, kterou by byl dosáhl dnem 1. května 1929, kdyby nebylo plat. zák. Dlužno pr-oto zjistiti, které předpisy jsou rozhodné pro výši diet komis, jednání v civilních právních věcech. Ustanovením § 99 odst. 3 jedn. poř. zůstaly v platnosti dosavadní předpisy o stanovení a účtování cestovného při komis, jednání ve věcech občanských. Pro stanovení výše diet byl tedy zachován v platnosti i výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 pres. 20, uveřejněný v č. 6. Věstníku min. sprav. z roku 1920, kterýmž výše diet byla odstupňována podle zařádění do hodnostních tříd, případně podle požitků té které hodn. třídy. Poněvadž zákonem plat. č. 103/26 zařazení a služební plat podle hodn. tříd byly zrušeny, bylo stanoveno §em 152 plat. zák., která stupnice funkčního služného u soudců odpovídá té které hodn. třídě, pokud dosavadní předpisy týkající se státních zaměstnanců obsahují předpisy o určitých hodn. třídách. Podle tohoto ustanovení odpovídá VI. stupnice funkčního služného u soudců bývalé VII. hodn. třídě, tedy i při vyměření diet podle výnosu min. fin. z 15. června 1920 rovná se nynější VI. stupnice funkčního služného bývalé VII. hodn. třídě. Poněvadž bylo st-li propůjčeno dne 14. prosince 1927 a tedy za platnosti plat. zák. služební místo soudcovské v VI. stupnici funkčního služného, má st-l nárok na diety jen ve výši příslušející soudcům v VI. stupnici funkčního služného, t. j. vzhledem k ustanovení § 152 plat. zák. a výnosu min. fin. z 15. června 1920 ve výši denních 33 Kč a nikoliv 36 Kč. Tvrzení st-lovo, že by dosavadní předpisy byly zachovány i v tom směru, že výše diet řídila by se služebním platem, kterého by mohl soudce dosáhnouti, kdyby nebylo plat. zákona, nemá žádné opory zákonné, ježto nepřihlíží k ustanovení § 152 plat. zák «.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost hájí základní názor, že dokud nebude vydáno vl. nař. podle § 147 plat. zák., platí po rozumu § 206 téhož zák. co do diet a jejich výše starý právní stav bez jakékoli změny. Platí prý proto i za účinnosti plat. zák. staré postupové lhůty do požitků vyšších hodn. tříd a sluší i bod I. č. 6 prozatímní úpravy cestovních požitků státních zaměstnanců při služebních cestách mimo úřední místo, provedené usnesením vlády z 4. června 1920, Věstník min. sprav. č. 6 z roku 1920, vykládati s hlediska těchto lhůt a uznati platnost zásady, že se výše diet řídí podle výše požitků.
Nss neuznal tuto námitku důvodnou.
Jak vysvítá z dříve uvedeného usnesení vlády z 4. června 1920, řídila se výše diet především hodn. třídou, do níž byl státní úředník (soudce) jmenován. Podle bodu I č. 6 cit. usnesení vlády sluší pak úředníkům, kteří dosáhli časovým postupem požitků vyšší hodn. třídy, poukázati diety ve výměře pro tuto hodn. třídu. Ustanovení ta odpovídala principu tehdejšího platového systému státně-zaměstnaneckého, který přiznával úředníku vždy plat oné hodn. třídy, která příslušela místu, jehož úředník nabyl jmenováním neb povýšením, nevylučoval však, aby úředník nabyl platů nejblíže vyšší hodn. třídy bez současného propůjčeni služebního místa této vyšší hodn. třídy. Prostředkem k tomu byl časový postup, který nastával podle schématu § 52 služ. pragm. pokud se týká u soudců podle čl. I odst. 3 lit. b) služ. pragm., jakmile úředník (soudce) v témže služebním odvětví ztrávit služební čas (lhůtu pro časový postup), ustanovený v schématu § 52, pokud se týká čl. I odst. 3 lit. b) služ. pragm., s platy bezprostředně předcházející hodnostní třídy. Z toho, co uvedeno, vysvítá, že předeslaný předpis o dietách je v úzké souvislosti, ba závislosti na platové soustavě, za jejíž účinnosti byl vydán, a mohl býti základem práv zúčastněných stran jen potud, pokud soustava ta měla svou závaznou sílu. Důsledně může předpis ten obstáti při změně platové soustavy jen, lze-li ho srovnati s touto novou soustavou a jejími požitkovými základy a měřítky, pokud ovšem nebude stanoveno v novém zákoně jinak. Jak patrno ze zák. č. 103/26 Sb., nezná tento zákon ani hodn. tříd. ani institutu obdobného časovému postupu a nestanoví také na žádném místě, že by zásada postupu toho měla nadále platiti v poměru k předpisům o dietách. Naopak uvedený zákon upravil platové poměry soudců odlišně od dosavadních předpisů a roztřídil je do dvou skupin (vyjímajíc služební místa mimo skupiny podle § 36 odst. 3 plat. zák.), s tím, že do prvé skupiny patří služební místa soudcovská, s nimiž jest spojen výkon zvláštní soudcovské funkce, do druhé pak ostatní služební místa soudcovská. Při tom zákon v § 40 odst. 4 rozlišuje služební místa soudcovská podle toho, do které stupnice funkčního služného jest zařáděno služební místo soudci propůjčené. Rozeznává dále jednak základní služné pro soudce prvé i druhé skupiny (§ 40 odst. 3 plat. zák.), jednak funkční služné pro soudce skupiny prvé (§ 40 odst. 4 plat. zák.). Automatický postup do vyššího stupně služného zná § 40 plat. zák. jen u základního služného soudců prvé a druhé skupiny a sice bez rozdílu, do jaké stupnice funkčního služného jest to které místo prvé skupiny zařáděno a dále automatický postup do vyššího stupně funkčního služného ve stupnicích funkčního služného II. až VI., nikoliv i ve stupnici I. a VII.
