Č. 12220.
Zaměstnanci veřejní: Předpis § 8 odst. 4 zák. č. 286/ 1924 Sb. neposkytuje státnímu zaměstnanci nárok na pensionování, neuposlechne-li příkazu o přeložení do jiného oboru státní správy.
(Nález ze dne 19. prosince 1935 č. 18648/35.)
Věc: Josef S. v Užhorodě (adv. Dr. Alfréd Meissner z Prahy) proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě a proti ministerstvu financí o úpravu služebního poměru. Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti výnosu min. fin., se odmítá pro nepřípustnost, jinak se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekretem gfř v Bratislavě z 24. dubna 1932 bylo propůjčeno st-li jako kancelářskému oficiálu ve stavu kancelářských úředníků politické správy na Podk. Rusi služební místo v 7. platové stupnici s úředním titulem kancelářský oficiál v osobním stavu kancelářských úředníků pro vlastní službu kancelářskou obvodu gfř v Bratislavě s ponecháním dosavadního služebního platu 7. platové stupnice, stupně služného e) s příslušným činovným. Službou byl přidělen finančnímu ředitelství, exposituře pro přímé daně v Král. Chlumci. Dekret ten byl mu doručen výměrem zem. úřadu v Užhorodě z 20. května 1932 s tím, že se zprošťuje služby u pomocných úřadů zem. úřadu v Užhorodě dnem 28. května 1932 a že se mu dnem 31. května 1932 zastavuje výplata služebních požitků.
Výměrem gfř v Bratislavě z 9. června 1932 byl st-l vyrozuměn, že jeho přeložení od zem. úřadu v Užhorodě k finanční správě na Slov. se stalo k návrhu zem. úřadu v Užhorodě po dohodě min. fin. s min. vnitra, a to podle ustanovení § 8 odst. 2 zák. č. 286/1924 Sb.
Poté předložila Čsl. obec legionářská v Praze gfř žádost st-lovu, aby proti němu bylo zakročeno podle § 13 zák. č. 286/1924 Sb. a přeložen do trvalé výslužby s výhodou § 13 odst. 4 lit. b) cit. zák.
Vyřizujíc žádost tu vyslovilo gfř nař. výnosem toto: »Vaší žádosti předložené dne 14. července 1932 prostřednictvím Čsl. obce legionářské v Praze za přeložení podle § 13 zák. č. 286/1924 Sb. do trvalé výslužby z důvodu , že jste k našemu příkazu z 24. dubna 1932 nenastoupil službu do 1. června 1932 u expositury finančního ředitelství v Král. Chlumci a proto, že tomuto příkazu ani nehodláte vyhověti bez vážného důvodu (§ 8 odst. 4 zák. č 286/1924 Sb.), nevyhovujeme na základě výn. min. fin. z 12. října 1932, poněvadž ustanovení § 13 cit. zák. nezabezpečují zaměstnanci právního nároku na přeložení do trvalé výslužby. Toto rozhodnutí jest podle § 15 odst. 4 zák. č. 286/1924 Sb. konečné a není proti němu v adm. cestě instančního dalšího opravného prostředku. Zveme Vás současně, abyste okamžitě nastoupil službu u expositury fin. ředitelství v Král. Chlumci a důrazně připomínáme, že, neučiníte-li tak bez dostatečně prokázaného důvodu omluvného (§ 29 posl. odst. služ. pragm.), zakročíme proti Vám podle 5. oddílu služ. pragmatiky. Konečně podotýkáme, že jste dosud neprokázal o Vaší nepřítomnosti ve službě od 18. června 1932 důvodu omluvného, pročež považujeme tuto za neospravedlněnou.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
Po stránce meritorní je na sporu výklad ustanovení § 8 odst. 4 zák. č. 286/1924 Sb. Žal. úřad má za to, že předpis ten neposkytuje státnímu zaměstnanci, který nechce vyhověti příkazu konati službu v jiném správním oboru, stihatelný nárok, aby byl přeložen do trvalé výslužby, jeho podstata že záleží naopak v tom, poskytnouti státní správě možnost, aby zaměstnance toho nuceným způsobem dala do výslužby. Stížnost naproti tomu, poukazujíc na výjimečnou povahu uvedeného předpisu a na doslov jeho, zejména slůvko »budiž zakročeno«, hájí stanovisko, že předpisem tím stanoveny byly přesně následky, jež neuposlechnutí příkazu, daného podle prvých dvou odstavců § 8 cit. zák., má míti v zápětí, a že proto státní zaměstnanec má nárok, aby ho státní správa dala do výslužby. Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Paragraf 8 zák. č. 286/1924 Sb. poskytuje ustanovením 1. a 2. odstavce státní správě možnost, aby za účelem vyrovnání přebytku a nedostatku pracovních sil přikazovala státní zaměstnance službou i v jiném stejném neb nižším služebním odvětví jejich nebo jiného správního oboru, nebo aby je na jakékoliv místo překládala. Při tom určuje v odst. 4: »Proti zaměstnanci, který takovému příkazu do stanovené lhůty, jež nesmí přesahovati dobu 6 neděl, bez vážného důvodu nevyhoví, budiž zakročeno podle ustanovení § 13.