NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 10345.

Jazykové právo: I.* Ustanovení čl. 82 odst. 2 věty 1 jaz. nař. je ve shodě s jazykovým zákonem. — II. Rozhodnutí v jazykovém sporu či všeobecný pokyn, neschopný právní moci? — III. O mezích dozorčího oprávnění polit. úřadu vůči obci ve věcech jazykových. — IV. O jazykových předpisech stran obecní pečeti a domovských listů.
(Nález ze dne 14. února 1933 č. 7768/32.)
Prejudikatura: ad II.: srov. Boh. A 6784/27; ad III.: Boh. A 8475/30; ad IV.: Boh. A 8072, 8074/29 a j.
Věc: Obec P. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na společné oznámení českých politických organisací v P., opírajíc se o protokolární výslech starosty stěžující si obce a na základě dalšího šetření, vyslovila osp v Ostí n. L. výměrem z 24. února 1927, že zjistila, že zmíněná obec a) si opatřila obecní pečeť, odpovídající předpisům čl. 82 odst. 2 věty 1 vl. nař. č. 17/26, že však užívá pečeti této jenom při vyhotovení vyřízení určených pro české strany; b) vystavuje domovské listy na formulářích, v nichž text v státním jazyku stojí na místě druhém a že vyplňuje domovské listy jen v řeči německé a c) vyřízení obecního úřadu určená pro příslušníky čsl. jazyka skoro výlučně vyhotovují se jen v jazyku německém. Proto uložila osp obci podle čl. 97 jaz. nař., aby 1. obecní pečeti, jejíž výplň provedena jest v jazyku německém a českém, bylo výlučně užíváno, 2. domovské listy byly vystavovány jen na formulářích, v nichž text v státním jazyku stojí na prvém místě, a vyplnění těchto formulářů aby bylo v obou jazycích vždy provedeno, aby text v jazyku státním nacházel se vždy na místě prvém; aby všechny dosud vystavené domovské listy, které po jazykové stránce nevyhovují těmto požadavkům, byly vzaty zpět a za ně vydány nové domovské listy řádně dle předpisů jazykových vyhotovené; 3. všecka v jazyku čsl. učiněná podání aby v témže jazyku byla vyřizována. Nepředchází-li podání strany, budiž vyřízeni vydáno v jazyku státním, je-li obecnímu úřadu známo, že strana jest příslušníkem státního jazyka. Ježto obec P. čítá přes 3000 obyvatel a bydlí v ní více než 20% státních příslušníků čsl. jazyka, jsou tyto příkazy odůvodněny čl. 82 odst. 2 a čl. 72 odst. 2 a 3 cit. nař.
Žal. úřad jako poslední stolice správní nař. rozhodnutím výrok ten potvrdil z jeho správných důvodů a k námitce odvolání, že předpisy čl. 72 odst. 2 a 3 a čl. 82 odst. 2 jaz. nař. jsou nezákonné, podotkl, že uvedené předpisy opírají se o § 8 odst. 1 jaz. zák., kterým byla státní moc výkonná zmocněna, aby v duchu tohoto zákona upravila také užívání jazyků pro úřady samosprávné. Do rámce tohoto zmocnění náleží též, aby státní moc výkonná upravila užívání jazyků i při jiných projevech úřadování nebo zařízení úředních, než které jsou jmenovány již v § 3 odst. 3 jaz. zák., tedy také aby určila jazyk vyřízení, domovských listů a obecní pečeti. Pokud jde pak o oprávnění osp-é k vydání nař. příkazu, měl k tomu jmenovaný úřad důvod v ustanovení čl. 97 odst. 1 jaz. nař., ježto bylo zjištěno, že stěžující si obec nedodržuje příslušných předpisů jaz. nař. o jazyku vyřízení, domovských listů a obecní pečeti a stížnost opak toho ani netvrdí. Osp příkazem svým nepřestoupila meze svého dozorčího práva již z toho důvodu, poněvadž v právu dozoru jest obsaženo nejen právo k zákroku represivnímu, nýbrž i k zákroku preventivnímu.
