NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 10123.

Domovské právo. — Občanství státní (Slovensko): I. Ve věcech domovského práva podle § 25 odst. 2 zák. čl. XXII:1886 rozhoduje na Slovensku za účinnosti vl. nař. č. 96/28 úřad okresní s konečnou platností. — II. Domovský list osvědčuje toliko domovské právo, nezakládá je však. — III. Státního občanství čsl. podle § 1:4 úst. zák. č. 236/20 nenabyl bývalý uherský státní zaměstnanec již tím, že složiv slib věrnosti čsl. republice byl na svém místě podle § 2 zák. č. 64/1918 Sb. ponechán.
(Nález z 5. listopadu 1932 č. 16906.)
Prejudikatura: ad I: Boh. 10121/32, srov. Boh. A 5404/26, 7304/28, ad II: Boh. A 4560/25, 7156/28, ad III: Boh. A 4662/25, 3420/24.
Věc: Iréna P. v P. proti okresnímu úřadu v Přerově o domovské právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní úřad v Prešově vydal výměr ze dne 11. listopadu 1929, jenž zní:
»Usnesení zastupitelstva obce Prešova z 24. března 1927, kterým bylo zamítnuto uznání domovského práva Szilárda P. dne 4. března 1905 v Prešově rozeného a Františka P. roku 1875 v G. (Maďarsko) rozeného, schvaluji k odvolání vdovy po Františku P., podanému v zákonité lhůtě ve smyslu § 25, 2 zák. čl. XXII: 1886 ve znění vl. nař. č. 96/28. Zároveň prohlašuji z práva dozorčího domovské listy vydané obecní radou Heleně P. a Szilárdovi P. jako zmatečné za neplatné od doby jich vystavení. Tento výměr je v postupu instančním konečný.« Důvody: »Zastupitelstvo města Prešova svým usnesením z 24. března 1927 u příležitosti žádosti Szilárda P. o propuštění ze státního svazku zamítlo uznati domovské právo jmenovaného, jakož i jeho otce Františka s odůvodněním, že otec František P. nemá v Prešově domovského práva po svých rodičích odvozeného a samostatně si tu příslušnosti nenabyl, neboť nebyl do svazku obce zastupitelstvem výslovně přijat. Vdova po Františku P. podala odvolání, namítajíc, že její zemřelý manžel si v Prešově získal domovské právo na základě § 10 zák. čl. XXII: 1886 tím, že měl v době od roku 1902 do roku 1919 stálý svůj pobyt v Prešově a přispíval k obecním břemenům. Výslovné přijetí zastupitelstvem však zákon nepředepisuje. Dále uplatňuje nabytí domovského práva tím způsobem, že její zemřelý manžel získal státní občanství čsl. republiky na základě § 1 č. 4 zák. č. 236/20, neboť byl před 16. červencem 1920 definitivně do státních služeb jmenován. Šetřením se však zjistilo, že manžel žadatelky po čas svého pobytu v Prešově nebyl přijat do svazku městským zastupitelstvem, aniž zastupitelstvo o přijetí jmenovaného kdy rozhodovalo. Výsledek šetření strana při ústním líčení nepodvrátila a správnost jeho uznala. Podle sdělení gen. fin. ředitelství nebyl František P. definitivně do služby čsl. státu převzat. Konečně strana uznává, že její zemřelý manžel v roku 1875 v G. narozený odvozuje původní svoji příslušnost po svých rodičích tamže, tedy mimo území Čsl. republiky. Vzhledem k svrchu uvedenému, ježto zemřelý manžel st-lčin nenabyl konstitutivním aktem výslovného přijetí před 1. lednem 1910 domovského práva v některé obci na území Čsl. republiky a ani jiným způsobem nenabyl čsl. státního občanství, nesluší jmenovaného považovati za čsl. státního občana a domovské listy vydané descendentům, resp. manželce jmenovaného, neměly jako zmatečné platnosti již v době vystavení, ježto porušují ustanovení § 5 zák. čl. XXII: 1886. Poněvadž v daném případě nejde o spor podle §§ 17 a 18 zák. čl. XXII: 1886, neboť cizí státní příslušnost Františka P. sporná není, jest třeba věc považovati za konkrétní spor mezi soukromou stranou a obcí podle § 25 cit. zák. článku, v důsledku čehož výměr ten jest podle shora cit. zák. ustanovení v postupu instančním konečný.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
St-lka především vznáší námitku rázu formelního, vytýkající vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že nař. výměr není v postupu instančním konečný, neboť je prý proti němu přípustno ještě odvolání na zemský úřad. Neprávem.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 5404/26 právní názor, že rozhodnutí župního úřadu v záležitostech domovského práva na Slov. jest konečné i tehdy, když župní úřad rozhodne z moci dozorčí, dovodiv, že postup instanční podle § 25 odst. 2 zák. čl. XXII: 1886, jak doznal úpravy §em 23 zák. čl. XXVI: 1896, jest omezen na rozhodnutí správního výboru, resp. podle § 6 zák. č. 126/20 župního úřadu v konečné stolici ve věcech domovských vůbec, ať již došlo k rozhodnutí tomu následkem odvolání po- stiženého jednotlivce či z jiného podnětu, na př. z toho, že nadřízený úřad užil dozorčího práva, přiznaného mu k obci §em 31 a odstavcem 3. § 89 zák. čl. XXII :1886.