Z předeslaného vysvítá, že platovou soustavu soudců podle zák. č. 103/26 nelze srovnati s platovým systémem, na který je připjat shora cit. předpis o dietách při služebních cestách mimo úřední místo. Mýlí se proto stížnost, tvrdí-li, že zásada časového postupu musí platiti v relaci k dietovému předpisu i za účinnosti plat. zák. Opaku nelze dovoditi ani z toho, že podle § 206 ve spojení s § 147 cit. zák. platí, dokud nebude vydáno vl. nař. o náhradě služebních výloh, dosavadní předpisy o předmětu tom. Neboť ponecháním v platnosti mohlo ustanovení § 206 plat. zák. rozuměti vzhledem k zásadě § 9 o. z. o. při předpisech, které byly spjaty svým obsahem s dřívějším platovým systémem, jen ona ustanovení, která lze srovnati s právními pravidly nového zákona. Je tedy základní východisko stížnosti liché.
Leč nss neshledal stížnost důvodnou ani pokud vytýká nař. rozhodnutí, že se nesprávně dovolává ustanovení § 152 plat. zák., ježto předpis tento se na daný případ vůbec nevztahuje. Předpis ten nemluví prý o stanovení poměru dřívějších hodn. tříd k nynějšímu systému zařazení a služného soudců v předpisech zachovaných plat. zákonem, nýbrž o »systemisovaných služebních místech«. Žal. úřad vkládá do ustanovení § 152 cit. zák. více než je v něm podle jeho doslovu obsaženo, při čemž přehlíží, že z ustanovení toho plyne, že jest použiti předpisů starých. Avšak i kdyby bylo možné na daný případ použiti předpisu § 152 plat. zák., muselo by býti přihlédnuto k tomu, že předpis ten mluví o hodnostních třídách jako vyjádření hodnosti, nikoliv však o požitcích hodn tříd. Zůstávají prý proto podle § 152 plat. zák. samého v platnosti předpisy §§ 147 a 206 plat. zák. a tudíž pro stanovení diet i předpisy zák. č. 541/19. St-l dosáhl podle předpisů §§ 40, 44, 173 a 174 plat. zák. v roce 1929 platů 7. stupně základního služného, což odpovídá podle postupových lhůt zák. č. 541/19 minimálně 18 rokům započítatelné služební doby soudce, takže by byl st-l dnem 1. ledna 1929 dosáhl požitků VI. hodn. třídy. Pak ovšem mu přísluší diety denních 36 Kč a nikoliv pouze 33 Kč.
Bylo již dolíčeno, že plat. zákon provedl úpravu platů soudců odlišně od dosavadního požitkového systému a že zrušil jak hodn. třídy, tak časový postup. Vzhledem k této naprosto nové platové úpravě soudců, musil zákon pamatovati na to, jak postupovati jest v případech, přicházející na přetřes za účinnosti plat. zákona, kde v různých předpisech dosavadních závisela výše diet na tom, do které hodn. třídy byl soudce jmenován. Tomuto úkolu dostál však, přes opačné tvrzení stížnosti, plat. zákon v ustanovení § 152 plat. zák., když stanovil, že, pokud dosavadní předpisy, týkající se státních zaměstnanců, obsahují ustanovení o určitých hodn. třídách a z tohoto zák. se jinak nepodává, odpovídají u soudců služební místa systemisovaná v II. stupnici funkčního služného VII. hodn. třídě (§ 152 odst. 1 lit. B plat. zák.).