O stížnosti, kterou toto rozhodnutí je napadáno pro nezákonnost, uvažoval nss takto:
St-lka ve stížnosti namítá nejprve po stránce formální, že podle nál. Boh. A 6784/27 jazykový spor ve smyslu § 7 jaz. zák. předpokládá věc, z které vznikl, ježto jazyková otázka in abstracto nemůže býti předmětem sporu. V daném případě že pak osp prostě tvrdila, že obec porušila jazykové předpisy, ale tvrzení to že ničím nedoložila. Jde proto podle st-lčina náhledu o všeobecné jazykové pokyny, jež nejsou schopny právní moci a nejsou vykonatelný. Mimo to označuje za nesprávný výrok žal. úřadu o právu dohlédacího úřadu i k preventivnímu zákroku, tvrdíc, že se ze slovného předpisu odst. 1 čl. 97 jaz. nař. podává jen právo dohlédacího úřadu k represivním opatřením.
Námitky tyto nejsou důvodny.
St-lka vytýkala již v odvolání na žal. úřad, že příkazy dané jí dohlížecím úřadem jsou všeobecné pokyny neschopné právní moci a to proto, že se neodnášejí ke konkrétním případům porušení jazykových předpisů ve smyslu § 7 jaz. zák. a že podle předpisu odst. 1 čl. 97 jaz. nař. dohlédací úřady mohou kárati jen konkrétní porušení jazykových předpisů a jen ohledně těch činiti opatření, aby byla napravena. Žal. úřad pak k těmto výtkám uvedl, že osp-ou opravňoval k vydání nař. příkazu předpis čl. 97 odst 1 jaz. nař., ježto bylo zjištěno, že stěžující si obec nedodržuje předpisů jaz. nař. o jazyku vyřízení, domovských listů a obecní pečeti a že st-lka opak toho ani netvrdí. K tomu dodal, že úřad I. stolice nepřekročil mezí svého oprávnění, ježto v dozoru je obsaženo právo nejen k represivnímu, nýbrž i k preventivnímu zákroku.
Jestliže tedy podle toho, co svrchu bylo uvedeno, st-lka nebrojí vůbec proti správnosti výroku žal. úřadu, že v odvolání nepopírala, že porušila předpisy jaz. nař. o jazyku vyřízení, domovských listů a obecní pečeti, pak tato okolnost není mezi stranami sporná a stížnost pak neprávem tvrdí, že jde v daném případě o všeobecné jazykové pokyny, jež nejsou schopny právní moci a vykonatelný, kdyžtě k vydání jich,došlo na podkladě nesporného porušení určitých předpisů jaz. nař., a zbytečně se pak dovolává nál. Boh. A 6784/27; neboť, není-li mezi stranami sporno, že k vytýkanému porušení určitých předpisů jaz. mař. došlo, pak nelze tvrditi, že by příkazy vydané k odstranění konstatovaného a nepopíraného porušení určitých předpisů jaz. nař. byly všeobecnými jazykovými pokyny bez souvislosti s konkrétními případy, jestliže dohlédací úřad nevypočítal obci všecky případy, v nichž vytýkaného porušení jazykových předpisů se dopustila.
V nálezu Boh. A 8475/30 zaujal pak nss právní názor, že dohlédací úřad je k opatření a zjednání nápravy ve smyslu čl. 97 odst. 1 jaz. nař. oprávněn i když mimo případ stížnosti shledá, že obec porušila jaz. zákon nebo jaz. nařízení, a že nepřekračuje mezí svého zmocnění v čl. 97 odst. 1 jaz. nař., vydá-li výrok, který se neomezuje jen na konkrétní případ zjištěného porušení, nýbrž směřuje též k tomu, aby i do budoucna byl zachován předpis jaz. nař., který byl porušen, a aby bylo čeleno opětnému jeho porušování.