Ve shodě s tím vyslovil nss nálezem Boh. A 7304/28 právní názor, že ve věci domovské příslušnosti na Slov. rozhodují župní úřady s platností konečnou. Nálezy tyto zabývají se případy řešenými za účinnosti župního zákona č. 126/20. Na názorech vyslovených citovanými nálezy trvá nss i v tomto případě. Změna nastala jen potud, že kompetence župních úřadů přešla podle úvodního ustanovení zák. č. 125/27 dnem 1. července 1928 na úřad zemský, s něhož pak vl. nařízením č. 96/28 podle přílohy k němu vydané přenesena působnost příslušející mu ve věcech obecních, pokud nejde o města se zřízeným magistrátem podle zák. čl. XXII: 1886, tedy i ve věcech domovského práva, o něž jde, na úřady okresní. Cit. nařízením přešla tedy působnost zemského úřadu v rozsahu shora uvedeném na okresní úřady, které tudíž ve věcech domovské příslušnosti rozhodují, jak vyznívá usnesení odborného plena nss-u z 25. dubna 1932 č. pres. 881/31, s platností konečnou. Není tedy další odvolání na zemský úřad přípustno a bylo proto námitku svrchu vznesenou zamítnouti jako bezdůvodnou.
Ve věci samé st-lka především vytýká nař. výměru nezákonnost, spočívající v tom, že zrušuje nabyté právo, neboť město Prešov již jednou uznalo její domovské právo a proto nebylo oprávněno znovu je přezkoumávati.
K námitce této sluší podotknouti, že pod uznáním domovského práva se strany města Prešova, o němž tu stížnost mluví, nelze nic jiného rozuměti nežli domovský list, vydaný st-lce pod č. 5667/21, neboť ani v řízení správním netvrdila, ani ve stížnosti neuvádí, že by domovské právo její, resp. jejího manžela bylo jinak zmíněnou obcí uznáno než řečeným domovským listem. St-lka tu však přehlíží, že podle § 17 zák. čl. XXII: 1886 jest domovský list pouhým certifikátem o domovské . příslušnosti. Domovský list, jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 7156/28, nezakládá tudíž domovského práva, nýbrž osvědčuje je jenom, předpokládajíc jeho existenci (srov. též nál. Boh. A 4560/25). Již tím je dáno, že domovský list jest listinou, která musí odpovídati skutečnému stavu jak po stránce věcné, tak i po stránce právní, a že tudíž vnitřní hodnota a průvodní moc této listiny jest podmíněna její shodou se skutečností. Nemá-li tedy dotčená osoba podle zákona domovské příslušnosti v určité obci, nemůže jí nabýti ani pouhým vydáním domovského listu a samotné vydání domovského listu není ani průkazem o tom, že skutečně dotyčná osoba domovské právo má, resp. že jí bylo uděleno.