Z tohoto předpisu plyne, že zákon vytyčuje jako objektivní měřítko u soudců prvé skupiny služební místa soudcovská systemisovaná v určité stupnici funkčního služného a že tedy má na zřeteli ustanovení § 40 odst. 4 plat. zák., kterýmž místa tato byla zařaděna podle důležitosti a významu do I. až VII. stupnice funkčního služného. Ježto zákon nečiní při tom zmínky o stupni funkčního služného, ani o základním služném, rozhoduje pouze fakt, do které stupnice funkčního služného jest to které služební místo soudce zařáděno. Ježto však § 152 plat. zák. porovnává místa tato s bývalými hodn. třídami a nemluví ani slovem o požitcích a jejich výši, plyne z toho, že porovnává pro účely tyto taktéž jen hodn. třídu jako takovou beze zřetele k požitkům, jichž ten který soudce dosáhl nebo dosáhnouti snad mohl, kdyby nebylo plat. zák. Předpis ten nebere dále zřetel k tomu, zda byl či nebyl soudce do určité hodn. třídy jmenován, ježto ustanovení § 152 plat. zák. použiti nutno i na případy soudců, kteří teprve za účinnosti plat. zák. do služby soudní vstoupili a kteří tudíž do žádné hodn. třídy jmenováni nebyli a za daného zákonného stavu ani býti nemohli.
Ale pak plyne z toho další závěr, že pozbyla ustanovení zák. č. 541/ 19 a bodu 6. výnosu min. fin. č. 5034/pres. 1920, jehož se stížnost dovolává, platnosti i v relaci k ustanovením § 152 plat. zák., jenž použití předpisů zák. o platových stupních a časovém postupu vůbec, a stran otázky diet cestovních nejen nepředpisuje, nýbrž kategorickým srovnáním nynějších stupnic funkčního služného s dřívějšími hodn. třídami použití předpisů zák. č. 541/19, podle § 214 plat. zák. vylučuje.
Marně poukazuje stížnost dále i na odst. 1 § 152 plat. zák., »pokud se z tohoto zák. jinak nepodává« a z toho dedukuje, že zůstaly předpisy o postupu do vyšších platových stupňů a časového postupu i nadále v platnosti pro stanovení výše diet proto, že předpisy ve smyslu § 147 plat. zák. nebyly až dosud vydány a tudíž platí i nadále předpisy staré a proto i stran časového postupu podle zák. č. 541/19 (§ 206 plat. zák.). Paragraf 152 plat. zák. odst. 1 lit. B stanoví zásadu, jak porovnati jest služební místa soudců na systemisovaných služebních místech zařáděných do stupnice funkčního služného. Jest proto po rozumu § 214 odst. 1 a § 215 odst. 1 plat. zák. ustanovení toho použiti na všechny případy, kde v dosavadních předpisech, týkajících se státních zaměstnanců, jest řeč o hodn. třídách a okolnost tato jest pro posouzení věci rozhodná. Od této všeobecné zásady stanovi zákon výjimku tam, kde to výslovně určuje. Nějakou výjimku v tom směru, že platí i nadále za účinnosti plat. zák. ustanovení zák. č. 541/19 při stanovení výše diet cestovních, zákon platový nikde nestanoví a jest proto zásadu, vyslovenou v § 152 aplikovati i na případy určení výše cestovních diet.
Pozbyl-li však časový postup od účinnosti plat. zák. pro postup soudců do vyšších požitků, či platů jakékoliv právní relevance, pozbyl tím významu i bod I. č. 6 Prozatímní úpravy z 4. června 1920, podle něhož bylo poukázati úředníkům (soudcům), kteří dosáhli časovým postupem požitků vyšší hodn. třídy, diety ve výměře pro tuto hodn. třídu.
Aplikují-li se předeslané vývody na konkrétní případ, patrno, že st-l byl v době 4. čtvrtletí roku 1929 soudcem, jemuž bylo propůjčeno dne 14. prosince 1927 systemisované služební místo v VI. stupnici funkčního služného. Služební místa taková odpovídají po rozumu § 152 odst. 1 lit. B plat. zák. býv. VII. hodn. třídě. Ale pak příslušely st-li podle výnosu min. fin. z 15. června 1920 diety cestovní podle VII. hodn. třídy ve výši 33 Kč a nikoliv ve výši 36 Kč.

Citace:

č. 10884. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 701-703.