Za vylíčeného stavu věci nemůže obstáti žádná ze st-lčiných výtek svrchu uvedených.
Dalším obsahem stížnosti napadá st-lka nař. rozhodnutí po stránce věcné.
Nař. rozhodnutí potvrzuje rozhodnutí druhé stolice z jeho důvodů. Ježto pak toto rozhodnutí uznává za správné důvody, jež úřad první stolice pro svůj příkaz uvedl, recipuje žal. úřad pro své rozhodnutí vlastně důvody I. stolice.
Příkaz prvé stolice, 1. aby obecní pečeti, jejíž výplň provedena jest v jazyku německém a českém, bylo výlučně užíváno, 2. aby domovské listy byly vystavovány jen na formulářích, v nichž text v státním jazyku stojí na prvém místě, a vyplnění formulářů těch bylo vždy v obou řečích tak provedeno, aby text v jazyku státním se nacházel na místě prvém a konečně 3. aby všechna v jazyku čsl. učiněná podání byla v jazyku tom vyřizována; nepředchází-li pak podání strany, aby vyřízení bylo vydáno v jazyku státním, je-li obecnímu úřadu známo, že strana je příslušníkem státního jazyka, je opřen o ustanovení čl. 82 odst. 2 a čl. 72 odst. 2 a 3 jaz. nař. St-lka brojíc proti nař. rozhodnutí schvalujícímu cit. příkaz in toto, vytýká mu nejprve nezákonnost, co se týče příkazu pod bodem 2., a to z důvodu, že usnesením odborného plena nss-u bylo vysloveno, že předpis odst. 3 čl. 72 jaz. nař., podle něhož domovské listy jest vždy vydati také s textem v jazyku státním na prvém místě, neodpovídá duchu jaz. zák.
K této námitce dlužno uvésti, že nss sice projevil v cit. usnesení odborného plena právní názor, kterého se st-lka dovolává, ale od tohoto právního názoru nss, opíraje se o usnesení adm. plena Boh. A CCCVL/29 upustil a v nál. Boh. A 8072/29 podrobně dovodil, že vyhovuje duchu jaz. zák. předpis čl. 72 odst. 3 jaz. nař., že domovské listy nutno vydati vždy také s textem v jazyku státním na prvém místě. Na tomto právním názoru trvá nss. Je tedy tato námitka stížnosti bezdůvodná.
St-lka napadajíc dále naříkané rozhodnutí, pokud potvrzuje příkaz I. stolice cit. pod bod. 1., vyslovuje pochybnost, že předpis čl. 82 odst. 2 jaz. nař. odpovídá duchu jaz. zák., a odůvodňuje ji takto:
Podle názoru nss-u Boh. A 7173/28 obsahuje § 3 jaz. zák. nejvyšší míru omezení jazykového sebeurčovacího práva obcí, a každé omezení práva toho jazykovým nařízením přesahující míru tu odporuje § 55 úst. listiny a § 8 jaz. zák., podle něhož úprava užívání jazyků autonomních úřadů má se státi v duchu tohoto zákona. Tento názor nss-u shoduje se také se zprávou ústavního výboru k § 3 návrhu jaz. zák. (tisk 2442). OVšem nss tento názor opustil a v usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928 vyslovil, že při úpravě užívání jazyků samosprávných úřadů podle 1. odst. § 8 jaz. zák. vláda je vázána předpisem § 55 ústav. listiny, že však pod »mezemi« ve smyslu § 55 úst. listiny jest zde také rozuměti »ducha jaz. zákona«, a že státní moc výkonná na základě § 8 odst. 1 jaz. zák. je oprávněna uložiti samosprávným úřadům v duchu tohoto zákona omezení přesahující meze § 3 jaz. zák. Ale tu zaměnil si vykládací pravidla stanovená §§ 6—8 o. z. o. za zákonné zmocnění moci výkonné. V § 8 odst. 1 jaz. zák. cit. § 3 zák. zmocnil státní moc výkonnou, aby vydala jazykoprávní předpisy k úpravě užívání jazyků samosprávných svazů ve zcela určitých směrech v duchu jaz. zákona. To může jen znamenati, že státní moc výkonná je zmocněna vydati ustanovení v mezích přesně vy- značených v § 3 jaz. zák. a že se má při tom říditi duchem zákona. Na- proti tomu nezmocňuje státní moc výkonnou ani § 3 ani § 8 jaz. zák., aby, upravujíc užívání jazyka samosprávných svazů, překročila meze vyznačené v § 8 odst. 1 jaz. zák. citací § 3 zák. toho. V § 3 není pak o jazykové úpravě obecní pečeti zmínky a nebylo tudíž úmyslem zákonodárcovým uložiti samosprávným korporacím v příčině jazyka domovských listů (zřejmě správně míněna obecní pečeť) nějaká omezení jejich jazykového sebeurčovacího práva.
