NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 13618.

Je-li původním exekučním titulem směnečný platební příkaz proti osobnímu dlužníku, nikoliv proti povinnému, který je jen hypotekárním dlužníkem a proti němuž se vede jen v této jeho vlastnosti exekuce podle § 88 posl. odst. ex. ř., může pro útraty, přisouzené vymáhajícímu věřiteli v této exekuci, býti vedena exekuce jen na nemovitost, která pro něho jest zastavena, nikoliv na ostatní jmění dlužníka.
(Rozh. ze dne 8. června 1934, R I 570/34.)
Vymáhající věřitelka vedla na základě směnečného platebního příkazu exekuci proti hypotekárním dlužníkům. Jejímu návrhu, by byla proti těmto dlužníkům (bez omezení na hypoteku) povolena exekuce k vydobytí útrat, přisouzených vymáhající věřitelce v exekučním řízení, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Vymáhanou pohledávkou jsou útraty, přisouzené vymáhající straně v exekuční věci o vnucené správě nemovitosti proti dlužníkům podle § 88 poslední odstavec ex. ř. na základě exekučně vloženého práva zástavního pro vykonatelnou pohledávku. Pro útraty jakožto příslušenství této vykonatelné pohledávky může proto býti vedena exekuce jen na nemovitost, která pro ni jest zastavena, nikoliv však na ostatní jmění dlužníků, poněvadž nejsou osobními dlužníky vymáhající strany. Dlužníci ručí jako knihovní nabyvatelé nemovitosti jen touto nemovitostí, na níž bylo před jejím nabytím vloženo zástavní právo pro vykonatelnou pohledávku vymáhající strany.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V rozhodnutí čís. 3940 sb. n. s., k němuž dovolací rekurentka poukazuje, bylo sice dovoděno, že usnesení v exekučním řízení, jimiž byly určeny útraty exekučního řízení, jsou exekučními tituly ve smyslu § 1 ex. ř., třebaže v nich nebylo dlužníku nařízeno zaplatiti je vymáhajícímu věřiteli do určité lhůty pod důhonem práva. V důvodech bylo však poukázáno k tomu, že vykonatelnost takových usnesení nelze dovoditi přímo z nich, nýbrž z exekučních titulů, na jichž základě bylo zavedeno exekuční řízení, v němž usnesení o útratách bylo vydáno. Protože v souzeném případě byl původním exekučním titulem směnečný platební příkaz ze dne 2. prosince 1932 proti osobnímu dlužníku, nikoli proti povinným, kteří jsou jen hypotekárními dlužníky, a protože se proti nim v této jejich vlastnosti vede exekuce podle § 88 ex. ř., tedy s omezením na hypotéku, nelze říci, že tu jest proti nim ve smyslu citovaného rozhodnutí exekuční titul, jenž by jim osobně ukládal povinnost k zaplacení pohledávky s příslušenstvím, tedy i s útratami, s možností exekuce také na jiné jejich jmění, a není tedy mezi rozhodnutím čís. 3940 a právním názorem rekursního soudu zásadního rozporu. Dovolací rekurentka byla si toho vědoma, neboť poukazuje k tomu, že prý v exekuční žádosti o povolení vnucené správy výslovně žádala přisouzení útrat proti nynějším vlast-
42* níkům jako osobním dlužníkům. Sama připouští, že této doložky v usnesení není. Bylo na ní, by návrhem podle § 523 c. ř. s. (§ 78 ex. ř.) požádala včas o doplnění onoho usnesení, což se nestalo. Nelze tedy k tomu přihlížeti při vyřízení dovolacího rekursu. Jinak souhlasí dovolací soud s právním názorem rekursního soudu, vybudovaným na rozhodnutí býv. nejv. soudu ze dne 18. května 1905, čís. 7893, uveřejněným pod čís. 3066 N. F., aniž lze přihlížeti k hospodářským úvahám dovolací rekurentky o tom, mohl-li by hypotekární věřitel vůbec kdy s úspěchem vésti exekuci na hypoteku bez nebezpečí, že v exekuci té nedosáhne úhrady pro útraty exekuční.

Citace:

č. 14554. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 1054-1054.