NPD documents search: Boh. adm., 4 (1922), sv. 2

Č. 9820.

Učitelstvo: * Ani § 17 ani § 32 zákona učitelského č. 104/26 nerozšířily na učitelstvo veřejných škol národních předpis § 8 odst. 3 zák. č. 275/19 o započítatelnosti všech let ztrávených ve školské službě pro výměru výslužného.
(Nález ze dne 14. dubna 1932 č. 6048.)
Věc: Rudolf P. v N. proti ministerstvu školství a národní osvěty o zápočet výpomocné služby učitelské pro výměru výslužného. — Č. 9820 —
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 18. února 1929 zažádal st-l za zápočet výpomocné služby učitelské, konané před zkouškou učitelské dospělosti ode dne 30. října 1921 do dne 30. června 1922 a ode dne 1. září 1922 do dne 13. září 1922, plně pro výměru výslužného, opíraje svůj požadavek za toto započtení o ustanovení § 8 odst. 3 zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb. ve spojení s ustanovením §§ 17 a 32 zák. z 24. června 1926 č. 104 Sb.
Zšr v Brně výnosem z 27. dubna 1929 tuto žádost zamítla z těchto důvodů: »Ustanovením § 17 zák. č. 104/26 uvedena byla s výjimkou ustanovení o asistentech a suplentech ustanovení služební pragmatiky učitelské (zák. z 28. července 1917 č. 319 ř. z.) i se změnami a doplňky, vyplývajícími ze zák. č. 103/26 zásadně v platnost pro učitelstvo obecných a občanských škol. Platnost zák. č. 275/19 nebyla tedy cit. zákonem č. 104/26 rozšířena na učitelstvo škol národních, poněvadž zák. č. 275/19 jest zákonem speciálním a jeho platnost mohla býti rozšířena na učitelstvo národních škol pouze tím, že by byl učitelský zákon výslovně citoval tento zákon, nebo že by byla jeho ustanovení pojata do učitelského zákona. Ježto pak zákon č. 275/19 v celém rozsahu neplatí pro učitelstvo škol národních, neplatí pro ně ani § 8 odst. 3 tohoto zák. Stejně jest tomu, pokud jde o ustanovení § 32 učit. zák., neboť i tento paragraf mohl rozšířiti na učitelstvo platnost zákonů všeobecných, učitelskou pragmatiku doplňujících, ne však zákonů speciálních.«
Odvolání zamítlo min. škol. nař. výnosem z důvodů výnosu jím napadeného.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Na sporu jest otázka, má-li od účinnosti učitelského zákona č. 104/26 učitel veřejné školy národní nárok na to, aby mu byla započtena výpomocná služba učitelská před zkouškou dospělosti pro výměru výslužného podle třetího odstavce § 8 zák. č. 275/19 čili nic. St-l odpovídá na otázku tu kladně a opírá své stanovisko o předpisy §§ 17 a 32 učit. zák., jimiž prý byly recipovány pro učitele veřejných škol národních předpisy služební pragmatiky státních učitelů z 28. července 1917 č. 319 ř. z., jejíž součástí jest i zákon č. 275/19. Žal. úřad naproti tomu hájí thesi, že na učitelstvo škol národních byla rozšířena jen prof. služ. pragmatika s doplňky a změnami zák. č. 103/26 a že proto na ně nelze vztahovati zák. č. 275/19 jakožto zákon speciální, ani v celku ani v jednotlivostech.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
Jak jest patrno ze znění § 17 odst. 1 zák. učit., uvedl zákon ten zásadně v platnost pro učitele obecných a občanských škol ustanovení služební pragmatiky státních učitelů (zákon č. 319/1917 ř. z.) ve znění nyní platném s výjimkou ustanovení o asistentech a suplentech. Nerecipoval tedy zákonodárce pro učitelstvo veřejných škol národních celou služební pragmatiku učitelskou, naopak vyloučil z recepce té předpisy o asistentech a suplentech. Tím označil předpisy ty za předpisy zvláštní, jichž nemá býti použito na učitelstvo veřejných škol národních. Zákon č. 275/19, i když jest nadepsán jako zákon o platech zatímních a suplujících — Č. 9820 —