Nss musí nejdříve konstatovati k těmto vývodům stížnosti toto:
Je pravda, že nss v nál. Boh. A 7173/28 zaujal právní názor stížností citovaný a že pak na základě usenesení odborného plena ze 17. prosince 1928 od názoru toho ustoupil a zaujal opačný názor toho smyslu, jak jej reprodukuje st-lka. Než právní názor, že vládní moc výkonná, upravujíc v duchu jaz. zák. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení, která jim § 3 stran státního jazyka ukládá, došel svého potvrzení také usnesením adm. plena Boh. A CCCLXIV/29. Úvahy pak, na nichž nss založil svůj výklad o významu §§ 3 a 8 jaz. zák. a o významu poměru ustanovení § 3 k ustanoveni odst. 1 § 8 jaz. zák., a jež zevrubně vyložil v nál. Boh. A 8072 a 8074/28, svědčí o bezdůvodnosti námitky, že nss k právnímu názoru projevenému v usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928 dospěl záměnou vykládacích pravidel stanovených v §§ 6—8 o. z. o. za zmocnění státní moci výkonné.
Pokud tedy st-lka na podkladě této námitky tvrdí, že předpis čl. 82 odst. 2 věty 1 je neplatný, činí tak bezdůvodně.
Může tedy jíti již jen o to, zda ustanovení čl. 82 odst. 2 věty 1 jaz. nař., pokud ukládá obcím, v nichž jest aspoň 20% státních příslušníků jazyka čsl., užívati jen obecní pečeti se slovní výplní stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním, bylo vydáno v duchu jaz. zák. a ve smyslu ustanovení § 8 jaz. zák. St-lka po této stránce neformuluje nějaké námitky. Nss, jsa povinen zkoumati platnost nařízení z moci úřední, byl nucen za- bývati se touto otázkou a dospěl k právnímu názoru, že předpis čl. 82 odst. 2 věty 1 je vydán v duchu jaz. zákona.
Usnesením adm. plena Boh. A CCCLXV/29 bylo vysloveno, že duchem jaz. zák. jest rozuměti zásady, které lze z jaz. zákona získati abstrakcí. Takovou zásadou je také zásada preponderance státního jazyka. Ovšem ustanovení jaz. nař., které se dá odůvodniti jen zásadou preponderance státního jazyka, není podle cit. usnesení v duchu jaz. zák. Než z ustanovení jaz. zák. vyplývá též, že nebylo úmyslem zákonodárcovým poskytnouti jazykové právo jakékoli národní menšině a vždy jen v stejné míře.
