NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16115.

Majitel dopravního podniku autobusového, který sjednal roku 1923 se státní správou železniční, že upraví sazby autobusové dopravy na dvojnásobek jízdného na příslušné trati železniční, nemůže se odvolávati na hospodářskou nemožnost plnění ve smyslu § 1447 obč. zák. z toho důvodu, že později (roku 1929) byla zavedena daň z jízdních lístků, která prý činí asi 24% z hrubého příjmu z provozované jím dopravy. V takovémto případě nejde o změnu hospodářských poměrů, nýbrž o zatížení poplatníka veřejným břemenem.
(Rozh. ze dne 20. května 1937, Rv I 1851/35.)
Československý stát (železniční správa) se na žalované firmě provozující autobusovou dopravu domáhá, aby byla žalovaná uznána povinnou upraviti jízdné na své autobusové trati z L. přes V. do J. tak, aby činilo nejméně dvojnásobek obdobného jízdného II. třídy na železnici z L. do J., zejména, aby činilo z L, do V. aspoň 6 Kč, z L. do J. aspoň 12 Kč a z V. do J. aspoň 6 Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nelze přisvědčiti mínění žalované firmy, že ujednání o úpravě sazby autobusové dopravy aspoň na dvojnásobek jízdného na příslušné trati železnice, je pro skutečnou nemožnost plnění pro žalovanou firmu neplatné (§ 1447 obč. zák.). Šlo by tu o dodatečnou subjektivní nemožnost plnění, kterou opřela žalovaná především o to, že se proti stavu z roku 1921 po případě 1923 podstatně změnily hospodářské, peněžní a dopravní poměry, jakož i o to, že byla zákonem o silničním fondu ze dne 14. července 1927, č. 116 Sb. z. a n. zavedena daň z jízdních lístků. Než na tuto nemožnost se nemůže žalovaná důvodně odvolávati, poněvadž v roce 1923, tedy nedlouho po skončení světové války v době nejistých hospodářských poměrů mohla žalovaná počítati s možnou a pro ni nepříznivou změnou existujících právě poměrů. To měla míti žalovaná tím spíše na zřeteli, když podstoupila zajisté dosti značné finanční závazky ujednáním ze dne 1. prosince 1932 stanovené, které měly, podobně jako nárok touto žalobou uplatňovaný, za účel jednak zabezpečili právní předchůdkyni žalobcově výnos místní dráhy za to, že předchůdkyně ta souhlasila s udělením autodopravní koncese (srv. rozh. č. 15092 Sb. n. s.), jednak zabezpečili ji proti finančním ztrátám hrozícím jí z nastávající nové konkurence s autobusovou dopravou a učinili ji naopak schopnou soutěže se žalovanou. Proto žalovaná nemůže důvodně poukazovati na ustanovení § 914 obč. zák. ani se ve svůj prospěch dovolávat zásady vyslovené v rozhodnutích č. 1680 a 6928 Sb. n. s. o zjednání hospodářského souladu mezi plněním žalobcovým a vzájemným plněním žalované firmy, ježto v případech řešených v uvedených rozhodnutích šlo o úpravu hospodářských důsledků smluv uzavřených v roce 1908 a 1893, tedy již dávno před světovou válkou, kdy hospodářské změny, jež povstaly po rozvratu vyvolaném světovou válkou, byly pro každého naprosto nepředvídatelné. Nebylo též na místě užití zásady vyslovené v § 915 obč. zák., když závazek o stanovení dvojnásobku jízdného byl zcela přesně vzájemnou úmluvou stran stanoven. Co se pak týká daně z jízdních lístků, jež činí podle dovolatelčina tvrzení asi 24% z hrubého jejího příjmu a jež by prý mohla hospodářskou prosperitu jejího podniku ohroziti, anebo učiniti tím jeho provoz nerentabilním (srv. rozh. č. 15702 Sb. n. s.), tu by nešlo o nějakou změnu hospodářských poměrů, nýbrž o zatížení žalované jako poplatnice zdaněním, tedy veřejnoprávním břemenem, jehož se nemůže, chce-li autodopravní podnik provozovati, dovolávati jako hospodářské nemožnosti plnění ve smyslu § 1447 obč. zák.

Citace:

Čís. 16115. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 679-680.