NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 878.

Zločin veřejného násilí dle § 93 tr. zák.
Omezení osobní svobody nesmí býti ani tak nepatrným, že překážky, kladené osobní svobodě, mohou kýmkoli beze všeho býti přemoženy, ani trvati tak krátkou dobu, by omezení pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno.
(Rozh. ze dne 3. června 1922, Kr II 229/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. ledna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí omezováním osobní svobody ve smyslu § 93 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. zmateční stížnost především namítá, že celý průběh věci se podobal více žertu než zločinu, a poukazuje na svědecké údaje Cyrila P-а, jenž prý považoval věc za pouhý žert. Než rozsudek zjišťuje onen údaj svědka v souhlasu se zněním protokolu, sepsaného o jeho výslechu, správně v ten smysl, že věc z prvu považoval za pouhý žert, že však, když začali smýčku provazu, na šibenici visícího a mu obžalovaným na krk hozeného, stahovati, si násilím smyčku s krku sejmul. Tím nabývá onen svědecký údaj podstatně jiného smyslu, než jaký mu přikládá zmateční stížnost, tím však odpadá zároveň jediný podklad pro závěr stížnosti, že se průběh věci podobal více žertu než zločinu. S hlediska téhož důvodu zmatečnosti namítá stížnost dále, že jednání, v němž nalézací soud shledal skutkovou podstatu zločinu dle § 93 tr. zák., nenabylo povahy zločinné jednak proto, že bylo tak nepatrné, že bylo možno překážky snadno přemoci, jednak proto, že bylo omezeno na tak krátkou dobu, že nebylo ani jako omezování osobní svobody pociťováno. Zásadně dlužno sice uznati správným názor zmateční stížnosti, že omezení osobní svobody nesmí, má-li nabýti zločinné povahy dle § 93 tr. zák., býti tak nepatrným, že překážky, kladené osobní svobodě, mohou kýmkoli beze všeho býti. přemoženy, a že nesmí býti omezeno na dobu tak krátkou, aby omezení pro své rychlé 22
pominutí nebylo jako takové ani pociťováno. Jinak ale stačí ke skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák. po stránce objektivní každé jednání, jímž kdo omezován je v užívání své osobní svobody, zejména tedy ve volnosti pohybu a ve výkonu vlastní volby místa pobytu. Skutková zjištění napadeného rozsudku nikterak nenasvědčují správnosti stanoviska, s něhož posuzuje případ zmateční stížnost. Dle těchto zjištění šel kritického dne městem H. průvod lidí, demonstrujících se šibenicí proti drahotě. Sotva P. na pokřik dětí, aby šel ven, vykročil ze stavení, hodil mu obžalovaný z průvodu na krk provaz, visící na šibenici, zatáhl smyčku a nařídil ostatním v davu táhnouti; P. považoval to z prvu, jak již uvedeno, za pouhý žert, když vsak začali smyčku stahovati, sejmul si ji násilím s krku. Ze stavu věci takto zjištěného, zejména z té okolnosti, že obžalovaný P-ovi smyčku provazu na krku zatáhl a nařídil ostatním z davu táhnouti, tito pak že začali smyčku opravdu stahovati, P. pak že si ji sejmul s krku násilím, je patrno, že omezení jeho osobní svobody nebylo ani tak nepatrným, aby překážky, jí kladené, byly mohly kýmkoli beze všeho býti přemoženy, ani nebylo omezeno na tak krátkou dobu, aby nebylo jako takové pociťováno. Nalézací soud proto jednání obžalovaného právem podřadil skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák.

Citace:

č. 4721. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 384-386.