Čís. 5454.

Exekuce vnucenou správou dlužníkových hor а ехеkuсе vnucenou správou dlužníkova horního podniku jsou dvě samostatné exekuce, jež nemohou vedle sebe obstáti. Vnucená správa živnostenských podniků není samostatným exekučním prostředkem, nýbrž jedním ze způsobů zpeněžení. Vnucenou správu horního podniku nelze povoliti, lze-li vésti exekuci vnucenou správou hor.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1925, R I 910/25.)
Pravoplatným usnesením ze dne 22. července 1924 byla ku vydobytí peněžité pohledávky povolena vymáhajícímu věřiteli exekuce vnμcenou správou dlužníkova horního majetku. Usnesením ze dne 7. května 1925 povolil soud prvé stolice ku vydobytí téže pohledávky exekuci vnucenou správou dlužníkova horního podniku, záležejícího v dobývání uhlí a jeho zcizování. Rekursní soud tento exekuční návrh zamítl. Důvody Pro vykonatelnou peněžitou pohledávku vymáhajícího věřitele byla povolena již usnesením ze dne 22. července exekuce vnucenou správou dlužníkova horního majetku ve vložkách čís. 338, 178, 337, 391 a 1152 horní knihy M. a vložkách č. 82 a 83 pozemkové knihy pro kat. obec N. Vzhledem k tomu jest nynější exekuční návrh na povolení exekuce vnucenou správou dlužníkovy horního podniku, záležejícího z dobývání uhlí a jeho zcizování na týchž horních nemovitostech, učiněný stranou vymáhající — jak ve svém návrhu uvádí — jen z důvodů formelních, aby vnucená správa horních nemovitostí chráněna byla proti případným, řádnou správu poškozujícím námitkám osob třetích, dílem zbytečným, dílem zákonně nepřípustným. Podle §§ 99 prvý odstavec, 103, 109 a 119, pak §§ 240 a 241 ex. ř. jest důsledkem povolení a zavedení vnucené správy horních nemovitostí, že dlužník a každá třetí osoba zdržeti se musí každého nakládání s výtěžky spravované horní nemovitostí a zasahování do oprávnění vnuceného správce a že jest tento oprávněn veškeré požitky a příjmy ze spravované nemovitosti vybrati a zpeněžiti, tedy také uhlí z podniku horního těžiti a zcizovati. Není proto k tomuto účelu třeba zaváděti ještě zvláštní vnucenou správu sama horního podniku. Správa ta jest však i nepřípustná, neboť podnik horní není podnikem živnostenským ve smyslu §u 341 ex. ř., na podnik ten se předpisy živnostenského řádu nevztahují a nemůže proto z důvodu tohoto a dále vzhledem k ustanovení §u 331 ex. ř., dle něhož exekuce na práva majetková přípustná je pouze, nemají-li použity býti předpisy o exekuci na majetek nemovitý (§§ 240 a násl., 248 ex. ř.), býti povolena zvláštní exekuce vnucenou správou horního podniku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs vychází z mylného předpokladu, že navržená a prvním soudem povolená exekuce vnucenou správou dlužníkova horního podniku znamená jenom rozšíření exekuce již dříve zahájené vnucenou správou dlužníkových hor, a rozšíření práv vnuceného správce. Ve skutečnosti jde o novou, samostatnou exekuci, která má ovšem postihnouti tytéž majetkové hodnoty, jako první exekuce, totiž výnos dolování. Že tomu tak, jest patrno jmenovitě z různosti exekučních soudů, neboť vnucená správa hor vede se u krajského soudu v M., kdežto pro novou exekuci byl by exekučním soudem okresní soud v U. Není možno, by se na týž statek pro tutéž pohledávku vedly dvě různé exekuce u dvou různých soudů. Pokládal-li stěžovatel za přípustno a potřebno, neb aspoň výhodno, by vnucenou správou nebyly postiženy hory samé, nýbrž podnik na nich provozovaný, byl by musil ze svého stanoviska důsledně navrhnouti vnucenou správu podniku, upustě současně od pokračování v první exekuci. Již z tohoto důvodu jest jeho stížnost do zamítnutí návrhu na vnucenou správu podniku bezdůvodná. Rekursnímu soudu dlužno však přisvědčiti i v tom, že tato nově navrhovaná exekuce není vůbec přípustná. Vnucená správa horního majetku byla povolena podle §§ 240 násl. a 97 násl. ex. ř. Vedle ní jest zvláštní vnucená správa horního podniku podle §u 341 ex. ř. po právu nemožná. Ne snad proto, že by taková vnucená správa mohla býti uvalena jenom na podniky, podléhající živ- nostenskému řádu, nýbrž poněvadž § 331 ex. ř. ji vylučuje. Ze zařadění §u 341 ex. ř. do kapitoly, jednající souborně o exekuci na jiná majetková práva, než o nichž jest řeč v předcházejících kapitolách, a ze souvislosti jeho s ostatními předpisy této kapitoly plyne, že neobsahuje zvláštních samostatných ustanovení o vedení exekuce na živnostenské podniky, nýbrž jenom zvláštní ustanovení o zužitkování zabavených podniků za účelem dosažení exekučního účelu, totiž zaplacení vymáhané pohledávky. Vnucená správa podniků není samostatnou exekucí, nýbrž jedním ze způsobů pokračování v exekuci, exekuce sama zahajuje se podle §u 331 ex. ř. zabavením podniku, jak se ostatně prvním soudem podle stěžovatelova návrhu vydáním zákazu dle §u 331 ex. ř. také stalo. Z toho plyne, že se přípustnost nově navrhované exekuce musí posuzovati právě podle §u 331 ex. ř., ten však ji připouští výslovně jenom v případech, kdy nelze vésti exekuci přímo vnucenou správou hor dle §u 240 a násl. ex. ř. V tomto případě jest tato přímá exekuce možná, ba byla jíž i zahájena, pročež byl nový exekuční návrh právem zamítnut. Otázkou, zda vztahuje se povolená vnucená správa hor i na pohledávky, vzniklé mezi povolením vnucené správy a uvedením správce v jeho úřad, nelze se při této příležitosti, jak stěžovatel sám uznává, zabývati; tvrzení, že rekursní soud k této právní otázce přisvědčil a z tohoto důvodu exekuční návrh zamítl, jest s jeho odůvodněním v rozporu. Tolik však třeba podotknouti, že nic nepřekáželo stěžovateli, aby nezabavil oněch pohledávek zvláštním exekučním návrhem a nedal si je odevzdati k vybrání, což věřitele opravňuje k samostatnému jích vymáhání, a že stěžovatel podle spisů to také již před novým exekučním návrhem učinil, takže nelze ani dobře seznati, jak by odepřením nově navrhované exekuce mohl býti ve vymáhání těchto pohledávek zkrácen neb ohrožen.

Citace:

Čís. 5454. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 634-636.