NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 8724.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Jest příhodou v dopravě, narazil-li posunovaný vůz na železniční vozy stojící ve stanici a určené železniční správou k nakládání v době, kdy se provádělo nakládání a dělníci zaměstnaní při nakládání nebyli dráhou vyzváni, by v práci ustali k vůli posunování, které jest s to, by ohrozilo jejich tělesnou bezpečnost. Pokud nebyli dělnici dostatečně upozorněni.
(Rozh. ze dne 16. února 1929, Rv II 441/28.)
Žalobce nakládal ve stanici na vagon dlouhé dřevo. Za práce vrazil do vagonu posunovaný vagon, nárazem dřevo spadlo na žalobce a poranilo ho. Žalobní nárok proti dráze uznal procesní soud prvé stolice z polovice po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalované dráhy, k odvolání žalobce uznal žalobní nárok zcela po právu. Důvody: Soud odvolací přejímá zjištění skutkových okolností soudem první stolice, že hned při početí posunování pískáním stroje bylo upozorněno na to, že stroj s přívěsnými vozy přichází do pohybu, že již v této době vlakvedoucím J. na vzdálenost asi 10 m bylo voláno na žalobce a na jeho spoluzaměstnance, kteří nakládali na 4. koleji u skladiště, navalujíce dlouhé dříví na železniční vozy jim drahou přidělené, které stály mezi nimi a vlakvedoucím, by dali pozor, že se tam pojede, že pak při zpětném vytlačování vozů na kolej 4. posunovačem B-em máváním praporkem a pískáním bylo dáváno návěští na pomalou jízdu a na zastavení, že pak, když posunovaná část se nákladním vozům s dřívím blížila a čtvrtou výměnu přejížděla, přeběhl vlakvedoucí až na stranu, kde lidé dříví nakládali a volal na ně, by utekli pryč, poněvadž se, jak z jeho výpovědi jde na jevo), přes to, že jízda stroje se na znamení posunovače zmírnila, obával, aby i při lehčím nárazu nakládači neutrpěli škodu, že i posunovač, jak z jeho výpovědi vyplývá, volali na lidi, kteří nakládali dříví, »utečte«, když posunovaný vůz byl od předního vozu, na který se dříví nakládalo, vzdálen asi 2—4 m. Podle názoru odvolacího soudu nelze zjištěné opatření železničních; zřízenců považovati za dostatečné a za vhodné k ochraně lidí vykonávajících tak těžkou a nebezpečnou práci jako nakládání dlouhého dříví na vagony. Při této práci spolupůsobil žalobce, jak nesporno, tak, že stoje uprostřed dřeva, které dělníci váleli po dvou kládách na vagony, tlačil je nahoru pomocí »venháků«. Když měli právě jedno z dlouhých dřev nahoře, téměř na vagoně, vrazil do vagonu posunovaný železniční vůz. Ostatní dělníci odskočili, ježto byli na konci dřeva, nakládaného na vůz, žalobce však utrpěl úraz tím, že nakládané dřevo na něho spadlo. Žalobce vykonával dozor při nakládání a šlo při tom hlavně o to, by dříví, které se nakládalo, bylo správně odměřeno a zaznamenáno. Žalobce byl však při tomto dohledu povinen sám, jako jiní dělníci, pracovati a dříví nakládati. Spolupůsobě při navalování klad, musil žalobce přirozeně věnovati pozornost své nebezpečné práci a nemohl se při tom rozhlížeti, zda se neblíží posunovaný vlak a mohl právem očekávati, že budou lidé zaměstnaní při nakládání dřeva na vagony patřičným způsobem upozorněni a varováni před blížícím se posunovaným vlakem zřízenci dráhy. Pískání stroje a návěští na pomalou jízdu a na zastavení máváním praporkem a pískáním nelze vůbec považovati za vhodné a dostatečné upozornění lidí pracujících při nakládání dřeva na vagony, poněvadž jednak znamení tato se na nádraží pořád opakují a neznamenají, že stroj přijede na kolej, kde se pracuje, jednak znamení tato jsou určena pro železniční zřízence, nikoliv pro lidi pracující na dráze. Nebylo prokázáno, že žalobce a s ním pracující dělníci slyšeli vůbec volání vlakvedoucího, by dali pozor, že se tam pojede. Svědek Jan J. sice potvrdil, že po tomto volání lidé dřevo nakládající od práce ustáli a na vlak hleděli. Tím však není