Č. 6457.


Státní zaměstnanci (Slovensko): Lze drahotní přídavek podle zák. č. 260/1919 poukázaný sraziti při úpravě penzijních požitků podle vl. nař. č. 298/21?
(Nález ze dne 5. dubna 1927 č. 6934).
Prejudikatura: Boh. 4352/25 adm.
Věc: Štěpán M. v Š. proti generálnímu fin. ředitelství v Bratislavě o pensijní požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. 4352/25 adm. zamítlo gfř v Bratislavě nař. rozhodnutím znovu žádost st-lovu o doplatek drah. přídavku, dokládajíc: »Srážku vzpomenutého přídavku odůvodňujeme jednak tím, že Vám byl přiznán neprávem, jednak tím, že na základě posl. odst. bodu 3 § 13 B čl. II vl. nař. č. 298/21 má býti u příjemců příplatků upravených dle zák. č. 260/19 Sb. taktéž provedeno ustanovení § 11 cit. vlád. nařízení, tedy i odst. 2 § 11 cit. nařízení. Slovy »na základě obou cit. nařízení« v odst. 2 § 11 cit. nař. má se v tomto případě (t. j. pro provedení odst. 4 bodu 3 § 13 cit. nař.) rozuměti »na základě zák. č. 260/19, poněvadž by jinak ustanovení posl. odst. bodu 3 § 13 čl. 1 B nař. č. 298/21 nemělo smyslu.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Vadnost řízení, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí žal. úřadu ze 4. července 1922, shledal nss dle uvedeného nálezu v tom, že žal. úřad neřešil otázku, zda onen přídavek neprávem poukázaný může požadovati zpět jednak vzhledem k ustanovení § 20, odst. 2 zák. čl. XXXV z r. 1912, resp. § 115, odst. 2 zák. čl. LXV z téhož roku, jednak s hlediska, nebyl-li snad přídavek ten přiznán st-li způsobem judikátním. Měl tudíž žal. úřad v novém rozhodnutí svém řešiti věc především s hledisek v nálezu nss-u vytčených. Žal. úřad tak neučinil, vycházeje patrně z názoru, že toho třeba není, poněvadž je tu právní norma, onu srážku výslovně nařizující, totiž předpis posledního odst. bodu 3 § 13 vl. nař. č. 298/21. V tom však je žal. úřad na omylu.
Vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb., upravující na základě § 7 zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z r. 1920 na Slov. odpočivné a zaopatřovací požitky býv. státních zaměstnanců systému uherského a jejich pozůstalých, je rozděleno ve tři články. Prvý z těchto článků týče se označených zaměstnanců, pokud vstoupili do výslužby před 31. srpnem 1919, druhý článek vztahuje se k zaměstnancům takovým, kteří vstoupili do výslužby dnem 31. srpna 1919 počínajíc až včetně do 30. dubna 1920, kdežto článek III. obsahuje jen všeobecná ustanovení.
§ 13 zařaděn je do čl. I, týče se tudíž rovněž jen stát. zaměstnanců systému uher., kteří vstoupili do výslužby již před 31. srpnem 1919, jak je ostatek patrno i z něho samého, neboť se v něm výslovně mluví o státních zaměstnancích .... odešedších »na odpočinek dnem 30. září 1918 a později až do 31. července 1919 včetně.« Pak je však použíti ustanovení tohoto § na st-le vyloučeno již proto, že st-l, vstoupiv nesporně do výslužby až dnem 1. března 1920, pod ustanovení tohoto § vůbec nespadá. Z toho plyne, že žal. úřad nemohl se z důvodu, jejž jedině v rozhodnutí svém uvádí, sprostiti povinnosti, vyplývající pro něho z uvedeného zdejšího nálezu, pročež slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Citace:
č. 6457. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 655-656.