NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12680.

Závazek směnečného rukojmího, ač jest obsahově týž jako závazek hlavního dlužníka, jest závazkem samostatným, vyvěrajícím z vlastního právního důvodu a přistupujícím kumulativně k principálnímu závazku.
Směnečný rukojmí nemůže uplatniti s úspěchem námitky z osoby toho, za koho se zaručil.
Sečkání hlavnímu dlužníku nepůsobí ve prospěch jeho avalisty. Totéž platí i při příročí, poskytnutém hlavnímu dlužníku.
(Rozh. ze dne 8. června 1933, Rv I 497/33.) Žalovaní se směnečně zaručili za vydatele směnky, družstvo v R. Směnečný platební příkaz proti směnečným rukojmím ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti, neuznav za opodstatněnou námitku žalovaných, že příročí povolené vydateli působí i pro ně. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýkají dovolatelé, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po právní stránce, uznav, že příročí, povolené spolužalovanému družstvu v R., nepůsobí i pro ně jako směnečné rukojmí. Než právnímu názoru odvolacího soudu jest přisvědčiti. Dovolatelé si neuvědomují podstatu směnečného rukojemského závazku na rozdíl od prostého rukojemství obecnoprávního. Rukojemskou smlouvou (obecnoprávní) se zavazuje rukojmí, že uspokojí věřitele pro případ, kdyby hlavní dlužník nedostál své povinnosti (§ 1346 obč. zák.). Rukojmí ručí z pravidla jen potud, pokud je zavázán hlavní dlužník. Pozdější změny hlavního závazku, pokud přesahují rozsah ručení rukojmího, se ho netýkají. Změny však, které jsou ke prospěchu, může uplatňovati. Zánikem závazku hlavního dlužníka zaniká i závazek rukojmího (§ 1363 obč. zák.). Jest tedy závazek obecnoprávního rukojmího přísně akcesorický, závislý na závazku hlavního dlužníka (materielní akcesornost)). Jinak je tomu u směnečného rukojmího. Podle § 63 sm. zák. je rukojmí zavázán stejně jako ten, za koho se zaručil. Jeho závazek je však platný i tehdy, je-li závazek toho, za koho se zaručil, neplatný z jiných důvodů než pro vadu formy. Materielní platnost hlavního závazku není podmínkou platnosti směnečného rukojemství, dostačí, ale je také nutno, aby byl principální skripturní akt formálně platný. Platí zde tudíž zásada t. zv. formální akcesornosti, nikoli též zásada materielní akcesornosti jako v právu občanském. Z toho patrno, že závazek směnečného rukojmího, i když obsahově jest týž jako závazek hlavního dlužníka, jest závazkem samostatným vyvěrajícím z vlastního právního důvodu a přistupujícím kumulativně k principálnímu závazku. Nemůže proto směnečný rukojmí uplatniti s úspěchem námitky z osoby toho, za koho se zaručil. (Staub- Stranz čl. 81 pozn. 15, Rouček 5. vyd. bod 134 B). Ze samostatnosti směnečného závazku rukojmího vyplývá také, že sečkání hlavnímu dlužníku nepůsobí ve prospěch jeho avalisty (srov. Michaelis str. 357 — pozn. 11, Lehmann str. 475 pozn. 2). Tato zásada platí i při příročí, poskytnutém hlavnímu dlužníku, neboť příročí není tu v podstatě než sečkáním, nucenou prolongací směnky, působící proti směnečnému věřiteli. Příročí ve prospěch určitého dlužníka znamená totiž, že proti tomuto dlužníku po určitou dobu nemohou býti žádné již dospělé nároky, zejména ani směnečné pohledávky, soudně vymáhány. Účinky příročí působí tudíž jen ve prospěch toho, komu bylo příročí povoleno, nikoli také ve prospěch osob třetích, zvláště ani ve prospěch jeho samostatně zavázaného směnečného rukojmího.

Citace:

Čís. 12680.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 774-775.