prokázáno, že volání tomu rozuměli. Že mu nerozuměli, nasvědčuje, že dále pracovali, nehledíc ani k výpovědi svědků, že vůbec volání neslyšeli. To viděli zřízenci dráhy a, přesto dále posunovali. Druhá výstraha vlakvedoucího »utečte«, která se, jak žalovaný sám připustil, stala v posledním okamžiku, a výstraha posunovače »utečte« v době, kdy posunovaný vůz byl od předního vagonu, na který se dříví nakládalo, vzdálen as 2 až 4 m, nebyly dány zavčas, neboť při nebezpečné práci navalování dlouhého dřeva nemůže dělník ihned odběhnouti, aniž by přišli ostatní k úrazu, nýbrž musí se dělníci při navalování dřeva zaměstnaní přiměřeným způsobem domluviti, jak kládu zabezpečí před útěkem. K tomu již po druhém varování učiněném v posledním okamžiku nebylo kdy. Podle dopravních předpisů č. XIX čl. 29 bod 8 c) jest při posunování zakázáno opomenutí všeho, co by bylo příčinou ohrožení bezpečnosti vlastní neb osob jiných anebo věcí. Ostatně, i kdyby nebyło tohoto výslovného předpisu, plyne z povahy věci, že zřízenci dráhy, byvše upozorněni, že se na koleji 4 nakládá dlouhé dřevo na vagony, nedbali ani obyčejné opatrnosti § 1297 obč. zák. tím méně mimořádné pozornosti ve smyslu § 1299 obč. zák. spokoj i vše se voláním na lidi nakládající dlouhé dříví na vagony a předsevzavše posunování, ačkoliv neměli jistoty, že lidé volání toto při své těžké práci slyšeli a jemu rozuměli. Mohli snadno k lidem těm dojiti a je upozornili na případné nebezpečí, jak také teprve v posledním okamžiku, arciť opožděně, se o to pokusili.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní uznal dovolací soud za správný názor soudu odvolacího, že tu jde o nepravidelnost, tudíž o příhodu v dopravě, neboť nenáleží zajisté k pravidelnosti dopravy, by posunovaný vůz narazil na železniční vozy ve stanici stojící a správou železniční k nakládáni určené v době, kdy se nakládání provádí a dělníci nakládáním zaměstnaní nebyli dráhou vyzváni, by v nakládání ustali proto, že se děje posunování, které jest s to, by ohrozilo jejich tělesnou bezpečnost. Tvrzení dovolatelovo, že železniční zřízenci v tomto směru učinili vše, co mohli učiniti, není správné, neboť pouhé provádění a křičení na dělníky dlouhá dřeva nakládající nelze v souzeném případě shledati dostatečným upozorněním dělníků dlouhé dříví nakládajících na to, by s ohledem na provádění posunování od práce ustali a od nakládaných vozů se vzdálili. Také otázka vyvinění žalovaného z důvodu zavinění žalobcova byla soudem odvolacím správně řešena. Soud odvolací poukazuje proto především na správné důvody napadeného rozsudku, které vývody dovolání nebyly ani vyvráceny ani seslabeny. S ohledem na vývody dovolání jest dovolatele upozorniti na to, že pro právní posouzení věci s hlediska § 1 a 2 zákona o ručení železnic jest rozhodné, zda a pokud zřízenci žalovaného mají vinu na žalobcově úrazu. Jde jen o otázku, zda žalobce příhodu v dopravě, jak svrchu byla uvedena, spoluzavinil a zda následkem toho žalovaný ve smyslu § 2 zákona o ruč. žel. náhrady škody žalobcovy jest prost. Ano není zjištěno, že žalobce byl upozorněn a že věděl, že k nárazu posunovaného vozu na nakládané v klidu stojící vozy dojde, nelze v tom, že žalobce s nakládáním neustal, po případě zavčas neutekl, shledávati jeho spoluzavinění na příhodě v dopravě. Na tom nic nemění, že při posunování byly dávány signály, že na dělníky nakládáním klad zaměstnané bylo zřízenci žalovaného voláno, a že ostatní dělníci mimo žalobce před nárazem posunovaného vozu na nakládané vozy ještě včas uskočili a se zachránili, ježto vše to nemůže vyvrátili domněnku o odpovědnosti žalovaného za škodu žalobcovu ve smyslu § 1 zákona o ruč. žel., pokud není zjištěno, že žalobce věděl a věděti musel, že k nárazu dojde a přes to se nevzdálil a tak příhodu v dopravě spoluzavinil.

Citace:

č. 8724. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 262-265.