NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 492.

V návrhu, aby oddělena byla pozůstalost od dědicova majetku, netřeba osvědčiti ani, že navrhovatelova pohledávka jest objektivně ohrožena, ani, že důvodnou jest obava, že by navrhovatelova pohledávka smísením obojího majetku ocitla se v nebezpečí. Stačí kromě osvědčení pohledávky motivované tvrzení obavy.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1920, R I 226/20.)
Pozůstalostní jmění záležející z hotovosti (21 000 K) a cenných papírů (nominale 175 000 K), uloženo bylo v uschování Úvěrní banky v Praze pod dozorem pozůstalostního soudu. Dědicům, byla přenechána správa a užívání pozůstalostního jmění. Zůstavitelův věřitel navrhl, by pro jeho pohledávku 35 711 K 20 h bylo pozůstalostní jmění odděleno od jmění dědiců, převzato do soudního uschování a by při tomto jmění jeho nárok za účelem uspokojení z tohoto jmění byl poznamenán. V návrhu nabízel důkazy na osvědčení své pohledávky. Pozůstalostní soud návrhu nevyhověl v podstatě z toho důvodu, že opatření ve smyslu § 812 obč. zák. není třeba, ježto celé pozůstalostní jmění uloženo jest u Úvěrní banky v Praze pod dozorem pozůstalostního soudu a jest tudíž fakticky od jmění dědiců odděleno. Rekursní soud zrušil usnesení pozůstalostního soudu a nařídil mu, by provedl navrhovatelem nabídnuté důkazy k osvědčení jeho pohledávky a pak o návrhu jeho znovu rozhodl. Důvody: Dle § 812 obč. zák. může věřitel, obává-li se, že by jeho pohledávání bylo vydáno nebezpečí, kdyby se pozůstalost smísila s dědicovým jměním, pokud dědictví není odevzdáno, žádati, by byla pozůstalost od dědicova jmění oddělena, soudem do uschování vzata nebo dána do správy opatrovníka, to pak, co má na pozůstalosti pohledávati, by se na ní zaznamenalo a z ní zapravilo. Zákon poskytuje tím věřiteli pozůstalostnímu před odevzdáním pozůstalosti ochranný prostředek proti škodě, jíž se obává ze smísení pozůstalostního jmění s jměním dědice, bez ohledu na to, v čem pozůstalost záleží, aniž by některé části pozůstalostního jmění vůbec, a jmenovitě pak ony, které jsou pod dozorem pozůstalostního soudu neb snad dokonce v soudním uschování, z opatření toho vylučoval a aniž by pozůstalostnímu soudu ukládal, o tom rozhodovati, je-li navrhovaného věřitelem opatření k jeho ochraně zapotřebí čili nic; pozůstalostní soud musí navržené oddělení pozůstalosti od dědicova jmění, které jest nejen ochranným; prostředkem pro věřitele, nýbrž má i další důležitý právní následek pro dědice, v citovaném předpisu zákona stanovený, že totiž dědic v takovém případě, i když se byl bezvýjimečně k dědictví přihlásil, vlastním jměním více za dluh neručí, povoliti a naříditi, osvědčí-li věřitel, že měl za zůstavitelem pohledávku a obává-li se věřitel ze smísení jmění pozůstalostního se jměním dědice pro své uspokojení s pohledávkou nebezpečenství a nejeví-li se obávané nebezpečenství nemožným. Že by v tomto případě proto, že jmění pozůstalostní (záležející toliko v hotovostech a cenných papírech), uloženo jest v uschování u úvěrní banky a že jest prý pod dozorem pozůstalostního soudu, nebezpečenství, jehož se stěžovatel ze smísení jmění toho se jměním dědiců obává, bylo nemožným, soud první stolice ani netvrdí a nelze to uznati, to tím méně, ježto dědicům byla usnesením pozůstalostního soudu ze dne 4. února 1919 přenechána správa a užívání pozůstalosti dle § 810 obč. zák. Nelze proto správným uznati usnesení soudu prvé stolice, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh; nelze však také, jak stěžovatel navrhuje, napadené usnesení vyhověním návrhu změniti, poněvadž soud prvé stolice neprovedl stěžovatelem v návrhu nabídnuté osvědčení jeho pohledávky za zůstavitelem, takže nelze posouditi, zda-li zde jest či není nezbytný předpoklad navrženého opatření, totiž, že stěžovatel měl za zůstavitelem tvrzenou pohledávku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu dědiců.
