Čís. 4316.

Odkazovníkům nepřísluší nárok na byt po zůstaviteli dle §u 1116 a) obč. zák. a §u 6 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. Ku pokračování v nájemní smlouvě dle §u 1116 a) obč. zák. se nevyžaduje zvláštní projev vůle. Na tom, komu dědicové trpí, by setrvával v bytě zůstavitelově, nemůže se pronajímatel domáhati vyklizení.
(Rozh. ze dne 30. října 1924, Rv I 1032/24.)
Vilma B-ová, jež obývala byt v domě žalobcově, dala část bytu do podnájmu žalované, již též v závěti obmyslila odkazem. Po smrti Vilmy B-ové domáhal se žalobce na žalované vyklizení bytu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Opodstatněn jest odvolací důvod nesprávného právního posouzení rozepře, vrcholící v tom, že prvý soudce, zamítnuv žalobu, mylně použil předpisů §u 1116 a) obč. zák. a §§ 6 (1) zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. Prvý soudce zjistil skutkově, že v červenci 1922 byla mezi Vilmou B-ovou a žalovanou ujednána nájemní smlouva, podle které Vilma B-ová pronajala žalované jeden pokoj a spoluužívání kuchyně za čtvrtletní nájemné 281 Kč 85 h a že smlouva tato trvala až do úmrtí B-ové, pokud se týče že těmito smluvními stranami nebyla zrušena. Dále zjistil prvý soudce skutkově, že po smrti Vilmy B-ové osobuje si žalovaná nakládání s celým bytem a pronajal dále pokoj, jejž měla sama v podnájmu a nastěhovala se do pokoje, Vilmou B-ovou obývaného. Tato skutková zjištění soudu prvé stolice jsou uplatňovanými odvolacími důvody nedotčená a má je dle §u 498 odstavec prvý c. ř. s. také odvolací soud položiti za základ svému rozhodnutí. Již z těchto skutečností a předpisů §u 19 obč. zák. plyne, že se žalobce právem domáhá vyklizení a odevzdání bytu na žalované. Ustanovení §u 1116 a) obč. zák., že nájemní smlouva smrtí jedné ze smluvních stran nezaniká a že nájmy bytů, zemře-li nájemník, mohou, nehledíc na ujednanou dobu, býti zrušeny jak nájemníkovými dědici, tak i pronajímatelem tím, že se zachová zákonná výpovědní lhůta, bylo po dobu platnosti zákona o ochraně nájemníku předpisem §u 6 zák. ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. — nyní §u 6 zák. ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. — zúženo tak, že po nájemníkově smrti vstupují v nájemní smlouvu jeho dědicové, kteří, nemajíce vlastního bytu, bydlili v jeho bytě v době jeho smrti. Ze skutkových zjištění, výše uvedených plyne, že žalovaná není dědicem Vilmy B-ové (§ 532 obč. zák.), nýbrž toliko její odkazovnicí (§ 535 obč. zák.), že nemůže podle §u 547 obč. zák. pozůstalost jako takovou představovati a že již touto její vlastností jest vyloučeno, by mohla míti proti žalobci jako pronajímateli bytu Vilmy B-ové nárok na pokračování v nájemní smlouvě podle §u 6 zákona o ochraně nájemníků. Avšak ani podle §u 1116 a) obč. zák. nemůže žalovaná takový nárok míti, poněvadž i toto zákonné ustanovení platí toliko na prospěch dědiců, nikoliv však odkazovníků. Má-li žalovaná z podnájemní smlouvy s Vilmou B-ovou nějaké nároky, mohla by je uplatňovati toliko proti její pozůstalosti (§ 531 obč. zák.), nikoliv však proti žalobci, a i proti pozůstalosti toliko v rozsahu původní podnájemní smlouvy, podle níž však předmětu podnájmu již neužívala, když pronajatý jí pokoj dala do užívání jiným a sama začala užívati a užívá pokoje, Vilmou B-ovou užívaného. V poměru k žalobci užívá žalovaná bytu bez jakéhokoliv právního důvodu a jest žalobce již mocí svého vlastnického práva k domu, v němž byt ten jest, oprávněn žádati na ní, by byt ten vyklidila a jemu odevzdala (§ 354 obč. zák.) a žalovaná nemůže splnění této svojí povinnosti odpírati, poukazujíc na právní poměr o témž bytu mezi žalobcem a pozůstalosti po Vilmě B-ové, poněvadž pro skutková zjištění, výše uvedená a zákonné předpisy již naznačené, nemohly a nemohou na ni žádné nároky pozůstalosti proti žalobci z oné nájemní smlouvy býti převedeny.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by, doplně řízení, ji znovu rozhodl.