Tak přiznává jaz. zákon jazykové právo národní menšině teprve tehdy, jestliže je v tom kterém správním okrsku (soudním okresu) zastoupena příslušníky jsoucími státními občany čsl. i v počtu činícím aspoň 20% obyvatelstva okrsku (arg. 2 odst. 2). V odst. 3 § 2 jaz. zák. připouští pak možnost, aby menšinové jazykové právo, normované v předchozím odstavci, bylo cestou nařizovací rozšířeno v tom směru, aby příslušníkům národní menšiny dostávalo se vyřízeni jen v jejich jazyku. Ovšem ve kterých případech moc nařizovací tohoto zmocnění smí použiti, výslovně nestanoví. Přihlíží-li se však k tomu, že jazykový zákon je ovládán vůdčí zásadou (myšlenkou), aby jazyk čsl. jako státní, oficielní jazyk republiky došel náležitého uplatnění a významu jak u úřadů státních, tak u autonomních úřadů atd. (arg. §§ 3 a 8), lze zmocnění o předpisu odst. 3 § 2 rozuměti jedině v tom smyslu, že ho státní moc nařizovací může právem použíti a jazykové právo národní menšiny rozšířiti na míru tam stanovenou (vydávání nařízení pouze v jazyku národní menšiny) jen v těch případech, ve kterých příslušníci národní menšiny vystupují v soudním okresu podle odst. 2 § 2 jaz. zák. v takové početní síle, že vydávání vyřízení též v jazyku státním nemělo by podstatného významu a znamenalo by jen neúčelné zatěžování úřadů, ježto příslušníků jazyka státního v okrsku tom buď vůbec není, aneb jsou v něm jen v počtu, jenž je nepatrným zlomkem počtu příslušníků národní menšiny v okrsku tom. Vysvítá tedy z ustanovení jazykového zákona, že zákonodárce normuje jazykové právo národních menšin, sleduje též zásadu početnosti.
Touto zásadou je však cele ovládán i předpis věty 1. odst. 2 čl. 82 jaz. nař., stanoví-li že v obcích, v nichž je aspoň 20% státních příslušníků jazyka čsl., tedy v obcích, jež nejsou obývány příslušníky národní menšiny v té početní síle, aby státní příslušníci jazyka čsl. v nich nedosahovali 20% počtu obyvatelstva, nesmí se používati obecní pečeti bez slovní výplně stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním. Je tedy předpis věty 1. odst. 2 čl. 82 jaz. nař. vydán v duchu jaz. zákona.
St-lka konečně vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, i pokud potvrzuje příkaz úřadu I. stolice cit. pod bodem 3., uvádějíc, že jaz. zákon jen stanoví, že autonomní úřady jsou povinny v čsl. jazyku učiněná ústní a písemná podání přijímati a vyřizovati, a že tudíž obce jsou oprávněny vyřizovati podání ta ve svém jednacím jazyku a ustanovení čl. 72 jaz. nař. že postrádá zákonného podkladu.
Ale ani tu nemá st-lka pravdu.
Dotyčný příkaz je opřen o předpis odst. 2 čl. 72 jaz. nař. Může býti tedy předmětem kognice nss-u toliko otázka platnosti předpisu odst. 2 čl. 72 jaz. nař. Otázkou tou z podnětu podobné námitky zabýval se nss již v nál. Boh. A 8072 a 8074/29, v nichž dovodil, že samosprávné úřady nemají podle zákona jazykového primérního práva, aby si užívání jazyků pro své úřadování upravily samy, nýbrž právo to přísluší státní moci výkonné, která ovšem může úpravu tuto provésti jen »v duchu zákona jazykového« a že zásada preponderance státního jazyka, jakož i zásada, že příslušníku státního jazyka za všech okolností je zabezpečeno vyřízení jeho podání v jazyku státním, tvoří ducha zákona jazykového. Na těchto právních názorech trvá nss i v tomto případě. Ježto těmto zásadám odpovídá předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař., je tím v souladu i s duchem zák. jaz., a nelze proto dáti za pravdu stížnosti, že týž předpis nemá opory v zákoně.

Citace:

č. 10345. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 471-476.