NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 969.

Překročení mezi nutné obrany jest beztrestno i tehdy, měl-li pachatel z bázně, uleknutí nebo přestrašenosti omylem za to, že jsou splněny objektivní podmínky nutné obrany.
(Rozh. ze dne 24. října 1922, Kr II 538/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního jako nalézacího soudu v Brně ze dne 13. května 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle dle § 152 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká s hlediska důvodu zmatku čís. 5 § 281 tr. ř. neúplnost výroku nalézacího soudu o rozhodujících skutečnostech zejména z té příčiny, že se v rozhodovacích důvodech nepřihlíží k tomu, že poškozený Rudolf S. vůči četnictvu udal, že byl ve válce do hlavy zraněn a následkem rozčilenosti při výstupu se stěžovatelem ani nevěděl, co dělá a že při hlavním přelíčení vypověděl, že se nepamatuje, zda mu obžalovaný dal políčky před nebo potom (patrně »před tím než ho obžalovaný vidlicí udeřil do levé ruky, či potom«), dále že nalézací soud nepřihlížel k osobním vlastnostem Rudolfa S-a, známého v obci rváče, že nepřihlížel k tomu, že Rudolf S. měl pět dní před výstupem s obžalovaným zuřivý výstup s jeho synem Josefem H-em a že nepřihlížel k tomu, že Rudolf S. dle obsahu četnického oznámení nebezpečné výhrůžky (pronesené po výstupu s obžalovaným) výslovně doznal. Zmateční stížnosti nelze zcela upříti oprávnění. Stěžovatel se hájil, že, uhodiv Rudolfa S-а vidlicí po ruce, chtěl pouze odraziti jeho rány tyčí a že jednal jen v sebeobraně. Nalézací soud zjišťuje, že situace pro obžalovaného nebyla hrozivá a že u něho nebylo příčiny к sebeobraně. Tím je popřena objektivní podmínka beztrestnosti obžalovaného dle § 2 lit. g) tr. zák. Kdyby však nalézací soud byl přihlížel ku všem shora uvedeným okolnostem, bylo by se mu, pakli by i pak nezaložil své přesvědčení na výpovědích svědků, líčících skutkový děj jinak, než Rudolf S., bývalo zabývati aspoň otázkou, zda obžalovaný v rozčilení, jež mu bylo při výměře trestu přiznáno, nepokládal ze strachu a poděšení situaci za takovou, že mu se strany Rudolfa S-a, přišedšího dle vlastního doznání na pole stěžovatelovo s holí v ruce, hrozí nebezpečí útoku. Beztrestnost přiznává trestní zákon — s výhradou poslední věty § 2 tr. zák. — též překročení mezí nutné obrany, pokud se stalo z poděšení, strachu nebo z uleknutí. Tímto ustanovením jsou — hledí-li se zároveň k § 2 lit. e) tr. zák. — zahrnuty v beztrestnost jak případy, v nichž jsou dány podmínky spravedlivé obrany, její míra však byla ze zmíněných důvodů překročena, tak i případy, ve kterých, i když nebylo, objektivně podmínek spravedlivé nutné obrany, obžalovaný z bázně, uleknutí nebo z přestrašenosti omylem měl za to, že jsou tu podmínky takové. Nalézací soud, vylučuje objektivní pravdivost tvrzení stěžovatelova, že jednal v sebeobraně, neuvažoval, není-li v tomto hájení se obžalovaného obsaženo tvrzení skutkového omylu co do nutnosti sebeobrany. Poněvadž výtka neúplnosti výroku nalézacího soudu o rozhodujících skutečnostech jest odůvodněnou, je rozsudek dle § 281 čís. 5 tr. ř. zmatečným.
Bylo proto zmateční stížnosti za souhlasu generálního prokurátora dle § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877 čís. 3 ř. zák. z roku 1878 vyhověno ihned v neveřejném sezení.

Citace:

č. 11229. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 592-592.