V domovském listu st-lčině z 15. října 1921 se potvrzuje, že st-lka má v obci Prešově domovské právo na základě § 7 zák. čl. XXII: 1886 po svém manželu, jenž je tam měl na základě § 10 cit. zák. Vydání tohoto domovského listu tedy předpokládá, že manžel st-lčin byl již ve smyslu § 10 cit. zák. usnesením zastupitelského sboru přijat do svazku města Prešova. Podle ustálené judikatury nss-u je totiž třeba k nabytí domovského práva ve smyslu § 10 výslovného přijetí obcí a nenabývá se tudíž práva toho automaticky pouhým splněním předepsaných tam podmínek. Že by takové výslovné přijetí obcí se bylo stalo, netvrdila st-lka ani v řízení správním a netvrdí ani ve stížnosti.
Než potom podle toho, co právě dovoženo, nelze tu z pouhého vydání domovského listu usuzovati na nějaké již nabyté domovské právo, jak st-lka mylně za to má, i jest praemisse, z níž stížnost vychází, nesprávná a tím padá též dedukce z toho vyvozená. St-lka arciť tvrdí, že její manžel nabyl domovského práva v Prešově automaticky na základě § 10 zák. čl. XXII: 1886 tím, že od r. 1902 stále bydlil v Prešově a tam platil daně. — Nss nemohl dáti ve směru tom stížnosti za pravdu. Otázkou, lze-li podle § 10 zák. čl. XXII: 1886 nabyti automaticky domovského práva, zabýval se nss opět a opět, tak zejména v nál. Boh. A 3029/23, a došel k právnímu názoru, že domovské příslušnosti v obci na Slov. nenabývá se pouhým splněním náležitostí v cit. § 10 vytčených, nýbrž teprve konstitutivním aktem výslovného přijetí do domovského svazku obce. Na názoru tom trvá nss i v tomto případě. Z toho plyne, že opačný názor st-lčin je nesprávný a že nesprávné jsou i důsledky na tomto nesprávném náhledu založené.
Jestliže tedy nař. rozhodnutí zjišťuje, že manžel st-lčin, od něhož jmenovaná svoje domovské právo odvozuje, příslušný do G., nynější Maďarsko, nebyl do 28. října 1918 výslovně přijat do domovského svazku ani obcí Prešovem, ani jinou obcí na území čsl. republiky, a jestliže stížnost správnost tohoto zjištění nepopírá, nelze shledati nesprávným závěr, k němuž žal. úřad ze zjištění toho dospěl, že totiž st-lčin manžel nenabyl domovského práva na území čsl. republiky a že se tudíž nestal ani čsl. státním občanem podle bodu 1 § 1 úst. zák. č. 236/20.
St-lka ovšem namítá, že její manžel se stal čsl. státním příslušníkem podle § 1 č. 4 zák. č. 236/20, a to tím, že byl převzat do služeb čsl. státu a složil slib, čemuž nemůže prý býti na překážku ani skutečnost, že zemřev r. 1919, nedočkal se definitivního vyjmenování. — Stížnosti nelze přisvědčiti.
Nss zastává v ustálené judikatuře — viz na př. nál. Boh. A 3430/24, Boh. A 4662/25 — právní názor, že skutečným úředníkem ve smyslu § 1 č. 4 zák. č. 236/20 jest jen definitivní, nikoli též zatímně ustanovený úředník. V obou uvedených a v četných nálezech jiných zaujal nss stanovisko též k otázce významu složení slibu dotčeným zaměstnancem, vysloviv, že pouhé složení slibu podle § 2 zák. č. 64/18 Sb. nemá v zápětí, že by se ten který zaměstnanec stal ipso facto skutečným — definitivním — zaměstnancem státu čsl., nýbrž že bylo jen podmínkou, aby mohl býti ve svém dosavadním místě vůbec ponechán, a to, jak § 2 zák. č. 64/18 praví »prozatím«, z čehož jest dostatečně patrno, že k založení skutečného definitivního služebního poměru, šlo-li o úředníka podle zák. č. 269/20, bylo třeba ještě dalšího úředního aktu. Z téhož názoru vychází také žal. úřad a zjišťuje, že k tomuto dalšímu úřednímu aktu u manžela st-lčina nedošlo, což stížnost sama konstatuje. Nedožil-li se však manžel st-lčin definitivního vyjmenování, zemřev r. 1919, nejsou u něho splněny podmínky pro nabytí čsl. státního občanství podle § 1 č. 4 zák. č. 236/20.

Citace:

č. 10123. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 516-519.