profesorů, sluší podle převážné části jeho obsahu pokládati za soubor předpisů, upravujících otázku asistentů a suplentů. Názor ten potvrzují materialie k němu, jak vládní návrh tisk 717, nadepsaný »zákon o platech suplentů státních středních škol«, tak zejména zpráva I. výboru školského a II. výboru státně-zřízeneckého o vládním návrhu tom. Z nich jest patrno, že úkolem vládního návrhu bylo zmírniti obtíže otázky suplentské, jak se praví »největší bolesti stavu profesorského«, a odstraniti nesrovnalosti dosavadních poměrů. Je-li tomu tak, potom ovšem nevztáhl § 17 zák. č. 104/26 zákon č. 275/19, jakožto doplněk služební pragmatiky státních učitelů ve svém celku na učitelstvo veřejných škol národních a neplatí ovšem na ně ani předpis jeho § 8 třetího odstavce.
Za tohoto stavu nemá opory ve znění zákona základní myšlenka stížnosti, že v těch otázkách, jež nejsou v služební pragmatice státních učitelů (zák. č. 319/1917 ř. z.) a zákonech pozdějších upraveny společnými předpisy pro všechno učitelstvo veškerých druhů státních škol, sluší vztahovati na učitele škol národních předpisy platné pro tu kategorii státních učitelů na oněch druzích státních škol, kde se právní poměry učitelstva nejvíce podobají poměrům učitelů veřejných škol národních, in concreto předpisy profesorů středních škol. Stanovisko to vyjadřuje princip, jenž jest v rozporu se zásadou, vyslovenou v § 17 uč. zák. o recepci služební pragmatiky státních učitelů. Tato zásada chce právě jen ty normy vztáhnouti na učitelstvo veřejných škol národních, jež jsou společny všem státním učitelům, podrobeným zákonu č. 319/1917 ř. z., vyjímajíc asistenty a suplenty a nelze z ní vyčísti, že by se při recepci norem platných o státních učitelích mělo přihlížeti k jednotlivým druhům státních škol a právním poměrům učitelstva na nich. Nelze-li však nalézti ve znění § 17 zák. učit. oporu pro základní názor stížnosti, nestačí ovšem interpretace opíraná o »ducha« zákona, jak za to má stížnost, a jest její hledisko mylné. Názor stížnosti, že by bylo možno předpis § 8 třetího odst. zák. č. 275/19 vzhledem k ustanovení § 17 uč. zák. aplikovati i na učitelstvo veřejných škol národních, nezískává pro sebe nic ani tím, že vl. nař. č. 162/28 v § 76 má obdobné ustanovení s předpisem § 12 zák. č. 275/19, kdyžtě z obsahu vl. nař. není patrno, že by předpis ten byl převzat ze zák. č. 275/19.
Než stížnost není důvodná, ani pokud vidí v § 32 učit. zák. předpis, jímž bylo převzato ustanovení § 8 třetího odst. zákona č. 275/19 do personálního práva učitelů veř. škol národních. Bylo již dovozeno, že § 17 zák. učit. nepřevzal pro úpravu poměrů učitelů obecných a občanských škol ani předpisy služební pragmatiky státních učitelů o asistentech a suplentech ani zák. č. 275/19, v celku. Jest proto nutno čísti a vykládati i ustanovení § 32 uč. zák. pod tímto zorným úhlem a lze proto rozuměti v § 32 posléz cit. zák. 104/1926 sb., § 32 jen ta z nich, jež se netýkají suplentů, jakožto ustanovení zvláštní.
A ježto st-l opíral svůj petit v řízení správním toliko o §§ 17 a 32, jdou mimo vývody stížnosti, jež poukazujíce na zmocňovací klausule poslední věty § 17 a § 32 učit. zák., pouštějí se do rozboru otázky, jakým způsobem měla vláda přizpůsobiti v nařízení předpisy služební pragmatiky státních učitelů a předpisy o výslužném poměrům škol národních, a měla-li princip vyslovený v § 33 uč. zák. o započítatelnosti služby výpomocného učitele uzákoniti i pro učitelstvo, jež bylo ustanoveno ve výpomocné službě před účinností zákona učitelského.
Pokud konečně stížnost poukazuje na nesrovnalosti mezi učitelstvem při výkladu stížnosti nepříznivém, postačuje na to poznamenati, že pro výklad zákona jest rozhodným jeho obsah i vůle zákonodárcova, v něm projevené a že důsledky, které z něho plynou, nemohou určovati směr pro jeho výklad.

Citace:

č. 14515. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 1050-1052.