NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 17233.

Jestliže v základní rozepři jednal a rozhodl samosoudce (§ 7 a) j. n.), přísluší samosoudci též jednání a rozhodnutí o žalobě o obnovu, nehledíc na to, zda jednání a rozhodování se omezuje jen na otázku důvodu a přípustnosti obnovy, nebo zda řízení to bylo spojeno s jednáním ve věci hlavní, a zda šlo v základní rozepři o nároky majetkoprávní nebo statusové.
(Rozh. ze dne 17. února 1939, R II 16/39.)
V řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala obnovy rozlukového sporu, rozhodl soud prvé stolice (samosoudce) k námitce žalovaného, že věc projedná a rozhodne samosoudce. Rekursní soud změnil napadené usnesení tak, že věc projedná a rozhodne senát. Důvody: Jest ovšem správné, že v Neumannově Komentáři k c. ř. s. je při výkladu § 532 c. ř. s. vysloven názor, že řízení o žalobách o obnovu zůstává stejné jako v hlavním procesu, ale tato zásada jest míněna a vztahuje se na řízení, pokud příslušnost soudu jest závislá na hodnotě sporného předmětu. Jinak jest tomu však v souzené rozepři, kde jest podána žaloba na povolení obnovy rozepře rozlukové, u níž není rozhodující ocenění předmětu sporu. A v tom směru nutno poukázati na ustanovení § 533 c. ř. s., podle něhož se vztahují na řízení o žalobách o obnovu, pokud se jedná toliko o řešení otázky přípustnosti obnovy, tedy o řízení tak zvané judicium rescindens, předpisy, které platí pro soud a pro instanci mimo případ žaloby o obnovu, tedy předpisyy prvé až čtvrté části civilního procesu. A v souzeném případě se jednání a rozhodování týkalo toliko otázky důvodu a přípustnosti obnovy, a nebylo řízení to spojeno s rozhodováním ve věci hlavní. Řídí se proto řízení o žalobě o obnovu všeobecnými předpisy v prvé a čtvrté části civilního řádu soudního. Vychází-li se z tohoto hlediska, musí se zkoumali, které rozepře přísluší rozhodovali samosoudci a které senátu. Podle § 7 a) j. n. právní rozepře o majetkových právech, když předmět sporu na penězích nebo peněžité hodnotě nečiní více než 20000 K, rozhoduje samosoudce. Jinaké spory, jež patří před krajské soudy podle povahy nároku ze zvláštního určení zákona, jsou spory senátní. Nutno proto provésti řízení o souzené žalobě o obnovu rozepře rozlukové před senátem, ježto neběží o rozepři o právu majetkovém, ani o projednání a rozhodování samostatného sporu rozlukového, který se podle § 7 a) j. n. projednává před samosoudcem. Hledíc na to, co uvedeno, bylo řízení o obnovu v souzené věci projednávali před senátem, a to tím spíše, když žalovaný mimo to včas navrhl, aby byla věc podle § 7 a) j. n. ve znění zákona č. 161/1936 Sb. z. a n. projednána a rozhodnuta senátem. Bylo tudíž odůvodněnému rekursu vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Procesní soud správně usoudil, že byl-li manželský spor, jako v souzeném případě, projednán a rozhodnut samosoudcem, náleží před samosoudce též řízení o žalobě o obnovu, podané z důvodu § 530, odst. 1, č. 7 c. ř. s. Klade-li rekursní soud k odůvodnění opačného názoru, že souzená věc patří před senát, důraz na to, že spory o obnovu nenáleží k právním rozepřím, jež podle § 7 a) j. n. přísluší projednati a rozhodnouti samosoudci, přehlíží, že ani otázka soudní příslušnosti pro spory o obnovu není upravena jurisdikční normou, nýbrž v páté části civilního řádu soudního. Přímou odpověď na spornou otázku nelze ovšem najíti ani v ustanovení § 532 c. ř. s., jež se týká jen otázky příslušnosti, ani v předpisech §§ 533 a násl. c. ř. s., kde se upravuje řízení o žalobách pro zmatečnost a žalobách o obnovu. Jelikož však z právě vzpomenutých předpisů zákona plyne, že spory o obnovu z důvodu, o jaký tu jde, jest zásadně projednati před týmž soudem a v mezích §§ 533 a násl. c. ř. s. i v témže řízení jako zásadní rozepře, není důvodu, proč by stejná zásada neměla platiti též v otázce obsazení soudu, a to bez rozdílu, zda jednání a rozhodování se omezuje jen na otázku důvodu a přípustnosti obnovy nebo zda řízení to bylo spojeno s jednáním ve věci hlavní. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje též úvaha, že při žalobě o obnovu jde v podstatě jen o to, zda se má pokračovati v původním řízení. Obnova řízení není tu vlastním předmětem sporu, nýbrž jeho účelem. Žalobou o obnovu se neuplatňuje nárok samostatný, nezávislý na nároku základní rozepře, nýbrž zákon poskytuje tuto žalobu za určitých předpokladů jako mimořádný prostředek, aby byl odklizen rozsudek v základní rozepři, jenž řádnými opravnými prostředky odklizen býti nemůže (srov. rozh. č. 6630 Sb. n. s.). Hledíc na to, co uvedeno, jest přisvědčiti též názoru dovolacího rekursu, že, když ta neb ona stran v původním sporu neučinila návrh podle třetího odstavce § 7 a) j. n. a tím se podrobila řízení před samosoudcem, nemůže se od toho uchýliti ani v případě sporu o obnovu a nemůže teprve v tomto sporu žádati, aby věc byla projednána před senátem. Věc se tu nemá jinak než v případě, kde se žalovaný pro základní rozepři podrobil příslušnosti soudu o sobě nepříslušného. I tím by byl žalovaný vzhledem na velící předpis § 532 c. ř. s. vázán též co do otázky příslušnosti soudu pro jednání o žalobě o obnovu. Též Neumann ve svém komentáři k c. ř. s. (1928, sv. II, str. 1417) vyslovuje názor, že řízení ve sporu o obnovu zůstává ve směrech, o něž tu jde, stejné jako v hlavním sporu a že to platí též v otázce, zda věc jest projednati před senátem nebo před samosoudcem, při čemž neomezuje platnost svého názoru jen na případy, kde věc náleží před samosoudce hledíc na hodnotu předmětu sporu, jak za to má rekursní soud.

Citace:

č. 17233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 166-168.