Důvody:
Jest dáti za pravdu názoru odvolacího soudu, že žalovaná, není-li dědičkou, nýbrž jen odkazovnicí zemřelé nájemnice sporného bytu, nemůže na tento byt vznášeti nároky, vyhražené §em 1116 a) obč. zák. a §em 6 zákona o ochraně nájemníků toliko dědicům. Jest v zásadě správným též názor odvolacího soudu, že vlastník domu jest již mocí svého vlastnického práva k domu oprávněn žádati (§ 354 obč. zák.), by osoba, jež by bytu v jeho domě bez jakéhokoliv právního důvodu užívala, jej vyklidila a jemu odevzdala. Ale nesprávným jest názor odvolacího soudu, že na žalovanou nemohly býti převedeny nižádné nároky pozůstalosti po Vilmě B-ové proti žalobci z nájemní smlouvy mezi žalobcem a Vilmou B-ovou. Přísluší-li totiž sporný byt, touto smlouvou najatý, nyní podle §u 1116 a) obč. zák. dědicům zůstavitelky a tito trpí, by žalovaná strana bytu užívala, mohla by žalující strana, domnívá-li se, že nejsou oprávněni, přenechati užívání bytu žalované, domáhati se nápravy žalobou na ně, ale proti žalované straně vyklizení vymáhati není oprávněna. Bylo by proto bývalo žalobu zamítnouti. Toho času však o tom ještě konečně rozhodnouti nelze, neboť není zjištěno, zda sporný byt skutečně dědicům Vilémy B-ové přísluší. První stolice jest názoru, že nájemní smlouva dosud trvá, protože žalobce ani netvrdí, že tím neb oním způsobem zanikla. Ale tento právní závěr není správným, neboť bylo na žalované, aby žalobě, opírající se o žalobcovo právo vlastnické, odporovala tvrzením a důkazem, že jí přes to jako podnájemnici z důvodu nájemní smlouvy, uzavřené se zůstavitelkou a přešedší na její dědice, nárok na užívání bytu přísluší. Odvolací soud nesdílí tento právní názor soudu prvé stolice a zdá se, že přiklonil se k názoru opačnému, zjistiv ze spisů o pozůstalostním řízení, dosud ovšem ještě neskončeném, že pozůstalost po Vilmě B-ové nezaplatila žalobci nájemného z bytu a neprojevila vůle, v její nájemní smlouvě pokračovati. Avšak ani tento právní závěr není správným, neboť podle §u 1116 obč. zák. se nájemní smlouva smrtí jednoho ze smluvníků neruší, není tudíž ani třeba projevu vůle, v nájemní smlouvě pokračovati, naopak je třeba, má-li nájem bytu býti zrušen, aby buď dědici aneb pronájemce jej rozvázali, ať již vzájemnou dohodou nebo zákonnou výpovědí, při které pronájemce ovšem musí po případě též šetřiti předpisu §u 6 (1) zákona o ochraně nájemníků. Nezbývá proto, než aby bylo bezpečně zjištěno, zda nájemní smlouva dosud trvá či zda byla zrušena, ať již vzájemnou dohodou, třeba i mlčky učiněnou, aneb jiným způsobem. Nezáleží na tom, že se dědici k pozůstalosti Vilmy B-ové dosud snad nepřihlásili, neboť v tomto případě stačí, když osoby k dědictví a tím také k pokračování ve smlouvě podle §u 1116 a) obč. zák. povolané, po případě opatrovník pozůstalosti (§ 811 obč. zák.) učiní ona prohlášení, kterých je třeba, aby bylo jasno, zda zákonné nároky na byt uplatňují či zda nastalo zrušení nájemní smlouvy.

Citace:

č. 4316. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 534-536.