« Zákon mluví o »zakročení« proti státnímu zaměstnanci a naznačuje tím, že předvídaná opatření jsou podle své povahy prostředkem, který má nepřímo podporovati provedení příkazů, o nichž je řeč v prvých dvou odstavcích. »Zakročení« to má se státi podle doslovu cit. ustanovení způsobem určeným v § 13 zák. Tento předpis upravuje otázku nuceného odchodu z aktivní služby státně-zaměstnanecké a je podle své povahy normou, která má umožniti státní správě, aby mohla provésti i proti vůli státních zaměstnanců úsporná opatření v oboru zaměstnanectva v rozsahu potřebném k dosažení cílů zákonem sledovaných. Z toho vysvítá, že ustanovení 4. odst. § 8 zák. č. 286/1924 Sb. je svou podstatou ustanovením o donucovacím prostředku mířeným proti státnímu zaměstnanci. Má-li však tento ráz a vyslovuje-li sankce proti státnímu zaměstnanci, plyne z toho s logickou nezbytností důsledek, že nemůže býti rubem jeho nárok státního zaměstnance, aby úřad donucovacího prostředku v předpisu tom označeného proti němu použil a přikročil k pensionování, bude-li zaměstnanec chtíti. Správnost tohoto výkladu podporuje i úvaha, že § 13 zák., na který odst. 4 § 8 leg. cit. poukazuje, nároku podobného státním zaměstnancům neposkytuje, ba naopak dání do trvalé výslužby ponechává volné úvaze státní správy. Stanovisko stížnosti musilo by vésti ve svých důsledcích k tomu, že by provedení personálních disposic státní správy záviselo od vůle dotčeného státního zaměstnance, který by uplatněním nároku na přeložení do trvalé výslužby mohl zhatiti úmysl státní správy vyrovnati v určitém služebním odvětví neb oboru nedostatek pracovních sil a využiti tak ekonomicky přebytků sil v jiném oboru. Tyto důsledky nelze srovnati s úmyslem zákonodárce, který zjevně směřoval k tomu rozšířiti v zájmu úsporného hospodářství ve veřejné správě služební moc státní správy co do volného disponování se státními zaměstnanci.
Z předeslaného vysvítá, že 4. odst. § 8 zák. č. 286/1924 Sb. nezaložil státnímu zaměstnanci stihatelný nárok, aby ho státní správa dala do trvalé výslužby, neuposlechne-li příkazu o přeložení do jiného oboru státní správy. Názoru tomu není na překážku ani skutečnost, stížností zvlášť zdůrazňovaná, že na uvedeném místě zák. se mluví imperativně a užívá slůvka »budiž zakročeno«. Neboť obrat ten neznamená nic více než poukaz výkonné moci vládní, jak má postupovati proti těm zaměstnancům, kteří nedbají bez vážných důvodů personálních; disposic jejích. Nemohl proto porušiti žal. úřad subj. práv st-lových tím, že jeho žádosti o přeložení do trvalé výslužby nevyhověl; opačné stanovisko st-lovo nemá tedy opory v předpisu, jehož se dovolal.
V dalším svém obsahu uvádí stížnost na přetřes otázku poměru předpisu § 8 zák. č. 286/1924 Sb. k ustanovením zák. č. 15/1914 ř. z. o služební pragmatice státních zaměstnanců, zejména k § 29 odst. 4 leg. cit. a předpisům disciplinárním. Stížnost má v tom směru za to, že předpis § 8 zák. č. 286/1924 Sb. je normou sui generis, která vylučuje, aby proti státnímu zaměstnanci, který bez vážných důvodů neuposlechl příkazu o přeložení do jiného služebního odvětví neb správního oboru, bylo postupováno podle předpisů disc., resp. podle § 29 odst. 4 služ. pragm. zadržením služebních platů.
Na námitky ty nemohl však nss vejíti, neboť obírají se otázkami, které žal. úřad v nař. výnosu autoritativně neřešil, a vzhledem k procesní situaci, vytvořené žádostí st-lovou, řešiti ani nemusil. Podle svého uspořádání dělí se nař. výnos ve dvě části. V prvé rozhoduje žal. úřad o žádosti st-lově za přeložení do trvalé výslužby, nevyhovuje jí a dává st-li právní poučení o konečnosti tohoto výroku. Ve druhé části »zve« st-le, aby nastoupil službu, »připomíná« mu, že, neučiní-li tak , zakročí proti němu podle V. odd. služ. pragm. a konečně »podotýká«, že st-l dosud neprokázal o své nepřítomnosti ve službě důvodu omluvného Podle tohoto znění nechtěl žal. úřad v této druhé části svého výnosu, kterou zařadil za poučení o opravných prostředcích, upravovati a také neupravil judikátně poměr st-lův vůči státní správě co do otázky disc. zodpovědnosti st-lovy, resp. co do jeho nároků požitkových, nýbrž upozornil ho toliko na určité následky, které jeho chování může míti v zápětí. Není tedy tato část nař. výnosu »rozhodnutím neb opatřením« ve smyslu § 2 zák. o ss a nemohla se dotknouti práv st-lových. Musil proto nss nechati dříve uvedené výtky stížnosti bez povšimnutí.