Důvody:
Stěžovatelé připouštějí, že dle § 812 obč. zák. stačí subjektivní obava věřitele pozůstalostního, že by jeho pohledávka přišla v nebezpečenství, kdyby se pozůstalost smísila se jměním dědicovým. Není tudíž třeba důkazu neb osvědčení, že pohledávka objektivně jest ohrožena nebo že důvodnou jest obava, a postačuje k opodstatnění návrhu na oddělení kromě osvědčení pohledávky pouhé motivované tvrzení obavy. Když tomu tak, nezáleží na tom, že a proč navrhovatel dříve nepřihlásil své pohledávky aniž dědice upomínal o zaplacení, a z jakého důvodu právě nyní se domáhá oddělení jmění pozůstalostního od jmění dědiců. Jen tehdy mohla by — po osvědčení pohledávky —, jeho žádost za oddělení býti zamítnuta, kdyby za daných okolností jakékoliv ohrožení pohledávky nadobro bylo vyloučeno. To stěžovatelé ovšem tvrdí, poukazujíce k tomu, že movité jmění pozůstalostní z převážné části (cenné papíry v nominální hodnotě 175 000 K a 21 000 K) uloženo jest u Pražské úvěrní banky. Avšak tím není nikterak prokázána nemožnost ohrožení pohledávky navrhovatelovy. Vždyť bylo dědicům usnesením soudu pozůstalostního ze dne 4. února 1919 povoleno podle § 810 obč. zák. spravování a požívání pozůstalosti, čímž nabyli též práva, volně nakládati s užitky složených cenných papírů, věřiteli však nelze brániti v tom, by si nezabezpečil také těchto požitků jakožto fondu pro své uspokojení, čehož právě má býti dosaženo opatřením ve smyslu § 812 obč. zák. K tomu nehledíc byla podle spisů se svolením soudu pozůstalostního usnesením ze dne 6. března 1919 dědicům vydána část 6215 K 09 h kmenového jmění pozůstalosti, ano usnesením ze dne 15. září 1919 dáno soudní svolení, by jako úvěr na uložené cenné papíry vybrána byla částka do 20 000 K u Pražské úvěrní banky. Není pak nikterak vyloučena možnost, že před odevzdáním pozůstalosti vydány budou dědicům — byť i se svolením soudu pozůstalostního — další části kmenového jmění pozůstalostního, po případě i veškeré cenné papíry u jmenovaného peněžního ústavu uložené — nebude-li k zajištění pohledávky navrhovatelovy učiněno přiměřené opatření, zvláště, když soud pozůstalostní není povinen, aby se o zabezpečení osob, jimž přísluší nárok na pozůstalost, staral větší měrou, než zákonem jest předepsáno nebo jimi samými žádáno. S tohoto hlediska bylo by připustiti oddělení jmění pozůstalostního ve smyslu § 812 obč. zák. i tehdy, kdyby již u soudu bylo složeno. Vzhledem k tomu, co vyloženo; jakož i k tomu, že ze spisů nikterak nevysvítá a stěžovateli ani tvrzeno není, že by jejich vlastní jmění poskytovalo naprosté jistoty pro pohledávku 35 711 K 90 h, nelze tvrditi, že i bez žádané separace jakékoliv nebezpečí pro pohledávku navrhovatelovu by bylo vyloučeno a návrh byl nadobro bezdůvodným. Neprávem tedy soud stolice prvé odmítl žádané opatření s poukazem na to, že pozůstalostní jmění fakticky od jmění dědiců jest odděleno, kdyžtě právo věřiteli v § 812 obč. zák. propůjčené pouhým faktickým oddělením není vyčerpáno. Usnesení soudu rekursního, jenž zrušiv usnesení prvého soudce uložil tomuto, by provedl důkazy navrhovatelem k osvědčení přihlášené pohledávky nabízené a po té znova rozhodl o návrhu na separaci, jest odůvodněno.

Citace:

č. 492. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 264-266.